HUASCARÁN 2026

NEPŘÁTELSKÁ HORA

Huascarán je nejvyšší horou Peru a zároveň nejvyšším bodem celých tropů. Jeho jižní vrchol dosahuje výšky 6 768 m n. m., severní pak 6655 m n. m. Oba vrcholy od sebe odděluje široké sedlo La Garganta, tedy „hrdlo“, přibližně ve výšce 6 000 metrů. Hora nese jméno po Huáscarovi, vládci, který bojoval několik let o moc v Incké říši se svým nevlastním bratrem Atahualpou. Atuhuapa bratra nakonec porazil a nechal ho popravit.

Huascarán leží v srdci pohoří Cordillera Blanca, nejvíce zaledněného tropického pohoří na světě. Protože je Země na rovníku mírně vypouklá, je gravitační zrychlení na vrcholu Huascaránu jedno z nejnižších na celém zemském povrchu. Člověk tam měřitelně váží o něco méně než na úrovni moře (v rámci gramů). Zároveň je vrchol Huascaránu druhým nejvzdálenějším bodem (vrcholem) od středu Země, hned za Chimborazem (6268 m n. m., nejvyšší hora Ekvádoru, pozn. red.).

Americká horolezkyně Annie Smith Peck, které tehdy bylo přes padesát let, vystoupila na severní vrchol v roce 1908. Vyšší jižní vrchol odolával až do roku 1932, kdy na něm jako první stanula německo-rakouská expedice.

Huascarán má však i temnější stránku své historie. V roce 1962 se z hory zřítil mohutný ledový masiv a následná lavina sutě se řítila dolů na město Ranrahirca. Dne 31. května 1970 zemětřesení u pobřeží vyvolalo daleko větší a rozsáhlejší sesuv hornin a ledu ze severního vrcholu, který během několika minut pohřbil mimo jiné i celé město Yungay a připravil o život přibližně 70 000 lidí. Jednalo se o jednu z nejsmrtelnějších jednotlivých lavinových katastrof v zaznamenané historii. Tato tragická událost bohužel nese i silnou československou stopu (viz loňský článek, pozn. red.). Právě tady, v údolí mezi severním vrcholem Huascaránu a jižním Huandoyem, tábořila československá expedice, která se celá stala obětí této hory.

V kečuánštině se hora nazývá Mataraju, což lze přeložit jako „Hora zabiják“ nebo „Vraždící hora“. Pokud vezmeme v potaz oběti z roku 1970 a všechny horolezce, kteří zahynuli na jeho svazích, jedná se pravděpodobně o horu, jež má na svědomí nejvíce lidských životů v moderní historii.

Samotný výstup po Normálce není nikterak obtížný, avšak ledovce Huascaránu rychle ustupují, a proto dnes některé cesty, které byly ještě před generací relativně jednoduchými výstupy, zahrnují významná objektivní rizika. V posledních šesti letech, co žiji v Peru, si nepamatuji rok, kdy by si Huascarán nepřipsal další oběť. Dokonce byly i roky, kdy na svůj vrchol nepustil žádného odvážlivce.

DEN 1 | AGNIESZKA JDE DOLŮ

Výprava vlastně začíná už o den dřív v naší oblíbené restauraci „Pollo a la brasa“. Celá skupina se schází u společné večeře, abychom do sebe dostali pořádnou dávku potřebných bílkovin před tím, co má pro nás všechny být hlavním horolezeckým vrcholem sezóny: Huascarán Sur.

Nutno však říci, že pro nikoho z nás není Huascarán středobodem bytí. Všichni ho máme v módu: „jednou / možná / rád bych, když na to přijde…“, určitě tam ale není žádná obsese tímto „tlouštíkem“. Já za sebou sice mám už tři neúspěšné pokusy, i tak ale netrvám na „sundání pytle“. Nějak ale ta chuť, motivace a nachtivení přišlo. Nejen pro mě s Matějem, ale i pro kamarády z Peru.

Nakonec utváříme tři týmy po dvou:

Team Czech: Honza & Matěj
Team „Europa“: Saul (Peru) & Agnieszka (Polsko)
Team Peru: Chicho & Arti

Se Saulem se znám od roku 2021, v podstatě to byl můj první parťák na lezení v Peru. Od té doby jsme toho spolu zažili mnoho. V horách, ve skalách, doma i v hospodě. Je pro mě jako můj peruánský bratr. Jsme si tak blízcí, že už dopředu s manželkou Alčou počítáme s pokojíčkem pro něj, až se někdy vrátíme do ČR a budeme někde bydlet.

Agnieszka je polská „mašina“, která má na kontě několik sportovních cest za 8a. V horách už taky zažila ledacos. Rozhodně žádné ořezávátko.

Chicho je profesionální fotograf z Limy. Jeho hlavním zájmem jsou unikátní záběry hor, zachycené jeho zrcadlovkou nebo dronem. Známe se od roku 2022 díky projektu Skiing Peru, kterého jsme byli oba součástí. Často spolu s našimi holkami trávíme čas i mimo sezónu v Limě.

Arti pochází z Huarazu. Narodil se ve městě na úpatí Cordilera Blanca a prožil tu celý život. Vede horolezci velmi vyhlášený hostel Big Mountain. Znám ho od roku 2021, kdy jsem právě v jeho hostelu strávil svoji první sezónu v Huarazu.

Startujeme v sobotu 11. července ráno. Pod dohledem našeho adoptivního otce Paula (kamaráda a majitele útulného Cayesh Guest House) nakládáme dodávku těžkými batohy a vyrážíme do vesnice Armapampa v oblasti Yungay. Z Huarazu to jsou přibližně dvě hodiny jízdy.

„Vypadáš jako náš otec, který má strach o své děti, když odjíždějí na letní tábor,“ vtipkuje Matěj s Paulem. Skutečně vypadá ustaraně. Až s odstupem času si uvědomuji, že k tomu měl všechny důvody.

Na okraji krásné vesnice Armapampa vykládáme z dodávky naše věci, sníme poslední bezlepkové skořicové rolky, které nám na cestu upekla moje žena Alenka, nahodíme na záda těžké batohy a vyrážíme směr Refugio Huascarán (4650 m n. m.), k našemu základnímu táboru. Tam dorážíme v různých časech s velkými rozestupy. Každý si jde podle sebe a nikam nespěcháme.

Na chatě kromě nás nikdo není, což si velmi užíváme. Večer se nese v duchu velmi přátelském – večeře, pivo, kytara, zpěv ve čtyřech různých jazycích. A samozřejmě plánování výstupu. Tady přichází první relativně zlomový moment. Agnieszka se necítí dobře a rozhoduje se pro sestup. Zbývá nás tedy pět. Saul se okamžitě domlouvá s kluky na utvoření tříčlenného týmu. Je z nich nezkušenější a určitě je posílí. V tu chvíli mi to přijde jako dobrý nápad.

DEN 2 | POD ŠTÍTEM

Po snídani na chatě balíme batohy a vyrážíme. Holky dolů, my nahoru. Druhý den výstupu na Huascarán je pohoda. Pár set výškových metrů na ledovec a dalších pár set po mírném a relativně bezpečném ledovci do C1, ve výšce cca 5300 m n. m. S Matějem dorážíme první, chvíli po nás Arti, Chicho a za nimi Saul. Stavíme stany, roztápíme vodu, vaříme jídlo, fotíme, odpočíváme a ladíme detaily pro zítřejší summit push.

Na Huascarán se běžně leze přes sedlo Garganta, kde se ve výšce 5950 m n. m. staví C2 a odtud pak na vrchol. My však všichni míříme na cestu El Escudo (v překladu Štít, pozn. red.), která je lezecky těžší, ale objektivně bezpečnější a samozřejmě zábavnější. Je to cca 600 m dlouhá ledová plotna se sklonem 60–70°. Díky svému tvaru nad tebou nevisí žádné séraky, žádné převěje a mnohem méně věcí, co ti muže sletět na šišku. Bohužel tu není moc místa pro C2, Escudo se tak standardně leze z C1 nahoru a po normálce dolů.

Čas odchodu stanovujeme na desátou večer. Ještě za svitu Slunce zalézáme do spacáků, abychom alespoň něco málo naspali a dobili trochu baterky. Všichni víme, že nás čeká ukrutná dřina.

DEN 3 | 13. ČERVENCE

Je to tu! Summit push. S Matějem vstáváme v půl desáté večer, abychom podle plánu stihli vyrazit. Kluky slyšíme už něco málo před devátou ráno. Nakonec vyrážíme tak nějak společně. Vzhledem k profilu cesty Escudo máme od začátku v plánu lézt ve dvojicích. Tenhle plán se však kvůli sestupu Agnieszky změnil na dvojici a trojici. V pěti na jednom laně tu lézt vážně nejde. To samé platí pro sestup.

První část cesty je asi ta nejnebezpečnější část výstupu. Zóna trhlin a séraků rozměrů, na které v Evropě nenarazíš. Najde se tu i pár úseků v prudkém ledu, ale není to vyloženě těžké, jen může kdykoliv něco spadnout. Tahle část je společná s Normálkou. Ta se pak oddělí do leva směr C2, kdežto my jdeme vpravo směr El Escudo.

U odtrhovky jsme za necelé dvě hodiny, kluci hodinku po nás. Tady se převážeme na plné lano a navěsíme na sebe veškerý matroš. Během toho ztrácím vysílačku, která mizí někde v útrobách ledovce. Matěj vyráží první. Terén není těžký a lezeme simultánně na jednom laně. Matěj takhle odleze asi čtyři délky, dokud má šrouby. Na posledních dvou zaštanduje a pustí mě dopředu. Můj úsek je už spíš jen tvrdý sníh než led. Takže lezecky lehčí, méně zábavné, za to ale o dost slabší je to s jištěním. Mám sice na batohu tři kotvy, ty si ale chci nechat na pozdější štand. Po odlezení zhruba šesti délek na několika málo šroubech dolézám za hranu, kde doberu Matěje. Jsme zhruba v 6300 m n. m. Zima jak čert a sluníčko stále v nedohlednu. Padá mi rukavice a začíná mi být pěkně blbě z výšky. Od téhle chvíle trpím jako zvíře. Poslední úsek k vrcholu je nekonečný – není už tak prudký, je ale dlouhý a měkký sníh v postupu nepomáhá.

Něco před devátou ráno stojíme na samotném jižním vrcholu, Huascaránu Sur (6768 m n. m.). Velikou radost nějak ani nemáme, protože víme, že nás ještě čeká to nejhorší: cesta dolů. Vrchol je úplná placka, na které by se dal hrát fotbal – nic krásného. I přesto na mě přichází slabost a brečím. Můj čtvrtý pokus; s parťákem a kamarádem z mládí; přesně měsíc ode dne, kdy nám otrávili našeho pejska Pisca – brečím znovu, jen si na něj vzpomenu. Ale i ta radost tam je, ale ta hlavní přijde až do dole. Ale jenom na chvíli.

Na vrcholu se dlouho nezdržujeme. Vážně tam nic není. Svačina, trochu čaje, vrcholové foto a vyrážíme dolů. Na vrcholu nikdo nebyl už zhruba tři týdny, takže žádné stopy, žádná cesta. Jediné naše vodítko jsou offline mapy.cz, na kterých je vyznačená Normálka. Ale je to cesta, která se chodila před mnoha lety. Bereme ji tedy jen orientačně. Převazujeme se na klasický ledovcový mód: 15–20 m od sebe, zbytek lana každý namotaný do buntu kolem těla.

Několik málo minut od vrcholu vidím na pusté bílé ploché pláni něco, co vypadá jako zafoukaný náznak cestičky. Ještě než tam dojdu, něco se stane a já padám vzduchem do ledových pekel. Trhlina. Zcela bez náznaku svého bytí tam tiše čekala na svoji oběť. Přesně si uvědomuji ten pocit, jak letím do prázdna. Jako bych padal věčnost. Najednou ucítím tah lana a vím, že to je můj parťák. Jenže padám dál. V tu chvíli jsem si jistý, že za chvilku Matěj přiletí za mnou a jsme oba mrtví. Jenže se stane zázrak. Zázrak jménem Matěj. Lano znovu zabírá a já se zastavuji. ‚On mě fakt, ku*va, chytil!‘ honí se mi hlavou.

Visím asi 15 metrů v trhlině, která se táhne 100 metrů na každou stranu, do hloubky klidně i 50, 100, 300 metrů… Kdo ví. Vidím pod sebou jen ledové peklo. Trhlina je celá zcela přikrytá čepicí jemného sněhu. Nulová šance ji vidět. K mému vnitřnímu překvapení nepanikařím, vím naprosto přesně, co dělat. Mé jediné spojení se světem je lano, na kterém visím a něco, co nahoře Matěj vymyslel, aby mě na tomhle světě udržel. Cvaknu si Micro Traxion na sedák jako „samosichr“ a co jde, lezu po kolmé ledové stěně vzhůru na svět. Když už pro směr lana nejde lézt dál, houpnu se do prostoru. Zbytek pak vylezu pomocí prusíků.

Po necelé půlhodině jsem venku, zpět na povrchu, zpět na světě. Až tady si oddychnu, padneme si s Matějem do náruče a začínáme si uvědomovat, co jsme právě přežili. Stačilo málo, letěl za mnou a nikdo by nás nikdy nenašel. Zpětně to vidím jako obří zázrak a obrovský skill mého parťáka. Tady nám zachránil život. A možná právě v tuto chvíli si uvědomujeme, že to vážně není prdel, že jde do tuhého. V sestupu pokračujeme velmi opatrně a dost se bojíme.

„Jsem venku, zpět na povrchu, zpět na světě. Až tady si oddychnu, padneme si s Matějem do náruče a začínáme si uvědomovat, co jsme právě přežili.“

Dorazíme na okraj ledové stěny, kde by sice měla být Normálka, ale kde nic, tu nic. Na hledání nějakého průchodu v tomhle labyrintu není pomyšlení. Stěnka vypadá, že má cca 20 metrů a pod ní se vine rampa, po které snad odejdeme vlevo, směr Normálka. Slaníme ze dvou kotev do relativně bezpečného místa obklopeného séraky. Pamatuji si, jak se dívám na šikmé věže vedle nás a říkám si: ‚Stačí víc vydechnout a celé to spadne.‘ Přesto však vnímáme jisté bezpečí našeho dolíčku.

Konečně trochu času odfrknout, něco málo sníst, vypít a ozvat se klukům. Ještě než to udělám, volají oni mně. Jsou prý cca 200 metrů pod vrcholem. Ale je už pozdě, kolem druhé odpoledne, a tak mají v plánu odtraverzovat směr Normálka a po ní sestoupit. „Zkuste najít naše stopy a slanění. A dávejte fakt bacha na trhliny, do jedné jsem před chvílí sletěl,“ stačím jim ještě říct. Potvrdíme si, že je vše ok a že se potkáme večer v C1 nebo případně až v BC. Podle času a sil.

O něco později mi při hledání cesty v mapách padá telefon z ruky a mizí někde dole, ale neřeším to. Vím, že máme jiné starosti. Další nepříjemné slanění z 25metrového séraku a už jsme na svahu, který vede směr sedlo Garganta. To se už počasí definitivně kazí a viditelnost klesá na několik málo desítek metrů. My už jsme však v Gargantě ve výšce zhruba 6000 m n. m. Stačí už jen najít C2 – malý plácek, kde před dvěma dny stály stany. Odtud už by měly být nějaké stopy a cesta dolů. Trochu bloudíme, ale nakonec C2 nacházíme, včetně náznaku stop po předchozím teamu. Chvíli před tím se vrchol oklepe ze své mlhy a my vidíme kluky o nějakých 300–400 výškových metrů nad námi. Dost se nám v tu chvíli uleví.

Cesta z C2 do C1 je crux cesty, co se objektivního nebezpečí týče. Je to zóna lavin, padajících séraků a trhlin. Později se shodujeme, že jsme měli oba pocit, jako bychom žili v jakési virtuální realitě, mimo své tělo a jen čekali, až ta videohra skončí. Možná proto riziko ani moc nevnímám. Se západem Slunce přicházíme zpět do C1. Z posledních sil ještě balíme věci a dojdeme na refugio. Přeci jen teplá večeře a postel jsou velké lákadlo, navíc jsou to necelé dvě hodiny dolů. Na chatu přicházíme někdy před devátou večer – tedy po 23 hodinách na nohou. Prosíme o něco k jídlu, pivo a jdeme spát. Myslíme na kluky a tak nějak nepochybujeme o tom, že jsou v pořádku.

DEN 4 | KDE JSOU KLUCI?

Ráno se budíme na chatě úplně zničení, ale najednou už i šťastní za odvedený výkon. Čekáme, že za chvíli se tu objeví kluci a my poběžíme do údolí. Zprávy shora jsou však jiné.

„Nenašli jsme cestu dolů, musíme zabivakovat někde nad C2,“ píše Saul. Nahoře museli strávit noc bez výbavy na spaní, Chichovi je blbě a všichni jsou unavení, jsou jinak prý v pohodě. „Pokusíme se najít cestu dolů.“ Dál už máme komunikovat s Chichem, Saulovi došla baterka.

Stále nic nenasvědčuje tomu, že je něco zle. Netuší to ani kluci. Ono totiž zle ještě není. Podaří se nám stáhnout do telefonu náš GPS záznam a jako link do mapy.cz ho posíláme klukům. Nahoře nad C2 je občas signál, s kluky tak komunikujeme přes WhatsApp.

9:10 – Chicho píše, ať pošleme naši cestu
9:15 – Posílíme link na mapy.cz / doručeno
10:16 – Chicho posílá fotku a video z místa, kde právě jsou. Zdá se to v pohodě, dole pod nimi je vidět C2.
10:18 – Píšeme klukům tahák, kudy cca dolů, včetně zákresu do jejich fotky / doručeno
10:21– „Máš naši cestu na mapy.cz?“ ptáme se Chica / poslední doručená zpráva

Počasí je krásné, kluci vypadají v pohodě a níž k C2 není signál. Vůbec nás proto nenapadá, že by mohli mít problém. Jsme si jistí, že sestoupili níž, ztratili signál nebo mají vybité telefony… Ale sestupují. V podstatě není důvod myslet si cokoliv jiného. Jsou to „bujaci“. Přežili noc bez spacáků v 6400 metrech a teď už jen seběhnou dolů za námi, za holkami, na oběd, na pivo…

Vzhledem k těmto předpokladům máme několik hodin čekání, než se objeví nad C1, kam je z chaty vidět. Během toho je zkoušíme kontaktovat přes vysílačku i mobil; kdyby se náhodou objevili na signálu. Stále jsme zcela v klidu.

Přichází třetí odpoledne. Kluci stále nikde. Už to začíná být moc dlouhé. Rozhodujeme se vyrazit jim nahoru naproti. Možná jsou unavení, zmrzlí a další noc nahoře by už byla fakt kritická. Najíme se, vaříme čaj a bereme všechno oblečení, co máme. Mezitím volám kamarádovi-guidovi do města, aby věděl, že se něco děje a případně začal shánět pomoc. Stále v nás žije šance, že jsou v C1 a odpočívají ve stanu, jen nemají jak nám dát vědět. Ve městě se hned začíná formovat skupina dobrovolníků, připravená vyrazit na pomoc. V Peru totiž neexistuje žádná organizovaná profesionální horská služba.

C1 zeje prázdnotou. Teď už tušíme, že je zle. Jenom zatím nevíme, jak moc. K tomu přichází sněhová vánice. Informace dolů je jasná: „Je to oficiální, potřebujeme pomoc!“ Kluci jsou někde nahoře. Jdeme pro ně. Víme, že dole už všechno běží a poběží i bez nás. Náš úkol je jiný. Najít kluky a dovést je dolů. Přibalujeme do batohů ještě všechny jejich spacáky a vyrážíme nahoru do vichřice. Matěj ještě vytváří Garmin komunikační skupinu a nechává online sledovat naši polohu. Víc než já si uvědomuje, že jdeme do průseru. Já tam mám kamarády, moje „churaks“, moje „hermanos“. Nevnímám nic.

Poprvé v životě jsem rychlejší než můj parťák. V hlavě vím, že jsou nahoře, zmrzlí, unavení, ale živí a my jsme jejich jediná šance. V těhle podmínkách bych jakýkoliv svůj výstup otáčel, nikdy bych nešel dál. Teď ale nejde o mě. Jde o kluky. Ve chvíli, kdy to vzdáme my, jsou bez šance.

Je něco málo před půlnocí. Přicházíme do C2 (6000 m n. m.), ale nikde nic. Jen vichřice, sněžení, teplota kolem 30 stupňů pod nulou, ale po klucích ani vidu, ani slechu. Teď už vím, že je hodně zle. V tomhle počasí tu nikdo nepřežije ani hodinu. Matěj se hodně bojí dolů kvůli lavinám a tlačí na to, ať zůstaneme v C2 a nějak to tam s těmi všemi spacáky přežijeme. Já vím, že když zůstaneme, jsme do hodiny mrtví. Nakonec ho přesvědčím, že musíme dolů. Naše šance jsou tak padesát na padesát. Zůstat nahoře mi ale dává daleko horší poměr. Sestup je strašný. Lavinový terén, kam se jen podíváš, obří séraky nad hlavami skoro celou cestu, viditelnost skoro nulová, naše stopy zaváté… Nicméně náš anděl strážný je opět v pozoru a provádí nás bezpečně dolů.

Do C1 se vracíme někdy kolem třetí hodiny ráno. Regulérně se hroutím. Psychicky, ale i fyzicky. Zalézáme na chvíli do stanu a čekáme na první skupinu dobrovolníků–záchranářů, která je na cestě z refugia. I ve stanu a ve spacáku o 700 metrů níže je hrozné počasí. „Teď je to jedna jedna,“ říká mi Matěj. On nás zachránil nahoře nad trhlinou, já zase tím, že jsem trval na ústupu dolů.

„‚Teď je to jedna jedna,‘ říká mi Matěj. On nás zachránil nahoře nad trhlinou, já zase tím, že jsem trval na ústupu dolů.“

DEN 5 | PŘÍLIŠ POZDĚ…

První záchranný tým doráží do C1 těsně po rozednění, někdy po šesté ráno. Celkem pět lidí – tři guidi, dva aspiranti – mezi nimi i můj dobrý kamarád Szymon. Toť vše. Předáváme jim veškeré informace, co víme, a necháváme je jít nahoru. My půjdeme směr refugio, kam údajně míří další týmy. Jeden vytvořit zázemí v C2, další v C1. Údajně spousta lidí. Bohužel jsme v Peru, kde ne vše zcela funguje.

Tým pro C1 potkáváme pod ledovcem. Pět kluků – všechno kamarádi, horolezci, dobrovolníci – z Peru, Kolumbie, Španělska a z Čech. Tým pro C2 nikdy žádný nepřišel a vlastně ani žádný nikdy nebyl.

Těch pět kluků nahoře se sbalilo pozdě večer a vyrazili z Huarazu na pomoc kamarádům v nouzi. V jednom zátahu vyšli do výšky přes 6000 m n. m. Avšak kvůli chybějícímu zázemí a podmínkám nahoře to musí už odpoledne otočit a sejít zpět do C1. Tím v podstatě končí reálné šance kluky najít živé.

Od téhle chvíle nastává v celé organizaci záchrany a pátrání velký chaos. Jak jsem už zmínil, v Peru neexistuje horská služba, nemají tady záchranný vrtulník, záchranáře, ani žádný systém, protokol nebo pověřenou osobu, která by se ujala koordinace. Vše se tak děje přes skupinu na WhatsAppu, kterou vytvořil Matěj. Dobrovolníci, kamarádi, guidové a rodina… Nakonec se přidává i místní policie a možná i armáda. Jejich pomoc spočívá jen v transportu dobrovolníků za pomoci vrtulníků z města Caraz do BC k refugiu ve výšce 4650 m n. m. První vrtulník ale vzletěl až 24 hodin po oficiálním volání o pomoc. K tomu navíc letěl prázdný, aby „okouknul“ situaci a zjistil, že na „heliportu“ u refugia už několik dní stojí jiný policejní vrtulník, který je špatně zaparkovaný a piloti mají strach s ním vzletět…

Nějaké transporty nakonec proběhnou. Už je ale pozdě. Pokud by celou akci někdo dole dokázal koordinovat, mohl poslat dobrovolníky směr BC už první den pátrání pěšky se stádem oslů. Byli by tam mnohem dřív, než když se čekalo do dalšího dne, jestli se někdo dostane do vrtule.

Další ukázka marnosti místní záchrany je fakt, že hned druhý den záchrany (ve čtvrtek ráno) vyrazil z C1 nahoru peruánský guide s nosičem a indickým klientem. Vyrazili pozdě a nebrali v potaz probíhající záchranné a pátrací akce. Bohužel hned kousek nad C1 je smetla lavina. Nosič byl na místě mrtvý, klient rozlámaný a v kritickém stavu. Záchranný tým měl najednou spoustu jiné práce…

Celá záchrana i pátrání byly v režii dobrovolníků a rodin. To oni najali soukromé firmy s pokročilými drony, vše koordinovali s policií a udělali vše, co mohli. Sám jsem se o pár dní později vrátil se dvěma dobrovolníky kousek nad C1, abychom se pokusili o další pátrání pomocí dronů. Bez efektu. Zóna, kde končí všechny indicie – GPS signály, fotky a náznaky posledních stop jsou ve výšce 6500 metrů. C1 je o 1200 výškových metrů níž. Většina dronů tak vysoko a daleko prostě nedoletí. Zvládnou to pouze ty policejní, které ale nemají zkušené piloty, kteří by to risknuli. A jít výš nemůžeme kvůli podmínkám na hoře. (Potřebné záběry se nám později podařilo získat, po klucích ale ani památky, pozn, aut.)

„V Peru neexistuje horská služba, nemají tady záchranný vrtulník, záchranáře, ani žádný systém, protokol nebo pověřenou osobu, která by se ujala koordinace.“

CO SE STALO?

Po skoro až detektivní práci mnoha kamarádů (GPS signál z hodinek vyžádán na centrále Garminu, záběry ze soukromých a policejních dronů + záběry od guidů, kteří došli při pátrání až nahoru, informace od nás a poslední fotky od kluků…) to vypadá, že kluci minuli náš štand reálně o několik málo metrů a při přecházení mostu nad gigantickými systémy trhlin se pod nimi prolomil.

V době psaní tohohle článku už je to víc než šest týdnů, kdy jsem je viděl naposledy. Pořád se nic nenašlo a nejspíš se ani nikdy nic dalšího nenajde. Rozměry všeho na Huascaránu jsou naprosto nesmyslné – trhliny o šířce a hloubce několik set metrů, séraky o rozměrech činžáků… Jasně, nejsou to Himálaje, ale ani tak nevypadají. Huascarán vypadá jak dva líní špekouni vedle sebe. Ale pozor na něj. Ta hora je zlá, nepřátelská, a i když papírově není těžká (u Normálky se udává obtížnost jen AD/AD+, Escudo je D, pozn. aut.), není to žádná hra. Respektive, hraje se tam o „holej“ nepříjemně často…

Pozn. aut: Tenhle text jsem nepsal proto, abych honil nějakou senzaci. Pouze jsem se snažil detailně popsat jeden reálný výstup s tragickým koncem. Pokud si z něj alespoň někdo něco odnese, ideálně nějaké poučení, svůj úděl splní. Jak všichni víme, hory dávají, ale občas také berou. My už bohužel víme, že to není jen hluchá fráze, ale hrubá pravda. Nemyslím si, že bychom my nebo kluci udělali nějakou zásadní chybu. My s Matějem jsme jen měli velkou dávku štěstí, zatímco kluci ho měli o trochu méně…

__________