Mluvil jsi někdy se skálou? Mně se to stalo v roce 2018, když jsem byl po mnoha letech v Tisé a uviděl první tamější skálu, na které jsem byl napsaný ve vrcholovce – někdy v polovině osmdesátých let. Bylo to, jako když potkáš starou známou lásku. Dávno jste se rozešli, dlouho se neviděli, každý už máte někoho jiného, a stejně si vyměníte pár slov. Čistě z nostalgie a po mnohaleté lezecké pauze jsem se rozhodl, že se nahoru vydám. Stejnou cestou jako kdysi.

K tomu jsem se odhodlal až rok poté. Kdysi v těch osmdesátých, jak si matně pamatuju, to byl takový etalon aktuální formy, když jsem tam s otcem jezdil: „Když nevylezeš trojku na Medusu, tak nic jiného nebudeme ani zkoušet.“

Kolem hrudníčku smyčku, pěstičky zaražené ve spáře a ječím: „Tati, já spadnu!“ Otec lakonicky odpovídá: „No, tak to poletíš dolů.“ Nezbylo nic jiného než zabrat a dolézt to, už snad jen proto, že jediným jisticím bodem byly zcela miniaturní hodiny, spíš hodinky, které by určitě neudržely ani kočku, kdyby do nich spadla…

De facto jsme asi s otcem udělali i prvovýstup… Tedy spíš prvopřeskok… Zkrátka jsme jednou odkudsi skočili na nějaký vršek v Tisé. Vše bez problému. Až na jeden detail – hned po doskoku se jal otěcko hledat kruh. Dodnes si pamatuji památnou a stručnou větu: „Ty vole, tady nic není.“ Slanili jsme to tehdá tak, že otec hodil lano přes vršek. Ovšem hned jak ho přehodil, tak se na nás spustila průtrž mračen – jak když někdo nahoře otevře všechny kohouty. No, a v tomhle slejváku jsem slaňoval. Kdo by to v sedmi letech nepovažoval za dobrodružství…

Stejně jako mi přišlo, a dodnes přijde, dobrodružný zavzpomínat na simultánní přeskok v Ádru – na jaký vršek? To už by se asi dnes nerozpomněl ani otec. Mně se zkrátka nějak zrovinka nechtělo udělat ten jediný nejdůležitější krok. Tak mě otec vzal za ruku a počítá: „Tři, dva, jedna…“ A pak už to samozřejmě nešlo zastavit. Patrně si otec řekl, že mě nechce zabít, když mě pustí, a mně se zase urputně nechtělo se rozmáznout, když se pustím já, tak jsme prostě přeskočili držíc se za ruku…

Abych se vrátil k tomu znovuvylezení na Medusu. Obul jsem lezečky a šel na to. Připomínám, že jsem to skoro 20 let nedělal. Kromě lezeček jsem měl ještě další důležité části výbavy – kraťasy, košili a přes rameno ledvinku s telefonem. Byla to jen trojka. Jak se dostanu dolů, jsem řešil až cestou dolů… Dolů jsem se hodlal dostat tou etalonovou spárkou. Školácká chyba – došel jsem k ní čelem. Ucítil jsem knedlík v krku a dohnalo mě známé brnění a tuhnutí v kolenou…

A co jako dál? Nikde nikdo. Instinktivně jsem zvolil traverz ke kruhu. Mám přece přes rameno ledvinku s telefonem, tím se to určitě vyřeší. Od kruhu nebo spíš kolem něj pár mini kroků stěnkou dolů. Přestal jsem si vidět na nohy, situaci zachraňuje pravá ruka v tutové kapse. No, nezbylo nic jiného, než si to dobře vyměřit a hupsnout na bezpečné místo. Doskok na obě nohy v lezečkách je taky dobrodružný a zapamatovatelný moment. Ve světlých vteřinách jsem si vzpomněl na první úsloví, co mě otec naučil: „Nahoru nepoletíš a dole tě vždycky někdo najde.“

Hořkosladký moment nastal nahoře u vrcholovky… Do původní krabice nateklo a knížka zcela shnila k nepoznání. Spolu s ní i všechny mé předchozí záznamy. Kdybych se byl rozhoupal už v roce 2018, ještě bych ji viděl…