„200 slov“

Nepoužívat v podstatě nic, pak je to v pořádku. Francouzský rebel Charles Albert

13. 05. 2021, Standa Mitáč, Ondra Landa

V led­nu 2019 ve Fon­tá­či vyle­zl dru­hé boul­dro­vé 9A na svě­tě – ces­tu se zvlášt­ním jmé­nem „No Kpo­te Only“. Dru­zí dva lez­ci (Ryo­hei Kameya­ma a Nico Pelor­son, pozn. aut.), kte­ří po něm boul­der zopa­ko­va­li, ho sice tro­chu sho­di­li, pod­le Nica na „těž­ké 8C“, ale i tak má jed­no „nej“.

Je to prav­dě­po­dob­ně nej­těž­ší boul­der, co kdy kdo vyle­zl bez leze­ček. Proč se roz­ho­dl vykaš­lat se na boty a co mu to při­ná­ší? Přečti si krát­ké poví­dá­ní s fran­couz­ským Char­le­sem Alber­tem, kte­ré nava­zu­je na náš Člá­nek měsí­ce.

Lezeš stá­le nabo­so?
Ano, už jsou to roky, co jsem napo­sle­dy nazul lezeč­ky.

Vní­máš roz­díl mezi leze­ním s lezeč­ka­mi a boso­le­ze­ním v kon­tex­tu pohy­bo­vé­ho pro­je­vu?
Když lezeš nabo­so, tak ztra­tíš hod­ně síly v prs­tech u nohou, pro­to­že ti zmi­zí pev­ná gumo­vá opo­ra. Donu­tí tě to klást nohy jinak a vět­ši­nou se musíš více držet ruka­ma. Leze­ní bez bot ti ale umož­ní více vní­mat svůj vlast­ní pohyb, jeli­kož nemu­síš pře­mýš­let o tom, kam lezeč­ku polo­žit. Pros­tě to cítíš.

Cha­rels v boul­de­ru „Duro­x­ma­nie“ 6C+, Fon­táč (foto: Arthur Delicque)

Vyu­ží­váš prs­ty na nohou chá­pa­vým způ­so­bem (jako tře­ba opi­ce)?
Ne tak čas­to a ne tak snad­no jako ony.

V jakých pří­pa­dech je leze­ní bez bot vylo­že­ně výho­dou opro­ti botám? A to i co se výkon­nos­ti týče?
Pokud lezu pře­vi­sy, tak mi bosé nohy někdy situ­a­ci zleh­ču­jí – spe­ci­ál­ně v pří­pa­dech, kdy se mohu svý­mi prs­ty u nohou chy­tit men­ších dírek nebo jiných chy­tů.

V čem ti leze­ní bez bot při­jde obo­ha­cu­jí­cí? Vnitř­ně, poci­to­vě, i z hle­dis­ka spor­tov­ní­ho?
Vede k leze­ní bez jaké­ho­ko­liv vyba­ve­ní. Jde pro­ti kon­cep­tu spo­tře­by. Nazý­vá­me svo­ji akti­vi­tu „spor­tov­ní leze­ní“, abychom ji odli­ši­li od „tech­nic­ké­ho leze­ní“. Pokud uva­žu­ji o spor­tov­ním duchu, tak čím více vyba­ve­ní pou­ží­vá­me, tím méně féro­vé je to pro atle­ty, kte­ří si to vyba­ve­ní nemo­hou dovo­lit kou­pit.

Čím více vyba­ve­ní, tím hůř. Char­les Albert (foto: Arthur Delicque)

Jaké jsou tvé vnitř­ní poci­ty u leze­ní nabo­so?
Nespo­lé­hám se na žád­né­ho desig­né­ra leze­ček, ani na žád­né­ho fyzi­o­te­ra­pe­u­ta nebo koho­ko­liv jiné­ho. U leze­ní se spo­lé­hám jen sám na sebe, na což jsem hrdý.

Máš něja­kou spe­ci­ál­ní tré­nin­ko­vou meto­du vedou­cí k zoce­le­ní cho­di­del a prs­tů u nohou pro leze­ní nabo­so?
Mys­lím, že je nesmy­sl­né tré­no­vat sílu pro leze­ní. Dělám pou­ze něko­lik základ­ních cvi­ků, abych si uvol­nil svá záda, rame­na nebo prs­ty, pokud někde cítím bolest.

Jakou nej­těž­ší ces­tu máš vyle­ze­nou nabo­so?
Ta, co se mi zdá­la nej­těž­ší, byla „No Kpo­te Only“ (video), ale pro ostat­ní to nej­těž­ší boul­der není, jeli­kož byli schop­ni vymys­let efek­tiv­něj­ší sek­ven­ci s lezeč­ka­mi.

Char­les uka­zu­je demo finá­lo­vé­ho boul­de­ru na sou­tě­ži, kde dělal „sta­vě­če.“ (foto: Arthur Delicque)

Jaká tě bez bot nej­ví­ce bole­la?
To nevím, pro­to­že ces­ty moc nezkou­ším, pokud je to vel­mi boles­ti­vé.

Co bys dopo­ru­čil těm, kte­ří by rádi leze­ní nabo­so zku­si­li, ale bojí se boles­ti a pora­ně­ní?
Nepo­u­ží­vat lano ani boul­der­mat­ky. Bez toho­to vyba­ve­ní se sta­neš více obe­zřet­něj­ším. Poznáš pak, kdy je lep­ší nepa­dat, a kde hro­zí jaké nebez­pe­čí.

To mys­líš váž­ně – ty tedy nepo­u­ží­váš ani boul­der­mat­ky? Tak­že moc nepa­dáš, nebo padá­ní cvi­číš?
Boul­der­mat­ku pou­ží­vám pou­ze v pří­pa­dě, když si mys­lím, že spad­nu a nezvlád­nu pád vůbec kon­t­ro­lo­vat – vět­ši­nou něco těž­ké­ho se špat­ným při­stá­ním. Jinak ano, moc nepa­dám, jeli­kož cílem je lézt, a ne padat. Padá­ní tré­nu­ji, když zkou­ším nový boul­der bez boul­der­mat­ky a když si úpl­ně nedo­ká­žu před­sta­vit, jaké pohy­by budou násle­do­vat po pří­pad­ném smek­nu­tí.

(Žeb­řík asi není „umě­lá pomůc­ka“, pozn. red.) Leze­ní s Char­le­sem

Co bys dopo­ru­čil lidem, kte­ří by chtě­li s boso­le­ze­ním začít, ale bojí se výsmě­chu ostat­ních?
Dopo­ru­čil bych jim, aby zača­li růst a vyře­ši­li si své vnitř­ní pro­blémy.

Můžeš to vysvět­lit?
Tahle situ­a­ce nemá s leze­ním co do čině­ní. Je to zále­ži­tost ega. Lidé, kte­ré popi­su­ješ, mají sla­bé ego, a tím pádem k vybu­do­vá­ní vlast­ní osob­nos­ti potře­bu­jí názo­ry ostat­ních. Pro­to se bojí výsmě­chu, když by měli lézt nabo­so. (Mimo­cho­dem, hod­né výsmě­chu může být i leze­ní dvou­me­t­ro­vé­ho boul­de­ru nad tlus­tou mat­ra­cí, pozn. Char­les). Je to dět­ské cho­vá­ní – děti nema­jí ego a může­me o nich říci, že jsou nar­cist­ní. (Nar­cis­ta si mys­lí, že je defi­no­ván myš­len­ka­mi ostat­ních. Čím více pozor­nos­ti se mu dostá­vá, tím je šťast­něj­ší, pozn. Char­les) Pro­to dopo­ru­ču­ji nej­pr­ve vyrůst, pro­to­že je to jedi­ný způ­sob, jak sku­teč­ně dosáh­nout toho, co chceš. Pokud odmít­neš růst, skon­číš jako sta­ré dítě, kte­ré dělá to, co je mu řeče­no… A dělá to až do své smr­ti.

Co mys­lím tím „růst“? To jo otáz­ka moud­ros­ti a líbí se mi, co o tom napsal Nie­tz­sche ve svém pří­kla­du staré­ho muže, kte­rý pozo­ru­je hra­jí­cí si dítě. Co je život­ně důle­ži­té pro dítě, je pro tebe tri­vi­ál­ní. A ty bys měl aspi­ro­vat na něco vět­ší­ho než dítě. Za deset let ode dneš­ní­ho dne uvi­díš, že to, co se ti dnes zdá jako důle­ži­té, budeš opět vní­mat jako tri­vi­ál­ní. A za dal­ších deset let to samé, pořád doko­la.

Je pro tebe ská­la „mrt­vá věc“, nebo ji vní­máš jako „živé­ho part­ne­ra“?
Ská­la samo­zřej­mě živá není. Ale lišej­ní­ky a mechy na ní živé jsou. Je pro mě více při­taž­li­vé vidět ská­lu, kte­rá na sobě nese znám­ky živo­ta, než vidět jen nástroj pro leze­ní. Nemám také rád, když je pod boul­de­rem upra­ve­né dopa­diš­tě nebo když jsou v něja­ké ces­tě nýty.

Vní­máš leze­ní jako akt komu­ni­ka­ce mezi tebou a ská­lou?
Samo­zřej­mě, že ne. Jsem tam pou­ze já – dívám se na ská­lu a vymýš­lím uspo­ko­ju­jí­cí způ­sob, jak ji vylézt. Je to jako mal­ba. Dílo je dokon­če­no až v té chví­li, kdy je s ním umě­lec spo­ko­je­ný.

„Dílo je dokon­če­no až v té chví­li, kdy je s ním umě­lec spo­ko­je­ný.“ Roz­dě­la­ná prá­ce za 8B+ a více ve Vel­ké Bri­tá­nii. (foto: Arthur Delicque)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu