Len­ka Hubáč­ko­vá s Pavlem „Bačou“ Vrtí­kem vylez­li na začát­ku čer­ven­ce legen­dár­ní kla­sic­ký hře­ben Peu­te­rey na Mt Blanc. Jak na „pět dní naho­ře“ a 4500 met­rů leze­ní vzpo­mí­ná sama Len­ka?

“Po sko­ro tři­ce­ti hodi­nách sko­ro non­stop akce se koneč­ně uklá­dám mezi odpad­ky a chys­tám se ke spán­ku. Hodi­ny uka­zu­jí dvě ráno a jsme uvnitř asi nej­draž­ší popel­ni­ce na svě­tě, uvnitř Vallot­ky (biva­ko­vá cha­ta ve výš­ce 4362 m, pozn. red.). Zatím­co Bača ven­ku vaří ion­ťák, věnu­ju se pro mě v tu chví­li nad­lid­sky obtíž­né výzvě – vyzu­tí bot. Úkol zvlá­dám jen z polo­vi­ny. Sedím v boha­té nadíl­ce sme­tí a zou­fa­le hyp­no­ti­zu­ju zip své Scar­py. Je ticho, všich­ni spí, nikdo nezvra­cí, tmu pro­ře­zá­vá čer­ve­ný svět­lo čelov­ky a odrá­ží se od roz­tr­ha­ných alu folií. Po něko­li­ka minu­tách se vzdá­vám, nohu i s botou zastr­čím do spa­cá­ku a usí­nám.

Peu­te­rey Inte­gral je nejdel­ší hře­ben v Alpách, tak­že celou akci je tře­ba pojmout „fast & light“. Pro­to máme jen jeden spa­cák, kte­rý aktu­ál­ně oku­pu­ju. Pro­to už jsem víc jak 30 hodin nic pořád­ný­ho nejed­la. Po slad­kých třech a půl hodi­nách beze­sné­ho kóma vstá­vám a s ryzí závis­tí pozo­ru­ju sku­pin­ku Rusů cpou­cích se sýrem a čoko­lá­dou. Polknu sli­ny, sežvý­kám polo­vi­nu tyčin­ky a spo­lu s Bačí­kem „seběh­ne­me“ 2800 met­rů dolů, do Val Veny.

Hech­tel a Kit­tel­man v čer­ven­ci 1953 pře­lez­li Peu­te­rey Inte­gral za tři dny, Ueli Steck v srpnu 2013 za 16 hodin a 9 min. Já s Bačou, i přes veš­ke­ré fast & light sna­hy, jsme byli naho­ře pět dní. Na roz­jezd si dává­me již­ní hře­ben Aigu­ille Noi­re de Peu­te­rey (prv­ní část výstu­pu, pozn. red.). Po 16 hodi­nách roz­jezd pře­ru­šu­je­me biva­kem. Dal­ší den po poled­ni jsme na Noir, odkud nás čeká asi 12 sla­ně­ní. U čtvr­tý­ho se seká lano. Konec se nedo­stup­ně hou­pe tři met­ry v pro­sto­ru, sta­ho­va­cí rep­ka se nehne ani o píď. Když už poma­lu vytá­čí­me 112, lano zázrač­ně povo­lí a jede se dál. U pátý­ho sla­ně­ní se lano pře­trh­ne. Respek­ti­ve se pře­trh­ne oplet a já zůstá­vám upro­střed prázd­na viset na vlás­ku, nebo spíš něko­li­ka vlás­cích jádra.

S poci­tem, že teď jed­no­znač­ně umřu, se v adre­na­li­no­vém opo­je­ní chy­tám ská­ly. Když si uvě­do­mím, že jsem furt živá, sla­ním na štand, kde pře­tr­že­ný kon­ce svá­že­me. Od teď už se lano zase­ká­vá s želez­nou pra­vi­del­nos­tí. Ve dvě ráno zapad­ne­me do nej­výš polo­že­ný­ho second­han­du s lezeč­ka­ma na svě­tě (na výběr jsou čty­ři páry). Jsme v biva­ku Cra­ve­ri. Poča­sí nás na pár hodin zadr­ží, a tak jsme on the road až v devět večer násle­du­jí­cí­ho dne. Dopra­co­vá­vám se k sebe­po­zná­ní, že noč­ní leze­ní sou­běž­ně s bato­hem, v pohor­kách a ruka­vi­cích po mok­ré láma­vé ská­le nebu­de úpl­ně má nej­sil­něj­ší strán­ka.

Bača mis­tr­ně pro­klič­ku­je tem­nou hrad­bou pře­vi­sů a ráno sto­jí­me na Aig Blanche de Peu­te­rey (4112 m n. m., pozn. red.). Slun­ce se neú­pros­ně zaře­zá­vá do ledov­ce, pro­to do kuloá­ru Eccles na Cour­ma­ye­ur nastu­pu­je­me až za šera. S pada­jí­cí tmou na mě padá těž­ká úna­va. Mám pocit, jako bych byla za zrca­dlem, za opo­nou, v něja­ké surre­a­li­tě mimo ten­to svět. Pak rána a zatmě­ní před oči­ma. Naštěs­tí má poly­sty­re­no­vá hel­ma náraz men­ší dla­žeb­ní kost­ky do leb­ky hez­ky odpru­ži­la. Bača hlá­sí, že je v pi*** mís­tě. Po chví­li jsem v pi*** mís­tě i já a je to fakt hod­ně na pi**. Zase­ká­vám turis­tic­kej cepín do čer­ný­ho ledu, mač­ky klou­žou po ten­ké gla­zu­ře. Volám na Baču: „Zajis­ti!“ Ale není kde.

Nevy­hnu­tel­nost oka­mži­ku, kdy nás, dvě malý smít­ka spo­je­ný šňůr­kou, ze sebe stě­na Cour­ma­ye­u­ru sme­te jak zrn­ka pra­chu, se mi zdá sko­ro hma­ta­tel­ná. Pak hážu nohu k pasu, zakopnu hrot a jsem z toho ven­ku. Neko­neč­ná dupač­ka, pále­ní ste­hen, vítr, zima, tma, Blanc a Vallot­ka.”

Bača na čel­bě během dru­hé­ho dne leze­ní Peu­te­rey Inte­gral na Mt Blanc. Asi mili­on­tá dél­ka. (f: Len­ka Hubáč­ko­vá)