Čer­ván­ky již líba­jí trav­na­té strá­ně Lau­ber­hor­nu a nádra­žá­ci si na sta­ni­ci Eiger­glet­s­cher dáva­jí posled­ní cigár­ko a těší se, až si dole v Grin­delwal­du natáh­nou nohy ke kam­nům a zahře­jí prs­ty o šálek hor­ké ovo­mal­ti­ny. Běla­vý dým, kte­rý stou­pá od úst mla­dé­ho elé­va, opí­še ele­gant­ní oblouk kolem jeho pla­ca­té čepi­ce a pak stou­pá výš, až se spo­jí s mlho­vi­tý­mi cáry lemu­jí­cí­mi jako bílá kraj­ka východ­ní úbo­čí Eige­ru a ústí tune­lu. Mla­dý nádra­žák zašla­pu­je špa­ček do vápen­co­vé­ho štěr­ku, rolu­je svo­ji pla­ca­tou čepi­ci a s prac­nou nedba­los­tí, kte­rou dlou­ho odkou­ká­val od svých star­ších kole­gů, si ji zasou­vá pod nára­me­ník želez­nič­ní uni­for­my. Dneska mu padla.

Ve stej­nou dobu se dvě posta­vy, obry­sy roz­pi­té v počí­na­jí­cí tmě a mlž­ném opa­ru s nezna­tel­nou pří­mě­sí tabá­ku zaměst­nan­ců spo­leč­nos­ti Jun­gfrau­bahn AG, pro­smý­ka­jí podél kole­jí do nit­ra hory. Těž­ký taha­cí pytel, o kte­rý se stří­da­jí, prud­ký sklon stou­pá­ní a tuše­ná mož­nost prů­jez­du ser­vis­ní­ho vla­ku, jehož okra­je pone­chá­va­jí jen pár desí­tek cen­ti­me­t­rů širo­kou meze­ru ke stě­nám tune­lu, smě­řu­jí před­sta­vi­vost dvou dru­hů dale­ko od želez­nič­ní idy­ly. Přes­to se nic zvlášt­ní­ho nedě­je, a tak po nece­lých dvou hodi­nách šla­pá­ní dosa­hu­jí što­ly, kte­rá je nazítří pus­tí pří­mo doprostřed stě­ny. Před pátou ran­ní ote­vřou bytel­ná dře­vě­ná dvíř­ka a stu­de­ný prů­van je koneč­ně pro­bu­dí a rych­le jim zmra­zí špič­ky prs­tů spo­lu s jaký­mi­ko­li názna­ky pře­hna­né­ho nad­še­ní. Tma, zima, mokro, suť a led. Tahle stě­na pat­ří k těm, kte­ré si člo­věk uži­je až po návra­tu do tep­la domo­va.

Chví­li je sle­duj.

Sedíš na tera­se v Grin­delwal­du a líně kres­líš špič­kou jazy­ka obráz­ky do mléč­né pěny na ran­ní kávě. Jak zkou­máš svůj výtvor, přes okraj hrníč­ku se ti rýsu­je potem­ně­lá stě­na uzur­pu­jí­cí dobrou tře­ti­nu hori­zon­tu. Eiger – Obr. Náh­le tvůj zrak pad­ne na malou teč­ku upro­střed dvou­setme­t­ro­vé oran­žo­vé plot­ny Roteflüh, kte­rá sama na obří stě­ně půso­bí sotva jako poš­tov­ní znám­ka nale­pe­ná na pohled­ni­ci. Malé smít­ko pra­chu, na fot­ce by teč­ka vyda­la sotva za pixel. Může to být horo­le­zec? Klouzáš zra­kem níž, a než můžeš své pozo­ro­vá­ní ově­řit, plot­na se halí do mlhy. Vra­cíš se zpět ke kávě. O chví­li poz­dě­ji zaujme tvou pozor­nost pavouk, kte­rý se spouš­tí na ten­kém bílém vlák­ně z vyře­zá­va­né­ho zábrad­lí lemu­jí­cí­ho tera­su. Jak důmy­sl­ná hříč­ka pří­ro­dy.

Odpo­led­ne pokro­či­lo. Dvě posta­vy mezi­tím dolé­za­jí do výklen­ku v hor­ní čás­ti plot­ny, kde si seda­jí na úzkou skal­ní řím­su kry­tou mohut­ným pře­vi­sem. S lač­nos­tí hle­dí na záso­bu čoko­lá­do­vých tyči­nek a ple­cho­vek coca-coly, kte­ré si tu zavě­še­né v pyt­lí­ku nechá­va­jí míst­ní horští vůd­ci pro své ultra­rych­lé výstu­py, jimiž udi­vu­jí svě­to­vou lezec­kou veřej­nost. V prů­vod­ci se píše „Hotel Rotefluh“. Klou­by mají sedře­né, sva­ly bolí, však muse­li dvě těž­ké lano­vé dél­ky opa­ko­vat. Do roz­hod­nu­tí se niko­mu nechce. „Tak asi dáme svá­ču, co?“ navr­hu­je prv­ní posta­va, zatím­co si zamyš­le­ně pro­hlí­ží obsah pyt­lí­ku. „No jo, už jsem to chtěl sám navrh­nout,“ opá­čí dru­há. Otví­ra­jí taha­čák a vyta­hu­jí salám a sýr. Jsou ze sluš­né­ho kra­je. Po jíd­le už není zámin­ky dál věc odklá­dat. Blí­ží se večer a čeka­jí je posled­ní dvě těž­ké dél­ky. „Tak já to zku­sím, no, a když to nepů­jde, tak si to asi nechá­me na příš­tě, co?“, před­klá­dá prv­ní svůj návrh, kte­rý zjev­ně neob­sa­hu­je žád­ný sku­teč­ný kon­di­ci­o­nál. „Tak dob­ře,“ s úle­vou chá­pe dru­há. Prv­ní na sebe pocti­vě věší kara­bi­ny, smyč­ky, vklí­něn­ce a fren­dy a se zno­vu naby­tým odhod­lá­ním člo­vě­ka, kte­rý ví, že jeho sna­že­ní je mar­né, se pouš­tí do boje. O pár met­rů výše odska­ku­je do lana.

Dole v Grin­delwal­du se pro­stí­rá k veče­ři, můžeš sle­do­vat číš­ní­ky, jak leští okra­je skle­nic, ve kte­rých se odrá­ží majestát­ní hor­ské pano­ra­ma pře­tnu­té nově posta­ve­nou lanov­kou. Pavouk hodu­je na muš­ce, kte­rá se zachy­ti­la v jeho sítích. Dvě smít­ka pra­chu, dva pixe­ly, kte­ré se pohy­bu­jí Roteflühem smě­rem dolů, tu niko­ho neza­jí­ma­jí.

„Hele, takhle věší pyt­le Švý­ca­ři a takhle my,“ volá svůj pokus o žert prv­ní posta­va na dru­hou, čeka­jí­cí o štand níže, zatím­co sla­ňu­je kolem pyt­lí­ku švý­car­ských dob­rot. Vlaž­né „haha“, kte­ré mělo při­jít v odpo­věď, bere vítr posta­vě na štan­du rov­nou od úst a posí­lá je podél stě­ny někam ke vzdá­le­né­mu vrcho­lu.

Oba se dal­ší­ho dne pro­bou­zí u ústí tune­lu; paprsky slun­ce vytla­ču­jí kuže­ly páry z jejich splih­lých spa­cá­ků. Nádra­žá­ci se opo­dál chys­ta­jí do prá­ce, někte­ří poku­řu­jí, jeden poho­dí ruka­ma smě­rem k nepa­t­řič­ně umís­tě­ným noclež­ní­kům. Žád­ný vel­ký povyk.

A tak to tu cho­dí. Dnes už si na Eige­ru horo­le­zec nevy­bí­rá mezi tri­um­fem a tragé­dií, špa­lí­rem se sla­vo­brá­nou na náměs­tí v Grin­delwal­du, nebo čer­ným rámeč­kem v novi­nách. Když se to pove­de, vypa­dá to tak samo­zřej­mě, jako sro­lo­va­ná nádra­žác­ká čepi­ce pod nára­me­ní­kem. Když ne, je to jenom jeden dal­ší pytel v téhle vel­ké stě­ně.

____________________________

Jáchym Srb se se svým pří­spěv­kem ze zkou­še­ní ces­ty „La Vida es Silbar“ (7c+, 900 m) zúčast­nil naší let­ní sou­tě­že „Můj nej­vět­ší pytel“. Pokud máš také nápad, o co se s námi podě­lit, tak pra­vi­dla a ceny najdeš tady. Uzá­věr­ka se blí­ží, posí­lej do 31. srp­na!