„200 slov“

Když nás vyhodili z přehrady, půjčily jsme si na vodítku pumu. Jak se lezlo v Liberci v 80. letech

12. 08. 2020, Michaela Sládková

Chodila jsem na střední školu textilní, kde ve třídě byla jedna lezkyně (Monča), která mě přivedla do horolezeckého oddílu TJ Lokomotiva Liberec. Škola zcela náhodou stojí dodnes téměř naproti sokolovně TJ Lokomotiva. Tehdy se lezci mezi sebou poznali i podle toho, že nosili na krku lanovici (červenou slabou šňůrku, která by měla teoreticky udržet snad 400 kg, ale prakticky jsme za ni jednou dokonce i slaňovali). To se nosilo na krku a byla to jasná nálepka a identifikační znak, říkající: „Já jsem lezec/horolezec.“

Lezlo se na všude, kde to šlo (f: archiv Míši Sládkové)

V naší holčičí třídě (bylo tam jen pět kluků, 19 holek) začaly oťukávat skály a lezení i další holky. Jednou z nich byla Iva. S Ivou jsme se o přestávce mezi hodinami dohodly, že donesu z domova šňůru koupenou u Kutila, jeden vlastnoručně vyrobený a ušitý sedák z hasičských hadic a bezpečnostního pásu z auta a jištění (osma a velká Walterovka se zámkem). Po hodině jsme o přestávce vyrazily ze školy k přehradě, kde na nás čekala přehradní zeď, vysoká v nejvyšším místě 13,5 metru. Dole jsme se k patě hráze dostaly bez přelézání plotu, šlo to běžně, tam se jedna z nás oblíkla do sedáku a druhá z hráze hodila šňůru nadvojato na navázání a jištění. Po vystouplých žulových kamenech jsme lezly nahoru na hráz, kde chodili lidi a koukali na nás, co blázníme. Nám bylo sladkých 17 a svět nám ležel u nohou, tak jsme se ho snažily využít do mrtě a dělaly, co nás baví, tj. lezení.

„Bylo sladkých 17 a svět nám ležel u nohou.“ (f: archiv Míši Sládkové)

Lezlo se tehdy po všem, co šlo. Po domech, po zdech ve městě, po železničních mostech, po hradbách… A každou volnou chvíli jsme se snažily využít právě lezením – po něčem. I liberecká přehrada měla díky své výšce své kouzlo. Nikdo z nás tehdy netušil, že by to někomu mohlo vadit. No a tak jsme s Ivou chtěly zkusit přímou linii v tom nejhlubším/nejvyšším místě hráze, kam nám ještě stačila naše šňůra. Iva vyřešila problém s nástupem a byla asi tři metry nad zemí, když v tom se otevřely s rámusem dveře domečku u hráze. Hrázný vyletěl ven a něco hulákal. Že by to byl přátelský pozdrav, to rozhodně ne. A tak jsme na nic nečekaly. Ivu jsem spustila dolů a vzala nohy na ramena.

První nápad, že slaním také dolů, jsem zavrhla s přibližujícími se kroky, a tak jiná z variant nepřicházela v úvahu. Sešly jsme se dole pod ubytovnou Mongolů, kteří pracovali pro Textilanu a smály jsme se. Klepala se nám kolena strachy, ale byla to nakonec dobrodružná výprava s napínavou vsuvkou do poklidného odpoledne dvou studentek. U Kutila se koupila nová šňůra a lezlo se dál, ale popravdě musím říct, že na přehradu jsme se už nevrátily. Takže jsme tam opravdu nechaly pytel, který už nikdy neodpytlíme. Samy ani dodnes netušíme, co by nám hrázný udělal, ale spíš se o nás tehdy bál a přeci jen, jde o stavbu přehradní nádrže, dost vysokou, stát se tehdy mohlo cokoliv. Ale vzpomínka na tuto naši výpravu zůstane už navždy.

Autorka článku na liberecké přehradě (f: archiv Míši Sládkové)

Takhle jsme po Liberci znali všechny „lezitelné“ zdi, kde jsme měli i oklasifikované cesty a linie, které jsme zkoušeli. Na sloup u dálničního mostu navrtal tehdy někdo i chyty, ale dobrodružné bylo vylézt také na železniční viadukt, kde právě projížděl vlak. No byla to doba jiná, řekněme, kde kameny i ve městě nestihly chytit mech, neb jsme jim nedali žádnou šanci. Potom později už i v pracovním procesu jsem místo oběda odbíhávala lízt zeď třeba na Králově háji, která měla asi 5-6 metrů, prostě nám to za to stálo se sejít a zablbnout, něco nového zkusit a tak. Akorát oblbnout vrátného a píchačky, to bylo na bobříka odvahy.

Nejlepší na tom je, že v této době se nemohlo oficiálně lézt po hrázi přehrady, ale mohla jsem jít s kamarádkou do liberecké ZOO (kamarádky maminka tam pracovala) a mohly jsme si vzít černou pumu na vodítku na procházku. To dodnes nechápu, že bylo tehdy možné a jsem ráda za jednu jedinou fotku, která se mi z toho netradičního výletu povedla. Pamatuji si, že puma se jmenovala Akim a myslím, že brzy zemřela. ZOO již 30 let nenavštěvuji, tak tento příběh do konce přesně neznám…

Lézt na přehradě se nemohlo, půjčit pumu na vodítku nebyl problém. (f: archiv Míši Sládkové)

____________________________

Michaela Sládková se se svými několika texty zúčastnila naší velké letní soutěže „Můj největší pytel“. Nedávno jsme publikovali její článek Dívčí družstvo na údolních Podmoklech. Pokud máš také nápad, o co se s námi podělit, tak pravidla a ceny najdeš tady.


Facebook eMontany | Odebírej nás, sdílej, palcuj, komentuj...