Horolezci, alpinisti a dokonce i alpisti, tak se svého času nazývali ti, kteří začali psát za Rakouska-Uherska historii českého horolezectví. Horolezectví nebylo tehdy žádnou Popelkou, bylo výsadou středních a bohatších vrstev, a jeho vyznavači významně podporovali vlastenecké cítění a slovanskou vzájemnost. A jelikož nejčastějším tehdejším cílem českých milovníků hor byly Julské, Kamnické Alpy a Karavanky, nebylo divu, že v roce 1897, čtyři roky po založení „Slovinského planinského družstva“ v Lubljani, přišli nadšení pražští horolezci v čele s MUDr. Karlem Chodounským s myšlenkou založit jeho český odbor a pomoci Slovincům s budováním horských stezek a chat a vůbec propagací horolezectví v domovině. Na světě byl náš první horolezecký spolek s názvem „Český odbor Slovinského planinského družstva“ a my můžeme tudíž letos oslavit sto dvacet let od jeho založení a počátek existence českého horolezectví.
.
Ale jak?
„Vedle Kugyho a Tumy nás Češi učili pravému horolezectví“, vyšlo později v dobovém slovinském horolezeckém tisku, a sám Julius Kugy, ikona slovinského horolezectví, se o pražských horolezcích velice pochvalně vyjádřil. Slovinci mají zřejmě sloní paměť, jelikož od dob, kdy vděčně uznávali pozitivní aktivity Českého odboru, uplynula přece jen už řádka let. Českému horolezeckému svazu jakožto nástupci původního spolku (kterýžto zanikl spolu se zánikem Rakouska-Uherska), nabídl v rámci jeho plánovaných oslav společný program, který by se za přítomnosti několika českých horolezeckých „legend“ uskutečnil v srdci Julských Alp pod severní stěnou Triglavu.
.
Ale kdo?
Pod tíhou výše uvedené věty o pravém horolezectví jsem se pořádně zapotila při shánění legend, které by se tohoto pietního aktu zúčastnily. Ne že by legendy, schopné důstojné reprezentace, popř. pohybu v horolezeckém terénu bez pomoci francouzských holí, neexistovaly. Ale „už něco měly“, „jely zrovna na Kalymnos“ nebo jinak nemohly. Přesto se nakonec podařilo dát dohromady slušný repre tým ve složení Sylva Talla, Jirka „Stýv“ Švejda, Jura Čermák a Bob Mrózek, jedna legenda tvrdé lezby vedle druhé. Jen těch Pražáků bylo mezi nimi nula.
.
Kde a s kým?
„Je to špatný, napadlo osmdesát čísel čerstvého sněhu a padají laviny, na Triglav se nedá, vymyslíme něco jiného“, dí domácí organizátoři. Naštěstí místo setkání na Aljažáku (Aljažev dom, kultovní chata při cestě na Triglav, pozn. red.) zůstává stejné, a tak se druhý den můžeme aspoň vyfotit u pověstné skoby s karabinou pod severní stěnou pocukrovanou popraškem sněhu. Poté už nás čekají v muzeu v Mojstraně, takže nemusíme dlouho přemýšlet o tom, co nám vlastně hrozilo. Stýv je doteď na Triglavu jako doma, ale mě trochu mrzí, že se na něj zas po cca 25 letech nepodívám. Rychle se ale smiřuji se situací, vždyť v muzeu se budu jistě cítit také jako doma. A že stojí za to, jeho návštěvu můžu každému při deštivém počasí nebo za padajících lavin doporučit. Po zastávce na headquoters PZS v Lubljani se konečně scházíme s dvojicí našich slovinských horolezeckých protějšků.

Marija a Andrej Štremfeljovi jsou lezecký pár, jaký hned tak nepotkáš. Oba horští vůdcové, Marija má na kontě čtyři „osmy“, Andrej osm (Everest vylezli jako první manželský pár na světě), mají spolu tři děti a tři vnuky a kupodivu nejvíc je baví lezení na skalkách. (Více o nich zde.) K úplné dokonalosti a stylovosti snad jen scházelo, že jim je v součtu 121 let a nikoli 120, ale to už je maličkost. I nás s nimi lezení ve Vipavě velmi bavilo. Díky, dávní pražští alpisté, díky za započatou družbu.

Marija a Andrej Štremfeljovi. V popředí Alena Čepelková a Sylva Talla, setkání v Julských Alpách 2017 (f: Tomáš Lisý)