„200 slov“

Každé narozeniny přidat kilometr. Jak jsem proběhl Broumovskem až „do budoucnosti“

17. 05. 2021, Kuba Rak

Před pár lety jsem začal běhat narozeninový běh. Vždy tolik kilometrů, kolik je mi nově let. Líbí se mi ta paralela běhu s životem. Jakmile člověk překročí určitou vzdálenost od startu, tak je to těžší a těžší a nese to s sebou nové poznání. Jak v běhu, tak v životě.

Při posledním delším běhu s mým věrným společníkem Mišem jsem zavtipkoval, že letos běžíme jeho narozeniny. Samozřejmě se toho chytl a já musel přeměnit vtip v realitu. Aby to nebylo jen tak něco, vybrali jsme super trasu místy, které máme hluboko v srdci. Naplánovali jsme ji skrz všechny skalními oblasti Polické pánve (mimo Křižák).

Broumovky – Ostaš – Bišík – Supky – Teplice – Ádr – Janovice a na závěr Čížkáče.
Celkem to dělalo 48 km (od věku se nám podařila čtyřkilometrová odchylka kvůli mírnému bloudění) s převýšením 1600 metrů. (mapa)

Vyráželi jsme kolem druhé odpolední z louky u Slavného. Start, tak jako samotné narození, byl plný radosti a prvních pár kilometrů rychle uteklo. „Puberta“ nás zastihla při seběhu z Ostaše a po rychlém vypití kofoly v kiosku mi nebylo dobře od žaludku, což krásně zapadá. Kolikrát mi nebylo v tomhle období dobře po vypití všeho, co teklo.

Naštěstí přišel dlouhý kopec na Bišík a člověk pomalu dospíval. Už věděl, jak klást nohy, jak šetřit energii a neutíkal jako mladý Janek. Kávu na Bišíku jsem s díky odmítl a vyhrabával jsem se z první velké „kocoviny“ nohou. S tou mi pomohl až hodný chatař pod Čápem, který mi dal sáček soli. Kilometry opět korespondují s věkem; jó, do dvaceti se to žilo bez ranních následků. Rozhlednu na Čápovi jsme svižně minuli a dlouhým seběhem Teplickými skalami do Vlčí rokle jsme trošku odpočinuli. U pramene Metuje mi hodinky ukazovaly 28 km, což byl důvod k symbolickému přípitku z potoka (mé letošní narozky). Dobrali jsme vodu a já se vydal „do budoucnosti“.

Dvacátý čtvrtý kilometr nás zastihuje v Teplických skalách. (ilustrační foto: SM)

Začali jsme kopcem, kde se šlo skoro po čtyřech, abychom se dostali na hřeben. Tam jsme vysólovali jednu věžičku, která je zároveň mou první vylezenou věží v životě. Nemohl jsem se ubránit nostalgickým vzpomínkám, i bych si pobrečel, ale bylo potřeba utíkat dál. Rychlým seběhem do Janovic jsme byli zase pod dalším kopcem, který nás dovedl do Radvanic. Rychlé dobrání vody u dalšího pramenu a už krojujeme čtyřicítku u Jestřebí boudy.

Z ničeho nic se mi v hlavě tvoří fantazie o tom, že jsem zrovna začal běžet, a následující dva kilometry k rozhledně utíkám s větrem o závod. Miško se vytasí se super zkratkou, kterou by byla skoro lepší slanit než seběhnout. Však si taky v euforickém tempu pěkně ustlal v listí. Naštěstí bez následků. Od posledních skal, Čížkových Kamenů, nás dělí jen nádherná louka. Na Čížkáčích hodinky pípnou 44 km. Čas na přípitek, a taky na čelovku. Lesní seběh by byl za šera s unavenýma nohama riskantní.

Odnesl jsem si úžasný zážitek s ponaučením, že to možná po čtyřicítce vážně začíná.

Čtyřicítce vstříc (foto: Mišo Žilka)

I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu