Cho­di­la jsem na střed­ní ško­lu tex­til­ní, kde ve tří­dě byla jed­na lez­ky­ně (Mon­ča), kte­rá mě při­ved­la do horo­le­zec­ké­ho oddí­lu TJ Loko­mo­ti­va Libe­rec. Ško­la zce­la náho­dou sto­jí dodnes téměř napro­ti soko­lov­ně TJ Loko­mo­ti­va. Teh­dy se lez­ci mezi sebou pozna­li i pod­le toho, že nosi­li na krku lano­vi­ci (čer­ve­nou sla­bou šňůr­ku, kte­rá by měla teo­re­tic­ky udr­žet snad 400 kg, ale prak­tic­ky jsme za ni jed­nou dokon­ce i sla­ňo­va­li). To se nosi­lo na krku a byla to jas­ná nálep­ka a iden­ti­fi­kač­ní znak, říka­jí­cí: „Já jsem lezec/horolezec.“

V naší hol­či­čí tří­dě (bylo tam jen pět klu­ků, 19 holek) zača­ly oťuká­vat ská­ly a leze­ní i dal­ší hol­ky. Jed­nou z nich byla Iva. S Ivou jsme se o pře­stáv­ce mezi hodi­na­mi dohod­ly, že done­su z domo­va šňů­ru kou­pe­nou u Kuti­la, jeden vlast­no­ruč­ně vyro­be­ný a uši­tý sedák z hasič­ských hadic a bez­peč­nost­ní­ho pásu z auta a jiš­tě­ní (osma a vel­ká Wal­te­rov­ka se zám­kem). Po hodi­ně jsme o pře­stáv­ce vyra­zi­ly ze ško­ly k pře­hra­dě, kde na nás čeka­la pře­hrad­ní zeď, vyso­ká v nej­vyš­ším mís­tě 13,5 met­ru. Dole jsme se k patě hrá­ze dosta­ly bez pře­lé­zá­ní plo­tu, šlo to běž­ně, tam se jed­na z nás oblík­la do sedá­ku a dru­há z hrá­ze hodi­la šňů­ru nad­voja­to na navá­zá­ní a jiš­tě­ní. Po vystouplých žulo­vých kame­nech jsme lez­ly naho­ru na hráz, kde cho­di­li lidi a kou­ka­li na nás, co bláz­ní­me. Nám bylo slad­kých 17 a svět nám ležel u nohou, tak jsme se ho sna­ži­ly vyu­žít do mrtě a děla­ly, co nás baví, tj. leze­ní.

Lezlo se teh­dy po všem, co šlo. Po domech, po zdech ve měs­tě, po želez­nič­ních mos­tech, po hradbách… A kaž­dou vol­nou chví­li jsme se sna­ži­ly vyu­žít prá­vě leze­ním – po něčem. I libe­rec­ká pře­hra­da měla díky své výš­ce své kouz­lo. Nikdo z nás teh­dy netu­šil, že by to něko­mu moh­lo vadit. No a tak jsme s Ivou chtě­ly zku­sit pří­mou linii v tom nejhlubším/nejvyšším mís­tě hrá­ze, kam nám ješ­tě sta­či­la naše šňů­ra. Iva vyře­ši­la pro­blém s nástu­pem a byla asi tři met­ry nad zemí, když v tom se ote­vře­ly s rámu­sem dve­ře domeč­ku u hrá­ze. Hráz­ný vyle­těl ven a něco hulá­kal. Že by to byl přá­tel­ský pozdrav, to roz­hod­ně ne. A tak jsme na nic neče­ka­ly. Ivu jsem spus­ti­la dolů a vza­la nohy na rame­na.

Prv­ní nápad, že sla­ním také dolů, jsem zavrh­la s při­bli­žu­jí­cí­mi se kro­ky, a tak jiná z vari­ant nepři­chá­ze­la v úva­hu. Sešly jsme se dole pod uby­tov­nou Mon­go­lů, kte­ří pra­co­va­li pro Tex­ti­la­nu a smá­ly jsme se. Kle­pa­la se nám kole­na stra­chy, ale byla to nako­nec dob­ro­druž­ná výpra­va s napí­na­vou vsuv­kou do poklid­né­ho odpo­led­ne dvou stu­den­tek. U Kuti­la se kou­pi­la nová šňů­ra a lezlo se dál, ale poprav­dě musím říct, že na pře­hra­du jsme se už nevrá­ti­ly. Tak­že jsme tam oprav­du necha­ly pytel, kte­rý už nikdy neod­pyt­lí­me. Samy ani dodnes netu­ší­me, co by nám hráz­ný udě­lal, ale spíš se o nás teh­dy bál a pře­ci jen, jde o stav­bu pře­hrad­ní nádr­že, dost vyso­kou, stát se teh­dy moh­lo coko­liv. Ale vzpo­mín­ka na tuto naši výpra­vu zůsta­ne už navždy.

Takhle jsme po Liber­ci zna­li všech­ny „lezi­tel­né“ zdi, kde jsme měli i okla­si­fi­ko­va­né ces­ty a linie, kte­ré jsme zkou­še­li. Na sloup u dál­nič­ní­ho mos­tu navr­tal teh­dy někdo i chy­ty, ale dob­ro­druž­né bylo vylézt také na želez­nič­ní via­dukt, kde prá­vě pro­jíž­děl vlak. No byla to doba jiná, řek­ně­me, kde kame­ny i ve měs­tě nestih­ly chy­tit mech, neb jsme jim neda­li žád­nou šan­ci. Potom poz­dě­ji už i v pra­cov­ním pro­ce­su jsem mís­to obě­da odbí­há­va­la lízt zeď tře­ba na Krá­lo­vě háji, kte­rá měla asi 5–6 met­rů, pros­tě nám to za to stá­lo se sejít a zablb­nout, něco nové­ho zku­sit a tak. Ako­rát oblb­nout vrát­né­ho a píchač­ky, to bylo na bob­ří­ka odva­hy.

Nej­lep­ší na tom je, že v této době se nemoh­lo ofi­ci­ál­ně lézt po hrá­zi pře­hra­dy, ale moh­la jsem jít s kama­rád­kou do libe­rec­ké ZOO (kama­rád­ky mamin­ka tam pra­co­va­la) a moh­ly jsme si vzít čer­nou pumu na vodít­ku na pro­cház­ku. To dodnes nechá­pu, že bylo teh­dy mož­né a jsem ráda za jed­nu jedi­nou fot­ku, kte­rá se mi z toho netra­dič­ní­ho výle­tu poved­la. Pama­tu­ji si, že puma se jme­no­va­la Akim a mys­lím, že brzy zemře­la. ZOO již 30 let nena­vště­vu­ji, tak ten­to pří­běh do kon­ce přes­ně neznám…

____________________________

Micha­e­la Slád­ko­vá se se svý­mi něko­li­ka tex­ty zúčast­ni­la naší vel­ké let­ní sou­tě­že „Můj nej­vět­ší pytel“. Nedáv­no jsme pub­li­ko­va­li její člá­nek Dív­čí druž­stvo na údol­ních Pod­moklech. Pokud máš také nápad, o co se s námi podě­lit, tak pra­vi­dla a ceny najdeš tady.