Odjakživa mi všichni říkali: „Počkej, až budeš maturovat…“, „počkej, až budeš na vysoké škole“, „počkej, až začneš pracovat“, „počkej, až se oženíš“, „no a to teprve počkej, až budeš mít první dítě!“

„Jen počkej!“… Tak jak to tedy všechno bude? Mám pocit, že každý vnímá svoji vlastní realitu zcela jinak. Vždyť je přece běžné, že jsme každý odlišný a každý máme svůj vlastní úhel pohledu na konkrétní situaci či věc. Odrážíme naše prožitky, získané zkušenosti, přístupy k životu a mnohé další. Nikdo z nás nemá „přes kopírák stejně nalajnovaný život“, tak jak je tedy možné vše neustále paušalizovat a generalizovat jakoukoliv nově vzniklou a přicházející situaci? Hele, kdo ví?! Ale pojďme se společně podívat na naše nové změny po nedávném narození první dcerky a s tím spojené ovlivnění a změny našich provozovaných outdoor aktivity, lezení a všech dalších dobrodružství. Začněme rovnou „z vostra“ těmi více náročnými aspekty…

Bod číslo jedna: MÉNĚ ČASU

Rozhodně nepopírám, že s příchodem potomka přibyla řada zcela nových různorodých povinností, přebalováním počínaje, umývání zadečku, koupání malého tělíčka, nakupování plenek a všemožných dalších dětských pomůcek (ne)konče. K tomu navíc pozornost samotnému dítěti, starost a péče o něj, no a ze začátku také nově nastolený a vzniklý (zda vůbec nějaký) režim…

Ale nezoufej. Každá mince má dvě strany…

Od narození dcerky a jejího pravidelného nočního probouzení a s tím spojeného brzkého vstávání jsem už v pět hodin ráno na nohou a mám spoustu brzkého ranního času pro sebe. V pět ráno se však hledá parťák do skal nebo na bouldrovku poměrně špatně, a proto se po chvíli zvažování rozhoduji, že začnu pracovat na své (ztracené) fyzické kondici, která bude potřebná v horách, protože těm mým nabušeným parťákům ani při nástupech pod stěny svojí chůzí prostě nestačím. Tento pro mě vzniklý a získaný ranní čas využívám pro pravidelný terénní běh, což funguje jako naprosto skvělý start a nabuzení do nového dne, nastartování metabolismu i spalování přebytečných tukových zásob.

Rozhodně však nic nechci uspěchat, přeci jen jsem dříve běhal pouze jednu zimní sezónu, kdy jsem se snažil stát dobrovolným členem horské služby. Takže hezky všechno pomalu a po postupných krůčcích. Začínám zdoláváním prvních tří až pětikilometrových úseků, ale postupem času se z ranní běžecké rozcvičky stává zvyk vrcholící a vedoucí až k situaci, že se mi povedlo od narození dítěte připravit za dva měsíce (neplánovaně) na svůj první půlmaraton v životě. Závod jsem především zdárně dokončil a dle mého skromného názoru i s velmi obstojným amatérským časem pro horolezce/neběžce: 1 h 50 min 40 s.

Tak co tam máme dále, vy „čekálisti“? Ona zmíněná fráze „méně času“ vede rozhodně k větší míře organizovanosti i plánovanosti (ne že by mi tato vlastnost chyběla kdy před tím, ale pro mnohé to může být nový velmi pozitivní přínos). Navíc, pokud se vše vzájemně sladí s partnerem a dítětem, tak toho času se zdá někdy stejně jako před tím, ba někdy i více. Přirozeně totiž odstraníš a osekáš nepodstatné denní činnosti a aktivity, stejně tak i lidi, kteří ti vysávají energii, zrušíš třeba placené odběry, odinstaluješ většinu sociálních sítí, které neúprosně kradou mnohdy až několik hodin z každého dne, zefektivníš činnosti i způsoby své práce, zaměříš se a zůstaneš pouze u toho (pro tebe) opravdu důležitého. Aneb jak odpověděl Mára Holeček na otázku, co se u tebe změnilo, když se ti narodilo dítě: „Začal jsem vydělávat rychleji…“

Samozřejmě se také mnohem lépe nastavují priority, když není času „neomezené množství“. Tudíž například (dříve nemyslitelný) krátký výpad do Alp, rychlá aklimatizace v podobě chvilkového rozlezu ve sportovkách po cestě, následně přesun pod stěnu Dachsteinu, vylezení 750metrové stěny s nástupem a sestupem od úsvitu do soumraku a další den hurá, návrat k rodině! Vždyť každému rodiči je přece smutno kdesi tam nahoře ve stěně a to obzvlášť, když přijde únava z nevyspání, z nedostatečného zapracování nového dětského režimu, stejně tak i prokázání lezecké nepřipravenosti a nedostatečné lezecké výkonnosti. Pak už stejně celou druhou polovinu nevylezené stěny myslíš na to, až se s nimi zase uvidíš a snažíš se raději nepočítat zbývající lezecké délky, aby se ti z té cifry náhodou neudělalo nevolno. Každým dalším lezeckým metrem jsi už stejně ve skrytu i hloubi duše dávno doma s nimi.

Bod číslo dva: MÉNĚ ENERGIE

Druhým často zmiňovaným bodem s příchodem nového mláděte na tento šílený svět, je jednoznačně dle shody odborníků a zasvěcených rodičů málo energie. Tady bude záležet zejména na „kvalitách“ tvého potomka, stejně tak na „kvalitách“ maminky.

Naše dcerka spinká v noci krásně a budila se ze startu pouze každé tři hodiny. Jenže! Když jsi do té doby zvyklý spát celou noc v kuse (nepřerušovaně), tak ti i tohle lehké noční probuzení a vstávání k přebalování nebo přikládání dítka k prsu maminky naprosto změní tvůj standard kvality spánku, stejně tak míru schopnosti regenerace a s tím související energii do dalších dní. Chytří lidé zase říkali: „Zvykneš si“… No to si teda nezvykneš. Pokud nejsi robot nebo stroj! Jsem přes den běžně žijící a v noci spící živočich, jednoduše denní tvor, a ten spánek prostě občas chybí.

Bod číslo tři: LEZENÍ

Dostáváme se k tomu hlavnímu, co zajímá jakéhokoliv lezce – tatínka: „Jak je to se skalami?“

My jsme vyrazili „spacákovat“ a stanovat do Slovinska, kousek od Triglavského národního parku, v domnění, že si náramně užijeme naši první rodinnou dovolenou v počtu tří kousků. Alespoň jsme v to opravdu z počátku věřili… Jenže odpočinková dovolená se vyvinula zcela odlišným směrem a po pěti dnech usilovného snažení jsme se definitivně rozhodli, že je to na nás ze startu opravdu velké sousto, a že to raději ještě necháme chvíli uzrát a zkusíme vyrazit znovu o nějaký ten pátek později.

Všechny ty neplánované akce typu: shánění dalších eko-plenek, nakupování hygienických potřeb pro maminku, obstarávání jídla pro všechny, přečkávání nočních hromobití a bouřek, balení miminka do všech možných vrstev včetně čepičky a rukaviček na noc v kempu, ranní záplavy a lehké promočení stanu… Vše se nasčítalo a bylo toho nějak hodně. Emočně vypjatá maminka a tatínek s hlavou plnou lezeckých projektů to úplně nevychytali, ale tak co, jedeme dál! „Who cares…“

Přesto všechno jsme však s naší dvouměsíční dcerkou navštívili alespoň pár slovinských sportovních oblastí a zkusili vylézt nějaké ty „sportovky“, abychom se dostali do lezecké kondice po naší rodičovské pauze. V prvé řadě musím říct, že je to trochu vyšší level s tím vším nelezeckým harampádím jako např. kočárkem, korbičkou, potřebami pro miminko, apod. Nicméně povedlo se nám nakonec dorazit přímo pod sportovní sektory a místní kvaky (o které bychom dříve v životě sotva zavadili). Jenže natěšení a touha po nových lezeckých dobrodružstvích po dlouhé rodičovské pauze je mnohonásobně vyšší, a tak se člověk najednou raduje a absolutně spokojuje skoro s čímkoli. Každý jediný lezecký krůček, každý pohyb po skále a zdolaný metr směrem vzhůru. Prostě lahoda a lezecké opojení. Kondice sice nikde, technika dávno v zapomnění, úroveň flexibility a mobility těla lze cítit při každé vyšší noze, o morálu (byť na sportovkách) raději nemluvě. Přeci jen se nechceš zrakvit, když se musíš starat o toho malého prcka.

Plnými doušky užíváme našich prvních lezeckých rodičovských kratochvílí. Do ne tak vzdálené budoucnosti, než se začne miminko probouzet při tatínkově pokusu o OS (pro aktuálně, díky dlouhé lezecké pauze, velmi obtížné 6b). Postupně a díky čím dál hlasitějším tónům miminka opadá soustředěnost, vytrácí se poslední morálové pozůstatky a zvyšuje se citlivost na zvukové projevy toho drobátka, ležícího v korbičce, kdesi dole pod skalou. Přesto všechno zkouším ještě vylézt několik dalších metrů a dobít další postupové jištění, než to po chvíli nekompromisně utne maminka: „Táto, ruším tě, slaň z borháku, odcházím!“ Lezecká cesta tak zůstává nedolezena. Onsight nadobro ztracen…

Nicméně každá nově vzniklá životní zkušenost a událost je příležitostí naučit a dozvědět se něco nového. Při tomhle prvním rodinném pokusu o „sportovkaření“ jsem zjistil novou a naprosto důležitou informaci, která by se mohla hodit dalším nastávajícím rodičům. „Čím výše jsi nahoře nad zemí, tím méně jde slyšet zvuk dole plačícího dítěte…“

Těsně před odchodem ze slovinského „klettergarten“ nedaleko známého jezera Bohinj ještě motivujeme přicházejícího lezce (brzy zjišťujeme, že se jedná také o nastávajícího tatínka), který nás naprosto oceňuje a tvrdí, že „boříme všechny mýty“ o tom, jak je lezení s dětmi nereálné. Děkujeme tímto za jeho poklonu, utvrzujeme ho v jeho přesvědčení a odjíždíme spokojeně unavení po zdolání asi třech krátkých sportovních cest v celém našem odpoledním lezeckém snažení (což neznámému lezci samozřejmě zatajujeme, abychom mu nebrali jeho velké nadšení).

Autorův tip pro free-solo lezce a boulderisty: Jakmile maminka kojí, je přesně tvůj čas vysólovat nějaký lehký koutek – komín nebo přetraverzovat skálu zleva doprava, tam a zase zpátky, eventuálně alespoň zkusit poladit nějaký ten boulder problém, pokud to síla tvých slabých rodičovských prstů dovolí.

Bod číslo čtyři: NEVZDÁVEJ SE, NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ

Po těchto prvních neúspěších to zkoušíme v brzké době a v probíhající letní sezóně opět několikrát znovu. Tentokrát na pískovcovém polezeníčku v Ádru, kdy se však už raději připojujeme k početnější lezecké skupince (samozřejmě ctíme počet členů lanového družstva) a vymýšlíme, jak se u miminka prostřídáme. No a ejhle… Najednou je vše ve více lidech okamžitě o poznání lepší. Obzvlášť, když se maminka rozhodne, že vlastně vůbec nepoleze, aby si zalezl tatínek a dal pak na nějaký čas zase pokoj, a tak raději s mimčem zůstane dole kousek v pískovišti pod skalou. A pak že to nepůjde!

Další nečekaný zlom přichází hned v třetím měsíci života našeho miminka. Vyrážíme na moravské písky a velmi známou lokalitu kousek u Zlína poblíž Koryčan – na lezecký a skalní útvar „Kozel“. Situace dnes je naprosto jiná. Zaprvé: nemáme už žádná očekávání a bereme celou naši rodinnou odpolední výpravu spíše jako rodinný výlet do přírody, kde se schováme pod korunami stromů před panujícím tropickým vedrem na jižní Moravě. Když nemáš žádná očekávání, nemůžeš zažít ani žádná zklamání.

Ba naopak. Světe div se, co se nestalo? Dcerka odpočívá v lesíčku, kouká po šumících a pohupujících se větvích stromů, spokojené si hoví v korbičce kočárku přikrytá moskytiérou, aby z ní ty krvelačné bestie nevysály všechnu její chutnou novorozeneckou šťávu, a poklidně pozoruje okolí. Mimo další dvojice lezců nám zůstává téměř výhradně celá skála pouze pro nás. Asi všichni bezdětní lezci odjeli raději do hor nebo se chladí někde v Krasových jeskyních či u vody.

Ani náhodou neotálíme a pouštíme se do přelézání první cesty. Týmová spolupráce se rozhodně za několik týdnů výrazně zlepšila: zatímco maminka kojí, tatínek chystá lano, lezky, potřebné smyčky a další matroš do cesty. Vše perfektně srovnáno přímo pod nástupem. Zbývá vyčkat, až bude malý tvor plně nakrmen, a můžeme se pustit do vzlínání po sisálu.

První cesta přelezena a miminko si dále poněkud nečekaně hoví v poklidné atmosféře lesa a okolní přírody. Pouštíme se tedy okamžitě do dalších cest a přelézáme rovnou další dva kousky, navíc k tomu dlouhé téměř 25 metrů. Mezi jednotlivými přelezy se vždy krátce, avšak kvalitně pověnujeme naší holčičce, navíc jistič s ní vždy také komunikuje během (jistě bezpečného) jištění. Dítko se nesmí cítit odložené pod skálou, to je jasné.

Zanedlouho dcerka dokonce usíná, cože? Co to?! Game time! Pouštíme se do těžších cest! Krokujeme, přelézáme, vše stíháme následně vybrat, slanit, sbalit a akorát na vzbuzení miminka jsme ve správný čas připraveni k odjezdu domů. Úspěšný lezecký den a stejně tak nalezení ztracené motivace k návratu do pravidelného lezeckého tréninku.

Takže ono to přece jenom jde. Zarytí „nay-sayers“ zase nemluvili pravdu (alespoň dle našich prozatímních zkušeností). Pravděpodobně platí staré známé pravidlo: „Kdo chce, hledá možnosti, a kdo nechce, ten hledá výmluvy!“ Samozřejmě nechceme miminko do ničeho nutit. Pokud tedy uvidíme nespokojenost malého tvorečka, tak okamžitě ukončujeme naše aktivity a jdeme se opět věnovat rodičovským povinnostem. Avšak jsme odhodlaní to zkoušet zas a znova.

Naše (nevýznamné) doporučení na závěr?! „Neposlouchej, že něco nejde…“

Neznamená, že pokud něco nejde jednomu, nemůže jít ani druhému. Někdy to chce jen hledat nová řešení, podívat se na situace z jiného úhlu pohledu nebo ještě lépe – s nadhledem. Jindy to chce zase vzdát se trochu svého komfortu, někdy polevit ze svých požadavků či standardů. No, a pokud to opravdu, ale opravdu nejde, tak ani v tomto případě nevěš hlavu a nezoufej. Vždy je možnost vyzkoušet jiné, dosud nepoznané, nejen lezecké aktivity. No a v úplně nejhorším případě si dáš prostě krátkou lezeckou pauzu, ujasníš si další směr, nabereš síly, dočerpáš životní energii „čchi“ a ke svým milovaným aktivitám se vrátíš po menší pauze a odmlce. Tělo ti jedině poděkuje, když bude mít konečně prostor k regeneraci i odpočinku a mnohdy jsou tyto „nucené pauzy“ skvělým přínosem, potřebným „deloadem“, který tě nečekaně posune zase někam úplně jinam.

Takže: „Hledej možnosti a cestu vyhovující tobě i celé tvé rodince, a ono to vždycky nějak půjde…“

„…anebo počkej, až budeš mít děti dvě.“