„Perfektní styl v horolezectví? Nahý muž, který leze sám novou cestu,“ zamýšlí se v knize Zabíjení nemožného Yvon Chouinard, americký horolezec a zakladatel firmy Patagonia. Pokud si nasadíš boty, máš podle něj bod mínus, pokud použiješ maglajz, koukneš se do průvodce, nebo cvakáš moc železa, máš další body mínus. „Čím více se vzdalujeme dokonalému stylu, tím méně na sebe můžeme být pyšní,“ píše Yvon a dodává, „že s těmito kritérii by ale nakonec nejlepším horolezcem světa mohl být jen Bernd Arnold se svými výstupy bosýma nohama, bez použití magnézia a s velmi dlouhými úseky mezi kruhy.“

To jen tak na úvod ke krátkému rozhovoru, který jsme se s Berndem rozhodli udělat v návaznosti na květnový bosý Článek měsíce.

Jak často teď lezeš naboso?
Doteď bylo nepříjemně chladno, takže jsem lezl jenom na sluníčku a naboso relativně málo. (Rozhovor vznikl 19. 4., pozn. red.)

Vnímáš rozdíl mezi lezením s lezečkami a bosolezením v kontextu pohybového projevu?
Samozřejmě, jinak bych to nedělal. Pohybem naboso ti proudí nefiltrované vjemy z nohou přímo do mozku, čímž vzniká silnější pocit jistoty.

Využíváš prsty na nohou chápavým způsobem (jako třeba opice)?
Při lezení naboso je nejdůležitější kontaktní plochou bříško a kloub palce u nohy. Ve výjimečných situacích (často k udržení rovnováhy, či při lezení stropovitých převisů) se prsty u nohy dá i přidržet.

V jakých případech je lezení bez bot vyloženě výhodou oproti botám? A to i co se výkonnosti týče?
Lezení naboso nejde hned. Vyžadují se jisté dispozice, například vyšší práh bolesti a mimoto chvíli trvá, než se ti na noze vypracují potřebné svaly. Proto je prospěšné naboso hodně trénovat.

Při lezení na hranici výkonnosti vede použití sedáku k vyššímu riziku zranění nohou – ty se totiž během pádu dotknou skály jako první, takže v tuto chvíli bývá lepší mít na nich lezečky. Jinak je tomu u sólolezení – zde je pád tak jako tak spíše iluzorní a bosé nohy ti při lezení poskytnou více jistoty.

V čem ti lezení bez bot přijde obohacující? Je pro tebe „dotek se skálou“ i formou komunikace?
Skála pro mne hodně znamená, stává se z ní partner při rozpravě. Komunikace s ní začíná u pohledu na ni a vnímání její formy a tvarů… Končí vyřešením pohybových sekvencí. Naboso ji mohu hladit. Pokud bych to hodnotil podle citů, nejvíce se sblížím s pískovcem, právě když jsem naboso. Poslední dobou to po mě okoukala i vnoučata.

Měl jsi nějakou speciální tréninkovou metodu vedoucí k zocelení chodidel pro lezení naboso?
Ne, jen pravidelný trénink naboso – zhruba tři hodiny denně na různých skalních profilech.
 
Jakou nejtěžší cestu máš vylezenou naboso?
Na tuto otázku neumím odpovědět.

Jaká tě bez bot nejvíce bolela?
Jeden můj projekt na věž Hoher Torstein (Schrammsteine, Sasko, pozn. red.), bylo to 19. května 1979. Spadnul jsem v traverzu a levou nohu jsem si sedřel až do masa.
 
Co bys doporučil těm, kteří by rádi lezení naboso zkusili, ale bojí se bolesti a poranění?
Lezení má co dočinění s pomalostí. Doporučil bych začít u lehkých cest s oblými tvary. Po čase člověk zjistí, jestli se na to hodí…

Co bys doporučil lidem, kteří by chtěli s bosolezením začít, ale bojí se soudu/výsměchu ostatních?
Posměch často souvisí s vlastní neschopností či neznalostí. Člověk by se neměl nechat ovlivňovat takovým okolím, a přesto to na vhodném skalních profilu vyzkoušet. Odmění ho to a bude o zkušenost bohatší.