„Per­fekt­ní styl v horo­le­zec­tví? Nahý muž, kte­rý leze sám novou ces­tu,“ zamýš­lí se v kni­ze Zabí­je­ní nemož­né­ho Yvon Choui­nard, ame­ric­ký horo­le­zec a zakla­da­tel fir­my Pata­go­nia. Pokud si nasa­díš boty, máš pod­le něj bod mínus, pokud pou­ži­ješ maglajz, kouk­neš se do prů­vod­ce, nebo cva­káš moc žele­za, máš dal­ší body mínus. „Čím více se vzda­lu­je­me doko­na­lé­mu sty­lu, tím méně na sebe může­me být pyš­ní,“ píše Yvon a dodá­vá, „že s těmi­to kri­té­rii by ale nako­nec nej­lep­ším horo­lez­cem svě­ta mohl být jen Bernd Arnold se svý­mi výstu­py bosý­ma noha­ma, bez pou­ži­tí mag­né­zia a s vel­mi dlou­hý­mi úse­ky mezi kru­hy.“

To jen tak na úvod ke krát­ké­mu roz­ho­vo­ru, kte­rý jsme se s Bern­dem roz­hod­li udě­lat v návaz­nos­ti na květ­no­vý bosý Člá­nek měsí­ce.

Jak čas­to teď lezeš nabo­so?
Doteď bylo nepří­jem­ně chlad­no, tak­že jsem lezl jenom na slu­níč­ku a nabo­so rela­tiv­ně málo. (Roz­ho­vor vzni­kl 19. 4., pozn. red.)

Vní­máš roz­díl mezi leze­ním s lezeč­ka­mi a boso­le­ze­ním v kon­tex­tu pohy­bo­vé­ho pro­je­vu?
Samo­zřej­mě, jinak bych to nedě­lal. Pohy­bem nabo­so ti prou­dí nefil­tro­va­né vje­my z nohou pří­mo do moz­ku, čímž vzni­ká sil­něj­ší pocit jis­to­ty.

Vyu­ží­váš prs­ty na nohou chá­pa­vým způ­so­bem (jako tře­ba opi­ce)?
Při leze­ní nabo­so je nej­dů­le­ži­těj­ší kon­takt­ní plo­chou bříško a kloub pal­ce u nohy. Ve výji­meč­ných situ­a­cích (čas­to k udr­že­ní rov­no­váhy, či při leze­ní stro­po­vi­tých pře­vi­sů) se prs­ty u nohy dá i při­dr­žet.

V jakých pří­pa­dech je leze­ní bez bot vylo­že­ně výho­dou opro­ti botám? A to i co se výkon­nos­ti týče?
Leze­ní nabo­so nejde hned. Vyža­du­jí se jis­té dis­po­zi­ce, napří­klad vyš­ší práh boles­ti a mimo­to chví­li trvá, než se ti na noze vypra­cu­jí potřeb­né sva­ly. Pro­to je pro­spěš­né nabo­so hod­ně tré­no­vat.

Při leze­ní na hra­ni­ci výkon­nos­ti vede pou­ži­tí sedá­ku k vyš­ší­mu rizi­ku zra­ně­ní nohou – ty se totiž během pádu dotknou ská­ly jako prv­ní, tak­že v tuto chví­li bývá lep­ší mít na nich lezeč­ky. Jinak je tomu u sólo­le­ze­ní – zde je pád tak jako tak spí­še ilu­zor­ní a bosé nohy ti při leze­ní poskyt­nou více jis­to­ty.

V čem ti leze­ní bez bot při­jde obo­ha­cu­jí­cí? Je pro tebe „dotek se ská­lou“ i for­mou komu­ni­ka­ce?
Ská­la pro mne hod­ně zna­me­ná, stá­vá se z ní part­ner při roz­pra­vě. Komu­ni­ka­ce s ní začí­ná u pohle­du na ni a vní­má­ní její for­my a tva­rů… Kon­čí vyře­še­ním pohy­bo­vých sek­ven­cí. Nabo­so ji mohu hla­dit. Pokud bych to hod­no­til pod­le citů, nej­ví­ce se sblí­žím s pís­kov­cem, prá­vě když jsem nabo­so. Posled­ní dobou to po mě okou­ka­la i vnou­ča­ta.

Měl jsi něja­kou spe­ci­ál­ní tré­nin­ko­vou meto­du vedou­cí k zoce­le­ní cho­di­del pro leze­ní nabo­so?
Ne, jen pra­vi­del­ný tré­nink nabo­so – zhru­ba tři hodi­ny den­ně na růz­ných skal­ních pro­fi­lech.
 
Jakou nej­těž­ší ces­tu máš vyle­ze­nou nabo­so?
Na tuto otáz­ku neu­mím odpo­vě­dět.

Jaká tě bez bot nej­ví­ce bole­la?
Jeden můj pro­jekt na věž Hoher Tor­s­tein (Schra­mm­stei­ne, Sas­ko, pozn. red.), bylo to 19. květ­na 1979. Spad­nul jsem v tra­ver­zu a levou nohu jsem si sedřel až do masa.
 
Co bys dopo­ru­čil těm, kte­ří by rádi leze­ní nabo­so zku­si­li, ale bojí se boles­ti a pora­ně­ní?
Leze­ní má co doči­ně­ní s poma­los­tí. Dopo­ru­čil bych začít u leh­kých cest s oblý­mi tva­ry. Po čase člo­věk zjis­tí, jest­li se na to hodí…

Co bys dopo­ru­čil lidem, kte­ří by chtě­li s boso­le­ze­ním začít, ale bojí se soudu/výsměchu ostat­ních?
Posměch čas­to sou­vi­sí s vlast­ní neschop­nos­tí či nezna­los­tí. Člo­věk by se neměl nechat ovliv­ňo­vat tako­vým oko­lím, a přes­to to na vhod­ném skal­ních pro­fi­lu vyzkou­šet. Odmě­ní ho to a bude o zku­še­nost bohat­ší.