Červánky již líbají travnaté stráně Lauberhornu a nádražáci si na stanici Eigergletscher dávají poslední cigárko a těší se, až si dole v Grindelwaldu natáhnou nohy ke kamnům a zahřejí prsty o šálek horké ovomaltiny. Bělavý dým, který stoupá od úst mladého eléva, opíše elegantní oblouk kolem jeho placaté čepice a pak stoupá výš, až se spojí s mlhovitými cáry lemujícími jako bílá krajka východní úbočí Eigeru a ústí tunelu. Mladý nádražák zašlapuje špaček do vápencového štěrku, roluje svoji placatou čepici a s pracnou nedbalostí, kterou dlouho odkoukával od svých starších kolegů, si ji zasouvá pod nárameník železniční uniformy. Dneska mu padla.

Ve stejnou dobu se dvě postavy, obrysy rozpité v počínající tmě a mlžném oparu s neznatelnou příměsí tabáku zaměstnanců společnosti Jungfraubahn AG, prosmýkají podél kolejí do nitra hory. Těžký tahací pytel, o který se střídají, prudký sklon stoupání a tušená možnost průjezdu servisního vlaku, jehož okraje ponechávají jen pár desítek centimetrů širokou mezeru ke stěnám tunelu, směřují představivost dvou druhů daleko od železniční idyly. Přesto se nic zvláštního neděje, a tak po necelých dvou hodinách šlapání dosahují štoly, která je nazítří pustí přímo doprostřed stěny. Před pátou ranní otevřou bytelná dřevěná dvířka a studený průvan je konečně probudí a rychle jim zmrazí špičky prstů spolu s jakýmikoli náznaky přehnaného nadšení. Tma, zima, mokro, suť a led. Tahle stěna patří k těm, které si člověk užije až po návratu do tepla domova.

Chvíli je sleduj.

Sedíš na terase v Grindelwaldu a líně kreslíš špičkou jazyka obrázky do mléčné pěny na ranní kávě. Jak zkoumáš svůj výtvor, přes okraj hrníčku se ti rýsuje potemnělá stěna uzurpující dobrou třetinu horizontu. Eiger – Obr. Náhle tvůj zrak padne na malou tečku uprostřed dvousetmetrové oranžové plotny Roteflüh, která sama na obří stěně působí sotva jako poštovní známka nalepená na pohlednici. Malé smítko prachu, na fotce by tečka vydala sotva za pixel. Může to být horolezec? Klouzáš zrakem níž, a než můžeš své pozorování ověřit, plotna se halí do mlhy. Vracíš se zpět ke kávě. O chvíli později zaujme tvou pozornost pavouk, který se spouští na tenkém bílém vlákně z vyřezávaného zábradlí lemujícího terasu. Jak důmyslná hříčka přírody.

Odpoledne pokročilo. Dvě postavy mezitím dolézají do výklenku v horní části plotny, kde si sedají na úzkou skalní římsu krytou mohutným převisem. S lačností hledí na zásobu čokoládových tyčinek a plechovek coca-coly, které si tu zavěšené v pytlíku nechávají místní horští vůdci pro své ultrarychlé výstupy, jimiž udivují světovou lezeckou veřejnost. V průvodci se píše „Hotel Rotefluh“. Klouby mají sedřené, svaly bolí, však museli dvě těžké lanové délky opakovat. Do rozhodnutí se nikomu nechce. „Tak asi dáme sváču, co?“ navrhuje první postava, zatímco si zamyšleně prohlíží obsah pytlíku. „No jo, už jsem to chtěl sám navrhnout,“ opáčí druhá. Otvírají tahačák a vytahují salám a sýr. Jsou ze slušného kraje. Po jídle už není záminky dál věc odkládat. Blíží se večer a čekají je poslední dvě těžké délky. „Tak já to zkusím, no, a když to nepůjde, tak si to asi necháme na příště, co?“, předkládá první svůj návrh, který zjevně neobsahuje žádný skutečný kondicionál. „Tak dobře,“ s úlevou chápe druhá. První na sebe poctivě věší karabiny, smyčky, vklíněnce a frendy a se znovu nabytým odhodláním člověka, který ví, že jeho snažení je marné, se pouští do boje. O pár metrů výše odskakuje do lana.

Dole v Grindelwaldu se prostírá k večeři, můžeš sledovat číšníky, jak leští okraje sklenic, ve kterých se odráží majestátní horské panorama přetnuté nově postavenou lanovkou. Pavouk hoduje na mušce, která se zachytila v jeho sítích. Dvě smítka prachu, dva pixely, které se pohybují Roteflühem směrem dolů, tu nikoho nezajímají.

„Hele, takhle věší pytle Švýcaři a takhle my,“ volá svůj pokus o žert první postava na druhou, čekající o štand níže, zatímco slaňuje kolem pytlíku švýcarských dobrot. Vlažné „haha“, které mělo přijít v odpověď, bere vítr postavě na štandu rovnou od úst a posílá je podél stěny někam ke vzdálenému vrcholu.

Oba se dalšího dne probouzí u ústí tunelu; paprsky slunce vytlačují kužely páry z jejich splihlých spacáků. Nádražáci se opodál chystají do práce, někteří pokuřují, jeden pohodí rukama směrem k nepatřičně umístěným nocležníkům. Žádný velký povyk.

A tak to tu chodí. Dnes už si na Eigeru horolezec nevybírá mezi triumfem a tragédií, špalírem se slavobránou na náměstí v Grindelwaldu, nebo černým rámečkem v novinách. Když se to povede, vypadá to tak samozřejmě, jako srolovaná nádražácká čepice pod nárameníkem. Když ne, je to jenom jeden další pytel v téhle velké stěně.

____________________________

Jáchym Srb se se svým příspěvkem ze zkoušení cesty „La Vida es Silbar“ (7c+, 900 m) zúčastnil naší letní soutěže „Můj největší pytel“. Pokud máš také nápad, o co se s námi podělit, tak pravidla a ceny najdeš tady. Uzávěrka se blíží, posílej do 31. srpna!