Před pár lety jsem začal běhat narozeninový běh. Vždy tolik kilometrů, kolik je mi nově let. Líbí se mi ta paralela běhu s životem. Jakmile člověk překročí určitou vzdálenost od startu, tak je to těžší a těžší a nese to s sebou nové poznání. Jak v běhu, tak v životě.

Při posledním delším běhu s mým věrným společníkem Mišem jsem zavtipkoval, že letos běžíme jeho narozeniny. Samozřejmě se toho chytl a já musel přeměnit vtip v realitu. Aby to nebylo jen tak něco, vybrali jsme super trasu místy, které máme hluboko v srdci. Naplánovali jsme ji skrz všechny skalními oblasti Polické pánve (mimo Křižák).

Broumovky – Ostaš – Bišík – Supky – Teplice – Ádr – Janovice a na závěr Čížkáče.
Celkem to dělalo 48 km (od věku se nám podařila čtyřkilometrová odchylka kvůli mírnému bloudění) s převýšením 1600 metrů. (mapa)

Vyráželi jsme kolem druhé odpolední z louky u Slavného. Start, tak jako samotné narození, byl plný radosti a prvních pár kilometrů rychle uteklo. „Puberta“ nás zastihla při seběhu z Ostaše a po rychlém vypití kofoly v kiosku mi nebylo dobře od žaludku, což krásně zapadá. Kolikrát mi nebylo v tomhle období dobře po vypití všeho, co teklo.

Naštěstí přišel dlouhý kopec na Bišík a člověk pomalu dospíval. Už věděl, jak klást nohy, jak šetřit energii a neutíkal jako mladý Janek. Kávu na Bišíku jsem s díky odmítl a vyhrabával jsem se z první velké „kocoviny“ nohou. S tou mi pomohl až hodný chatař pod Čápem, který mi dal sáček soli. Kilometry opět korespondují s věkem; jó, do dvaceti se to žilo bez ranních následků. Rozhlednu na Čápovi jsme svižně minuli a dlouhým seběhem Teplickými skalami do Vlčí rokle jsme trošku odpočinuli. U pramene Metuje mi hodinky ukazovaly 28 km, což byl důvod k symbolickému přípitku z potoka (mé letošní narozky). Dobrali jsme vodu a já se vydal „do budoucnosti“.

Začali jsme kopcem, kde se šlo skoro po čtyřech, abychom se dostali na hřeben. Tam jsme vysólovali jednu věžičku, která je zároveň mou první vylezenou věží v životě. Nemohl jsem se ubránit nostalgickým vzpomínkám, i bych si pobrečel, ale bylo potřeba utíkat dál. Rychlým seběhem do Janovic jsme byli zase pod dalším kopcem, který nás dovedl do Radvanic. Rychlé dobrání vody u dalšího pramenu a už krojujeme čtyřicítku u Jestřebí boudy.

Z ničeho nic se mi v hlavě tvoří fantazie o tom, že jsem zrovna začal běžet, a následující dva kilometry k rozhledně utíkám s větrem o závod. Miško se vytasí se super zkratkou, kterou by byla skoro lepší slanit než seběhnout. Však si taky v euforickém tempu pěkně ustlal v listí. Naštěstí bez následků. Od posledních skal, Čížkových Kamenů, nás dělí jen nádherná louka. Na Čížkáčích hodinky pípnou 44 km. Čas na přípitek, a taky na čelovku. Lesní seběh by byl za šera s unavenýma nohama riskantní.

Odnesl jsem si úžasný zážitek s ponaučením, že to možná po čtyřicítce vážně začíná.