„200 slov“

Lekce dorozumívání s německým obyvatelem spáry. Kdo z ní vypadne první?

26. 08. 2020, Petr Melichar

Šup, šup, pojď lézt.“ Povzbuzuje mě spolulezec a dívá se do průvodce. „Chci už lézt jen na pohodu!“ před chvilkou jsem dal pro mě hodnotnou cestu. Jistič se opět dívá do průvodce: „Tak si dej tady tu vpravo.“ Cesta vypadá převisle. „Hele, já si chci už odpočinout a ne se úplně fyzicky zničit.“ Jsem přesvědčován, že cesta je lehká, přitom dotyčný uklízí rychle knížku s popisem cest do baťohu.

Nastupuji a hned po počátečním výšvihu začínám zabírat. U čtvrtého jištění je jasné, že jsem byl podveden! Prskám, že mě naschvál nahnal do těžké cesty. Ta je tedy moc hezká, a tak se snažím o onsight přelez, i když mě spolulezec poslal minimálně do obtížnostně něčeho podobného, co jsem před chvíli lezl a stálo mě to všechny síly. Blížím se k temeni skály. Kyselina mléčná se ve svalech začíná projevovat, bandasky natékají. Ke konci cesta začíná být čím dál těžší, převislejší. Tělo, pociťující únavu, začíná vibrovat, ale jsem pět pohybů před hranou masivu. Vidím závěrečné chyty, úspěch na dosah, a hlavně právě hodlám zabořit ruku do spásné spáry – žábovice. To už mě mnohokrát zachránilo.

„Vrrrrrrrrrrrr!!!“ Málem mě trefil šlak. Ze spáry na mne vrčí malé zvířátko, které puklinu z velké části vyplňuje. Plch! Vibrace těla se zvyšuje.

„Padám!!“ oznamuji. Zdola se ozývá: „Už to dolez, přece nevzdáš hodnotný onsajt.“ Ano, byl jsem podveden! Hodnotný onsajt! „Je tu plch, nemůžu dál!“ Vrčení zesiluje.

Jistič, se stoickým klidem člověka stojícího na zemi, dává rady a lidová moudra; vyhnat plcha, oblézt místo jinak, dát ruku do spáry, neboť mě určitě zvířátko nekousne či dokonce uteče. Vibrace těla, při snaze udělat něco jiného, než narvat ruku k plchovi, se mění v klepaturu.

„Vrrrrrrrr,“ ozývá se stále ze spáry silněji a silněji, zvláště jakmile se moje ruka přiblíží k puklině, respektive k plchovi, který ještě k tomu viditelně zatne více svoje tělo a drápky ve skalní spáře, jak lezec v širočině. Zvířátko očividně odmítá poslechnout dobře míněné rady mého jističe a nechat se vyhnat.

„Huš! Huš! Vypadni! Kšá!!“ je však tvorem hluboce ignorováno a plch reaguje svým obligátním „vrrrrrr“. Možná moje „hush“ nemá správný německý přízvuk a plch tak nerozumí.

Ruce se mi pomalu otevírají. Dělám už druhý zoufalý pokus o dynamický pohyb ve snaze dosáhnout na vrcholové chyty přímo, ty však neberou, jako na potvoru se zužují dolů. K tomu plch ve spáře. Síla a vytrvalost jsou na dně, už nemůžu, jdu vabank. Šáhnu vysoko a ruka na chviličku svírá a následně klouže po zužujícím se chytu na stisk. U mého břicha se přitom ozývá neutuchající vrčení.

Gravitace vítězí. Letím dolů. Houpu se na laně, řvu naštváním a bolestí z kyseliny mléčné v rukou. Zdola jsem pobízen, abych to aspoň dolezl. Nemám náladu, ale plch mě štve. Přitáhnu se ke spáře. Zkouším vyhnat ho expreskou, ale zvířátko se nehýbe. Horolezecká pomůcka k němu asi nedošáhne.

„Vrrrrrrrr!“ zuřím. Řvu na plcha. Ten ale zaujímá stále stejné stanovisko. Jsem už úplně vyšťaven, k tomu si všimnu shromažďujících se diváků, kteří udiveně sledují, proč někdo na celý les nadává skalní spáře a kloktá v ní expreskou.

Vzdávám se, nemůžu a slaňuji. „Siebenschläfer,“ oznamuji čistě německému obecenstvu, které sledovalo moji estrádu. Přitakávají, že v tomto skalním sektoru jich je plno.

Mám toho také plno, respektive plné zuby. Jsem fyzicky vyřízený. Jistič je spokojen – teď bude lézt on, ale v jiném sektoru, a balí na přesun. Plch je také spokojen, zůstává ve spáře a viditelně nebalí nic.

Siebenschläfer, pan domácí (ilustrační foto: Pavla Stránská)

____________________________

Tento text (s mírnou redakční úpravou) patří do naší letní soutěže „Můj největší pytel“. Pokud máš také nápad, o co se s námi podělit, tak pravidla a ceny najdeš tady. Uzávěrka se blíží, posílej do 31. srpna!



I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu