V lednu 2019 ve Fontáči vylezl druhé bouldrové 9A na světě – cestu se zvláštním jménem „No Kpote Only“. Druzí dva lezci (Ryohei Kameyama a Nico Pelorson, pozn. aut.), kteří po něm boulder zopakovali, ho sice trochu shodili, podle Nica na „těžké 8C“, ale i tak má jedno „nej“.

Je to pravděpodobně nejtěžší boulder, co kdy kdo vylezl bez lezeček. Proč se rozhodl vykašlat se na boty a co mu to přináší? Přečti si krátké povídání s francouzským Charlesem Albertem, které navazuje na náš Článek měsíce.

Lezeš stále naboso?
Ano, už jsou to roky, co jsem naposledy nazul lezečky.

Vnímáš rozdíl mezi lezením s lezečkami a bosolezením v kontextu pohybového projevu?
Když lezeš naboso, tak ztratíš hodně síly v prstech u nohou, protože ti zmizí pevná gumová opora. Donutí tě to klást nohy jinak a většinou se musíš více držet rukama. Lezení bez bot ti ale umožní více vnímat svůj vlastní pohyb, jelikož nemusíš přemýšlet o tom, kam lezečku položit. Prostě to cítíš.

Využíváš prsty na nohou chápavým způsobem (jako třeba opice)?
Ne tak často a ne tak snadno jako ony.

V jakých případech je lezení bez bot vyloženě výhodou oproti botám? A to i co se výkonnosti týče?
Pokud lezu převisy, tak mi bosé nohy někdy situaci zlehčují – speciálně v případech, kdy se mohu svými prsty u nohou chytit menších dírek nebo jiných chytů.

V čem ti lezení bez bot přijde obohacující? Vnitřně, pocitově, i z hlediska sportovního?
Vede k lezení bez jakéhokoliv vybavení. Jde proti konceptu spotřeby. Nazýváme svoji aktivitu „sportovní lezení“, abychom ji odlišili od „technického lezení“. Pokud uvažuji o sportovním duchu, tak čím více vybavení používáme, tím méně férové je to pro atlety, kteří si to vybavení nemohou dovolit koupit.

Jaké jsou tvé vnitřní pocity u lezení naboso?
Nespoléhám se na žádného designéra lezeček, ani na žádného fyzioterapeuta nebo kohokoliv jiného. U lezení se spoléhám jen sám na sebe, na což jsem hrdý.

Máš nějakou speciální tréninkovou metodu vedoucí k zocelení chodidel a prstů u nohou pro lezení naboso?
Myslím, že je nesmyslné trénovat sílu pro lezení. Dělám pouze několik základních cviků, abych si uvolnil svá záda, ramena nebo prsty, pokud někde cítím bolest.

Jakou nejtěžší cestu máš vylezenou naboso?
Ta, co se mi zdála nejtěžší, byla „No Kpote Only“ (video), ale pro ostatní to nejtěžší boulder není, jelikož byli schopni vymyslet efektivnější sekvenci s lezečkami.

Jaká tě bez bot nejvíce bolela?
To nevím, protože cesty moc nezkouším, pokud je to velmi bolestivé.

Co bys doporučil těm, kteří by rádi lezení naboso zkusili, ale bojí se bolesti a poranění?
Nepoužívat lano ani bouldermatky. Bez tohoto vybavení se staneš více obezřetnějším. Poznáš pak, kdy je lepší nepadat, a kde hrozí jaké nebezpečí.

To myslíš vážně – ty tedy nepoužíváš ani bouldermatky? Takže moc nepadáš, nebo padání cvičíš?
Bouldermatku používám pouze v případě, když si myslím, že spadnu a nezvládnu pád vůbec kontrolovat – většinou něco těžkého se špatným přistáním. Jinak ano, moc nepadám, jelikož cílem je lézt, a ne padat. Padání trénuji, když zkouším nový boulder bez bouldermatky a když si úplně nedokážu představit, jaké pohyby budou následovat po případném smeknutí.

Co bys doporučil lidem, kteří by chtěli s bosolezením začít, ale bojí se výsměchu ostatních?
Doporučil bych jim, aby začali růst a vyřešili si své vnitřní problémy.

Můžeš to vysvětlit?
Tahle situace nemá s lezením co do činění. Je to záležitost ega. Lidé, které popisuješ, mají slabé ego, a tím pádem k vybudování vlastní osobnosti potřebují názory ostatních. Proto se bojí výsměchu, když by měli lézt naboso. (Mimochodem, hodné výsměchu může být i lezení dvoumetrového boulderu nad tlustou matrací, pozn. Charles). Je to dětské chování – děti nemají ego a můžeme o nich říci, že jsou narcistní. (Narcista si myslí, že je definován myšlenkami ostatních. Čím více pozornosti se mu dostává, tím je šťastnější, pozn. Charles) Proto doporučuji nejprve vyrůst, protože je to jediný způsob, jak skutečně dosáhnout toho, co chceš. Pokud odmítneš růst, skončíš jako staré dítě, které dělá to, co je mu řečeno… A dělá to až do své smrti.

Co myslím tím „růst“? To jo otázka moudrosti a líbí se mi, co o tom napsal Nietzsche ve svém příkladu starého muže, který pozoruje hrající si dítě. Co je životně důležité pro dítě, je pro tebe triviální. A ty bys měl aspirovat na něco většího než dítě. Za deset let ode dnešního dne uvidíš, že to, co se ti dnes zdá jako důležité, budeš opět vnímat jako triviální. A za dalších deset let to samé, pořád dokola.

Je pro tebe skála „mrtvá věc“, nebo ji vnímáš jako „živého partnera“?
Skála samozřejmě živá není. Ale lišejníky a mechy na ní živé jsou. Je pro mě více přitažlivé vidět skálu, která na sobě nese známky života, než vidět jen nástroj pro lezení. Nemám také rád, když je pod boulderem upravené dopadiště nebo když jsou v nějaké cestě nýty.

Vnímáš lezení jako akt komunikace mezi tebou a skálou?
Samozřejmě, že ne. Jsem tam pouze já – dívám se na skálu a vymýšlím uspokojující způsob, jak ji vylézt. Je to jako malba. Dílo je dokončeno až v té chvíli, kdy je s ním umělec spokojený.