fbpx „Jedem lanovkou?“ Zamyšlení na zadrátovaném Lomničáku - eMontana

„200 slov“

„Jedem lanovkou?“ Zamyšlení na zadrátovaném Lomničáku

28. 08. 2017, Jan Rosecký

„Ako ste sa sem dostali?“ diví se maminka dvou dětí na vrcholové plošině na Lomničáku. Popáté melu stejnou písničku o „Hokejce“, v reakci na což se děti od maminky dozví: „Tieto pánové sem vyšlapali po vlastných nožkách!“

Pozoruju, jak se rodinka osměluje dál a dál na visutou vyhlídku. S každým krokem přibude pod roštem, kde stojí, několik vzdušných metrů. Musí to být obrovské dobrodružství! A já si chvíli myslel, že mám na dobrodružství patent! Jsou všichni lezci takoví egoisti?

Vrcholové kafe nechutná nijak závratně. Shlédnu z terasy železné konstrukce na obludné stožáry držící dráty, které horu ze dvou stran svazují. Jet po jednom z nich nahoru stojí 40 euro, elektrony z těch dalších mi ohřály vodu na kafčo. „Jednou nebudeme posuzováni podle toho, kolik vrcholů jsme zdolali, ale jak neporušené a krásné hory jsme našim potomkům nechali.“ Messner mluvil o osmitisícovkách, ale sem to zapadne výborně.

Druhý den jdeme „Obrovský kút“. Po sestupu z Kežmaráku do bivaku necítím nohy. A kamarádi na nás už čekají dole.
„Jedem lanovkou?“ zeptám se parťáka s prosbou v hlase.

„To je pro sraby.“

Je. Zatínám zuby a k 800 sešlapaných výškových metrů přidáváme dalších 1000. Naše trocha alpského stylu v nejmenších velehorách světa. Stále krásných.

Pohled na svět z železného ochozu (f: Lenka Hubáčková)

I malé články dají dohromady velkou práci. Podpoř nás třeba kalendářem.