Zlatý cepín Piolet d´Or získali o víkendu dva Američané – Alex Honnold a Tommy Caldwell za traverz masivu Fitz Roy. Oba dva jsou spíše bigwalloví specialisté než tradiční alpinisté (Alex měl na noze mačky párkrát a s cepínem se učil loni.) Ukazuje to nějakou změnu trendu? Zeptal jsem se zkušeného českého alpinisty Dušana „Stoupy“ Janáka.

Pro koho z nominovaných bys hlasoval ty?
Hmm, tos mě trochu zaskočil. Možná tě to překvapí, ale kromě toho, že v širší nominaci byl jeden český výstup (Bača + Stračena), nevím o letošních soutěžních výstupech vůbec nic. Mám na tu soutěž svůj kritický názor, i když to neznamená, že bych se bránil oceněním nebo je zavrhoval. Své hlasování bych mohl říct ve chvíli, až bych měl před sebou informace o všech nominacích, což nemám. Neznám větší nesmysl v oceňování horolezeckých výkonů, než urputnou snahu vybrat jeden výstup, o kterém prohlásíme, že je nejlepší. To lze říci pouze výjimečně. Většinou jsme schopni vybrat skupinu top výstupů, ale mezi nimi už srovnáváme nesrovnatelné.

Co se ti na výstupu Alexe a Tommyho líbí nejvíc?
Perfektní žula.

Lákala by tě podobná věc v Patagonii nebo Alpách?
Ano, třeba ta Patagonie. V Alpách vlastně nevím o podobném hřebenu, který by byl skutečně lezecký a ne z větší části chodecký. Jednou jako veterán bych rád zkusil přechod Tater.

Myslíš si, že je to náznak směru, jak se bude alpinismus v budoucnu hodnotit? Místo jedné extrémní cesty raději rychlé pospojování několika klasik?
Je to do určité míry módní vlna a teprve uvidíme, jestli z ní zůstane něco trvalejšího než několik vyhlášených závodních tratí, na kterých si budou alpinisté testovat svoji momentální kondici. Nepochybně se zde hlásí o slovo jedna disciplína – rychlostní lezení. Nepůjde v ní ale o to pospojovat klasiky, nýbrž pospojovat poměrně těžké cesty. Lezení na obtížnost ale rychlosti jen tak neustoupí.

Patagonie (f: Jan Leníček)

Tommy Caldwell a Alex Honnold dostali o víkendu v Chamonix ocenění za nejlepší výstup loňského roku, kdy v únoru přelezli za pět dní masiv patagonského Fitz Roye (foto). Ptal jsem se Tommyho Caldwella:

Jaké jsou tvoje tipy pro lidi, co by chtěli následovat váš „light style“. Co nechat doma?
Speciálně pro traverz Fitz Roye musíš osekat všechno. Bylo by milé mít druhý spacák, ale neměli jsme ho… Nicméně tohle bylo kvůli Alexovi, on nemá lehký spacák, tak jsme vzali jeden teplý kilový dohromady. Raději bych ale příště vzal dva půlkilové. Nebrali jsme si karimatky, izolovali jsme se lanem.

Jak bylo v noci?
Celkem zima, kolem minus deseti stupňů. Ale celou dobu téměř nefoukalo, takže to bylo úžasný. Na počasí jsme měli vážně štěstí.

Co jištění, voda a další materiál?
Hodí se mít hodně zkušeností s lezením širočin, aby sis na ně nemusel brát žádné těžké jištění. Náš největší frend byl Camalot 2 a ten jsme měli jen jeden. Vzali jsme si s sebou tři plynové bomby a vařič Reactor. Taky jsme si vzali brčka, abychom mohli pít tající vodu ze skály. Kdykoli jsme přes den viděli tekoucí vodu, tak jsme se jimi maximálně napili. Vody jsme na zádech nosili maximálně 1,5 litru dohromady. To není moc, takže jsme museli lézt rychle, abychom se včas dostali k dalšímu zdroji vody.
Taky jsme si vzali First Light stan, který váží jedno kilo. Batoh pro prvolezce vážil na začátku asi 11 kg a druholezcův 15 kg. Nebrali jsme jűmary, jelikož jsme lezli souběžně. Na výstup po laně jsme používali Micro Traxion a podobné malé vychytávky. Na druhou stranu jsme měli celkem dost jídla. Sesypali jsme si třeba brambůrky z osmi pytlíků.

Úryvek z rozhovoru s Tommy Caldwellem, který vyšel v tištěné Montaně 3/2014. Kompletní rozhovor o přechodu Fitz Roye najdeš tady (v angličtině).

Fitz Roy (f: Todor Bozhino, licence Creative commons)

Otvíráme barevnou branku a vítá nás prošedivělý sympaťák Jim. Se svojí ženou a dcerou Claire se před 15 lety odstěhovali do Indie a založili tu léčebnou stanici pro opuštěná zvířata, která se v hrozivém stavu bezradně potulují ulicemi měst v Rádžastánu na severu Indie.

Vpravo jsou psi, vlevo ostatní zvířata. Mezi nimi vidím krávy, kozy, osli, prasata nebo opice. Taková malá zoo. Padesáti dobrovolníkům každý měsíc projde rukama až 400 zvířat. Když je vyléčí, musí je bohužel pustit zpátky na ulici. I když by chtěli, nemůžou si nechat všechny. Za dobu existence stanice jejich rukama prošlo více než 15 000 zvířat.

Proč to vlastně děláš? Ptám se nenápadné zrzky. „Neuvěřitelně mě to naplňuje,“ odpovídá bez rozmyslu a rychle dodává: „Navíc si myslím, že to má smysl.“ Během toho krmí kojeneckou lahví desetidenní telátko. Přijela sem z Anglie na tři měsíce. Spolu s ní tu pracují dobrovolníci ze všech koutů světa. Díky nim a příspěvkům dárců se snad i indickým zvířatům začíná blýskat na lepší časy.

V útulku poblíž Udaipuru (f: J. Freiwald)

Na článek o Berndovi Arnoldovi v Adršpachu (foto) se vážně těším. O tom, že má nahraný rozhovor s pískovcovým polobohem, mluvil Alešák už někdy před rokem. Vyzpovídal Arnolda o jeho cestách v Adršpachu. Moc se toho o těchto linkách neví a hlavně je asi moc lidí neleze. Co je na tom nejlepší? Autor článku Alešák v rámci přípravy textu všechny tyhle cesty přelezl, aby se s nimi seznámil osobně. Díky tomu s Arnoldem pokecal skutečně na úrovni.

Skvěle vypadá taky článek, který se dá pracovně nazvat “U Adama Ondry doma”. Campus u vstupních dvěří, boulderovka v obýváku, posilovací gumy v pokojíku… Super dokumentární fotky od Pepeho Piechowicze.

Tištěná Montana jde do oběhu dnes. Jak znám rychlost pošty na Drsném Severu, budu marně obhlížet schránku do příští středy. Dnes jsem s obhlídkou pro jistotu začal. Přestože si jarní číslo můžu přečíst teď hned v pédéefku, rád si těch pár dní počkám.

Arnold v Ádru (f: Alešák, koláž: Sany, tělo: Makak)

Ve španělské Andalusii, v lezecké oblasti El Chorro před Velikonoci slavnostně otevřeli 25 let zavřenou stezku Caminito del Rey. Skvělá zpráva? Jak pro koho.

Přestože byla exponovaná stezka oficiálně zavřená, vedly podél ní ocelová lana a lezci ji běžně využívali jako via ferratu. Místní lidé a policisté to tolerovali. I autor článku po visutých traverzách s kamarády chodil ze skal pro rohlíky do vesnice El Chorro. Stezka sloužila jako přístup do vzdálenějších sektorů, např. Makinodromo.

Pro spoustu lidí byl průchod napůl rozbitou stezkou zážitek na celý život. Po opravě za 55 milionů Kč (v přepočtu) to bude jinak. Pokud si chceš projít Caminito dnes, musíš se zaregistrovat na internetu. Na chodník se zábradlím se bude pouštět až 600 lidí za den. V budoucnosti Španělé chtějí za průchod vybírat peníze… Kudy se pak dostanou lezci ke skalám?

Více informací najdeš tady.

Matěj Hodoušek balancuje na Caminitu (f: SM)

Praha, Česká republika a potažmo i Slovensko dnes zažily velký den. Odpoledne se rozjely soupravy s cestujícími do nových stanic metra A, po devíti letech od minulé úpravy zelené linky. Na místě byly důležité ruce, které stříhaly nasvícené pásky…

Ten samý den, trochu v ústraní, odstartovala také eMontana – dlouho očekávaná stránka, zelená informační tepna, která bude sloužit lezcům a dobrodruhům. I tento projekt všem nabídne bezbariérový přístup, přestože byl zhruba o 22,5 miliardy levnější.

Co popřát eMontaně a jejím čtenářům? Ať důsledky našich aktivit nevedou do nemocnice Motol.

Dočkají se? (f: z otevřených zdrojů, creative commons)