Neuplynuly ani čtyři dny, je deštivá sobota a my už zase kroutíme volantem u Bodensee. Po čtyřech stech kilometrech špekulování nad předpovědí a podmínkou volíme nakonec opět odbočku na Chamonix, odkud jsme se v úterý vrátili. Ještě před měsícem naprosto nemyslitelný, ale teď si připadáme jako děti v cukrárně, který si nemůžou vybrat, na čem si pochutnají.

Volba padá na Peuterey Integral, nejdelší hřeben v Alpách, který vede z jižní italské strany na Mont Blanc. Převýšení mezi výchozím bodem v Peuterey a posledním kopečkem zmrzliny je asi 3000 metrů. Na hřebeni je ale zhruba 40 slanění a nějakej ten sestup k tomu, celkové převýšení tak pomalu atakuje hodnotu, kterou nasbíráš, pokud vyrazíš na Blanc od moře (4500 metrů).

Ueli Steck na hřeben 14. srpna 2013 potřeboval 16 hodin (včetně sestupu!), čtyři müsli tyčinky, pět powergelů a 60 metrů šestkový repky na slanění. Ve svém reportu popisuje, jak moc nepospíchal, užíval si panoramata, fotil, bloudil a moc si to užil. Na webu na nás ale vypadly i jiný reporty – pět dnů, krušný bivaky, nedostatek jídla a neustálé bloudění. Na celý hřeben, který dohromady zahrnuje čtyři čtyřtisícový vršky, jsme minulou sobotu koukali z lanovky na Pointe Helbronner (3 462 m n. m.). Vypadalo to skvěle.

Cesta ale splňuje naše společné parametry. Kuba si odškrtne další dvě čtyřtisícovky a já si ji zapíšu do túrberichtu. Motivace je, aklimatizace z posledního výletu (Tour Ronde NF, Aiguilles du Diable) je z říše snů. Vyrážíme busem do Itošky, citrónová zmrzka v Courmayeuru a po hodině šlapání v úmorným vedru už nadáváme, jak máme těžký bágly. 

Nástup na chatu Borelli po turistický je už samo o sobě celkem slušný lezení. Chata punková, je tu asi pět lednic, osm mokakonvic a žádná elektrika. Erárním dalekohledem nakoukáváme úvodní délky hřebene Aiguille Noire a v sedm jdem na kutě.

Noc je teplá a neustále se budím, nervozita. Po čtvrtý ráno vylézáme z chaty a mlhou kličkujeme pod stěnu. Věšíme na sebe železo, batoh konečně trochu lehkne. Úvodní délky jsou „tatranský“. Drny, mokro, všechno volný a směr dost nejasnej a už některý „trojkový“ kroky jsou v pohorkách s dvacetimetrovym odlezem dost infarktový. Čeká nás 50 délek. Dneska to bude dlouhej den.

Nějak tímhle ranním peklem ale protančíme. U Pointe Bifide vylézá puňťa, žula začíná být kompaktní. Nálada stoupá. Lezení těžkne a čas letí, je deset.

Za Punta Welzenbach končí hrdinství, přezouváme do lezeček (i Ueli je měl), začínají pětkový dýlky. Ty jsou celkem technický a je v nich i pár skobek. Jdeme do finále. Přilézám pod nejtěžší 5céčkovou. Převislý koutek, říkám si: konečná. Nějak se v tom ale rozkročím a zaklíním batohem a přelízám čistě. Kuba na druhým taky. Ještě pár set metrů na průběh a ke konci sólo a konečně vrcholíme na Aiguille Noire de Peuterey (3773 m n. m.). Je sedm večer a začíná sněžit. Kontrolujeme rychle aktuální předpověď (která není nic moc) a rozhodujeme se pokračovat.

Následuje asi 400 metrů abseil severní stěnou Noire. V prvních slaněních se nám několikrát seká lano a nejde stáhnout, začínáme být sprostí. V rámci urychlení značíme střed lana tejpkou. Před devátou stojíme v sedle pod Les Dames Anglaises. Stmívá se a biváknout by tady šlo s přehledem. Rozhodujeme se ale narvat to až do bivaku Craveri (měly by to být dvě až tři hodiny), nešťastný rozhodnutí.

Asi po půl hodině mi seká a přecházím na autopilota. Za další půlhodinu seká i autopilotovi. Je tma, sólujeme na hřebeni hrozný psycha, pořád se něco sype a vůbec nevíme, kam lezem. Kuba je ale hustej a nějak nás tím protahuje. Slanění, traverzy, volný šutry, sníh. Usínám u toho. Bivakovat absolutně není kde. Tak maximálně se o sebe opřít a počkat do rána. Najednou je před náma plechová spací krabice. Je půlnoc.

Pět hodin pokusu o spánek a začínáme tam, kde jsme skončili. Všechno okolo se sype a nevíme pořádně kudy dál. Jediný pořádný rozdíl oproti včerejšku je v tom, že jsme úplně na kaši. Svítí ale sluníčko a výhledy na Maudit, Tacul, Ronde, Gigante jsou peckovní!

Oblézáme Punta Gugliermina a sen se stává skutečností. Konečně jsme na sněhu. Nazujeme mačky a po firnu to přeběhneme až do Chamonix, říkám si. Houby. Na hřebeni je to jeden skalní práh za druhym, různý věžičky, žlábky a bouldry. V ultralight turistických mačkách od Petzlu žádná sranda. 

Přecházíme hřeben Aiguille Blanche de Peuterey (4112 m n. m.), první čtyřka v kapse. Asi šest až osm slanění do sedla Col de Peuterey, boj s odtrhovkou a začínáme stoupat na Grand Pilier d’Angle (4243 m n. m.). Tenhle úsek si budu pamatovat asi navždy. Vedro, mokrej volnej sníh, nejasnej směr a Kuba v turbomódu. Nemá to konce a každý další krok je dost na hraně. Je to těžký a ne úplně bezpečný. Sólujeme to, chceme být rychlí a dolízt to třeba ještě letos.

Konečně jsme zase na sněhu. A dokonce je i celkem zmrzlej! Čeká nás kuloárek na Mont Blanc de Courmayeur (4748 m n. m.), který je prý v dobrý podmínce celkem snadnej a rychlej. Stopy před náma nějaký vyšlapaný jsou, to bude brnkačka, určitě. Je už odpoledne, výška přibývá, kyslík ubývá a Kuba mačká tlačítko nitro. Nevidím ho. Zatahuje se a fest sněží. Má tu někde být „amazing snowy ridge“, nic takovýho nevidíme, tak maximálně přední hroty maček.

Dolézám Kubu, který montuje štand ze šroubů před nehezky vypadajícím vyledněným traverzem. Když už ho brzdím, tak to alespoň zkusím probojovat na prvním. To naštěstí celkem jde a za chvilku jsme na štandu ve friendu za tímhle zpestřením. Kuba nabízí, že smotá lano a já jdu už dál. Jsem několik desítek metrů nad ním a najednou se z mlhy valí šutr velikosti minicoopra směrem ke Kubovi. Křičím na něj (a popravdě už se s ním pomalu loučím). Naštěstí ho to ale doslova o pár metrů míjí (letí to traverzem, který jsme cca pět minut předtím lezli, klika!).

Rozdýcháme infarkt a valíme dál. Sněží a fouká víc a víc a přichází další vypečenej mixík, všechno volný a nezajistitelný, odhadem skotský III-IV obtížnosti. Přelízám a kdyby nezůstalo lano u Kuby, tak ho i odjistím. Nějak mu to alespoň vyradím a valíme (on valí, já trpím) dál. Jakmile se leze, tak je to dobrý, to Kubovi stačím, možná mám i navrch, ale když přijde taková ta alpinistická dupárna v řídkým vzduchu, tak je pekelně rychlej! Má na mě víc jak 40 vylezených čtyřek náskok, je to prostě čtyřková mašina…

Nemá to konce, deset metrů, minuta pauza. Tempo jak bejk. Jsme na Courmayeuru (4748 m n. m.). Rychlý vaření vody a jdeme do finále. Záverečný metry na Blaníka jsou nekonečný, fouká jak na Nevisu a viditelnost je taky podobná. Orientujem se podle GPSky a počůranýho sněhu – kde je to nejvíc žlutý, tam usuzujem, že jsme na nejvyšším vršku Evropy.

Je sedm večer, kde jsou ty známý davy? Selfie a čus, je tu fakt hnusně! Chvilku bádáme nad směrem skrz mlíko, až trefujeme dálnici směr Valotka. Tu kolem osmé otevíráme. Padáme na matrace a hekáme vyčerpáním a radostí zároveň. Polákům, kteří tu jsou, hrajeme slušný divadlo.

Ráno je hezky a jsme z nejhoršího venku, těla nám ale naprosto nefungujou. 1800 metrů dolů normálkou na vláček přes Gouter a Tête Rousse opět na autopilota. Myslím, že ale i v aktuálním stavu vypadáme líp a v lepší formě než většina dobrodruhů, kteří stoupají proti nám.

Je 14:00 a po čtyřech dnech jsme zpátky u auta v Chamonix. Máme za sebou nejdelší hřeben Alp. V průvodci psali „get ready for a few big days“ a rozhodně nekecali.

O hřebeni Peuterey Integral jsme na eMontaně už jednou psali. Jestli tě tenhle výstup zajímá z ženského pohledu, mrkni na článek Na hřebeni Peuterey Integral jsem visela na vláscích jádra.