Spojuje je třeba fakt, že jim to teď dost leze. Lucka Hrozová začátkem dubna vylezla na Sněžníku boulder „Temná hmota“ 8B od Rosti Štefánka a tohle číslo stihla už i potvrdit. Janča Vincourková loni vylezla v Krasu boulder „Rustam direct“ 8B od Martina Švece. (Viz příběh prvního českého ženského 8B ve 200 slovech, pozn. red.)

Lucce se dále v dubnu povedlo na flash zmáknout boulder „Red Hot Tortilas“ 8A na Sněžníku (první český dívčí flash 8A, pozn. red.), což inspirovalo o devět let mladší Janču, která si pro ten samý boulder přijela také. A, stejně jako Lucka, si ho odškrtla hned na první pokus. Také boulder „Conquistador“ 8B vylezly obě. „Že by po sobě holky trochu šly?“ napadlo nás v redakci. Hned vzápětí jsme zjistili, že to tak zřejmě nebude, což ukazuje i následující dvojrozhovor, který se nesl v kamarádském duchu.

Kolik času věnuješ tréninku?
Janča: Kdybych to měla přepočítat na hodiny za týden, tak v zimě cca 15 hodin a v sezóně tak 10 hodin plus lezení venku. Trénuju spíš kratší časový úseky, za to intenzivní a víckrát denně.
Lucka: Aktuálně trénuju tím, že lezu venku na bouldrech. Na stěnu/bouldrovku nechodím už rok a půl kvůli problémům s rukama. Právě kvůli kompartment syndromu nemůžu moc trénovat nebo posilovat, protože mi to ruce bohužel nedovolí. Můžu udělat pár kroků a pak se mi ruce stáhnou někdy až do šílených bolestí. Mám už za sebou taky x operací různých končetin, takže i předtím jsem musela trénink v posledních letech hodně přizpůsobovat tomu, co mě nebolí, což už skoro nic není, a kvůli poslední operaci ramene jsem musela bohužel skončit s cepíny. Pak jsem chvilku lezla na laně a teď kvůli tomu kompartmentu jsem skončila na bouldrech, ale pořád asi těžím dost z dob, kdy jsem roky trénovala několik hodin denně téměř každý den právě na závody s cepíny – to jsem bývala tréninkový maniak. Šest hodin tréninku denně nebyl problém.

Tvoje nejsilnější lezecká stránka?
J: Mojí nejsilnější stránkou budou asi mikrolišty a spoďáky.
L: Silný prsty, na 8milimetrové liště zvednu stejné závaží jako na hrazdě. Do teď to bývala vytrvalost, protože nikde ti tolik nenateče jak na cepínech. (směje se)

Jakou nejmenší lištu dokážeš zamknout?
J: Na to právě musím přijít, protože jsem do posledního týdne nezamykala. Až přišel jeden boulder, kde je asi půl centimetru velká lišta docela v převise a tu jsem už zamčít musela, takže můj dosavadní rekord je asi tahle.
L: Nevím přesně, ale doma mi Honzík vyřezal lištu, která má 4–5 mm. Tu zamknu, i když teda teď aktuálně taky ne, protože mám od listopadu problém se šlachou na prsteníčku, tak musím být dost opatrná. 

Co máš nejradši – písek/žula/vápno?
J: Skvělý materiál je například jemná žula, která mi hodně sedí, ale mám ráda třeba i různé slepence, kterých tu máme v Česku mnoho. Písek a vápno mi zas tak nesedí.
L: Led.

Bílé nebo červené víno? Nebo snad čaj či káva?
J: Těžká otázka! Asi spíše červené.
L: Bíle i červené, zázvorový čaj a káva po litrech. Co jsem začala pracovat v korporátu, vypiju víc kafe než vody za den. Ještě bych přidala pivo, na tom jsem hodně zapracovala zas od té doby, kdy jsem se potkala s mým Honzíkem. (směje se)

Čím bys oslnila Zdeňka Pohlreicha?
J: Myslím, že by ho hodně překvapila jídla, co vaříme v dodávce na výjezdech. (směje se)
L: Asi takhle: dokážu se hecnout a upéct domácí chleba, ale na druhou stranu umím skvěle spálit i čaj.

Kdo je tvůj idol?
J: Idolů mám hodně, třeba Janja Garnbret nebo Margo Hayes. Úplně nejvíc mě před výjezdem na skály namotivuje video s Danielem Woodsem.
L: Osvícený, duchovní člověk, i když bych ho nenazvala „idolem“. Idol v moderním pojetí slova nemám. 

Vysněná oblast pro tvůj vlastní bouldrový projekt?
J: Hmm, nad tím jsem takhle nikdy nepřemýšlela. Spíš vlastně naopak, chtěla bych přelízat bouldery, který už někdo vytvořil, ale hodně mě baví najít si svůj kámen a vidět v něm směr a ten pak vylézt.
L: Nemám, spoustu oblastí ještě objevuju. 

Popiš ideální atmosféru během těžkého přelezu. Máš raději absolutní klid, nebo divokou podporu okolí?
J: Preferuju dobrou hudbu. Povzbuzování mě akorát stresuje. Jak začnu lízt, tak mám ráda ticho, maximálně něco uklidňujícího jako třeba, když mi říkají: „Jsi úplně v klidu, na pohodu, už si to pohlídáš…“ Ale když někdo povzbuzuje moc, tak mě to akorát rozhodí, znervózním a spadnu. (směje se)
L: Pro mě je to hlavně o tom, jak mám, a nebo nemám čistou hlavu z práce nebo od svých vlastních myšlenek.

Bouldrování v zimě nebo v teple – co máš radši a proč?
J: Mám raději bouldrování v teple, protože když je zima, tak mám pocit, že mi mrzne krev v žilách a nejsem schopná se zahřát. Je to asi tím, že mám hodně nízký tlak, takže pro mě zima prostě není a musím se holt spokojit s horším třením.
L: Úplnou zimu nedávám, to mám pak přemrzlé prsty a nemůžu lézt. Možná by to šlo na nějaké dvoukrokovky, ale jinak ne. Mírná zima je pro mě ještě ok. Svoji nejtěžší cestu na laně 8c jsem přelezla, když bylo okolo ‑3 stupňů až nuly, ale to už bylo hodně, hodně na hraně. Ohledně teploty je to jak na co – samozřejmě s nižší teplotou nastupuje lepší tření, což je pro bouldering dost podstatné, ale určitě si užiju raději pohodový den v deseti stupních než klepat kosu v mínusu.

Nejoblíbenější lezecká kniha a film?
J: Nejoblíbenější filmy jsou Burden of Dreams s Nallem Hukkataivalem to jeho odhodlání je prostě neuvěřitelně motivující (o prvním chlapském 9A, pozn. red.), dále Reel Rock a Progression. Z knížek asi Mastermind.
L: Rock Stars od Heinze Zaka a z filmů mě zaujal dokument Meru.

Co se ti líbí na Lucce?
J: Na Lucce se mi líbí to, že je hrozně pozitivní člověk a kdykoliv jsi v její přítomnosti, máš pocit, že nic není problém. Jde jí všechno, na co sáhne, a je s ní sranda. Jednou jsem byli ve čtyřech na Sklapsku a zkoušeli jsme tam nějaké bouldery. Už byla skoro tma a všichni jsme to vzdali, jen Lucka s úplně prolezenýma prstama pořád dávala pokusy do nějakého boulderu a hrozně to chtěla vylízt… Takže na Lucce se mi líbí i její cílevědomost.

Co se ti líbí na Janě?
L: Libí se mi na ní její zápal jak bušit těžké bouldery, tak tvořit nové. Otevírá tak možnosti i dalším holkám zkoušet těžké věci, kde mají jistotu, že to pro ně nebude stopka kvůli délce. Protože jinak u drtivé většiny boulderů platí, že čím více jdeš do těžších čísel, tím je větší možnost, že ti budou chybět potřebné centimetry mezi chyty. Krom toho je Janča krásná, milá a kamarádská bábovka a už se těším na nějaké naše společné lezení.