Broad Peak, Gasherbrum I a II, Cho Oyu, Manaslu… Vylezených osmitisícovek má Marek Novotný na svém kontě slušnou řádku. Zkoušel i Dhaulagiri, Everest ze severní strany nebo K2. Druhá nejvyšší hora světa ho však na svůj vrchol zatím ne a ne pustit.

Letos se proto do Pákistánu pod strmé svahy obávané Chogori opět vrátil. S jasným cílem: prostoupit „Česenovým pilířem“, bez kyslíku a expedičním stylem. Ani napopáté se mu však výstup na vrchol nepodařil. „Byl jsem rád, že jsme si zachovali status horolezce. Bylo to o hoře, o nás a o „boji s přírodou“. Snažili jsme se, ale kvůli extrémním podmínkám jsme neměli na to jít dál, proto jsme s pokorou sestoupili a výstup ukončili. Odešli jsme s čistým štítem,“ říká Mára v rozhovoru.

V něm se kromě detailního popisu ambiciózního pokusu o výstup v extrémně nepříznivých podmínkách dozvíš také to, jak to v basecampu pod K2 aktuálně vypadá. „Dřív tu vždycky bývali lezci, kteří lezli bez kyslíku a snažili se horu opravdu vylézt. Letos tu ale nikdo takový nebyl,“ přibližuje Mára trochu depresivní stav věcí pod K2.

Naposledy jsme spolu dělali rozhovor v srpnu 2019 těsně po tvém neúspěšném pokusu o vylezení K2. I když jsi tehdy otáčel 300 m pod vrcholem, byl jsi spokojený. Tehdy jsi mi řekl: „Vím, že to není ten top summit, ale udělal jsem to ze srdce, jak jsem chtěl, a za to jsem neskutečně šťastný.“ Nutkání vrátit se ale asi nakonec bylo silnější…
Takhle jsem o tom nepřemýšlel. Vždycky dostanu nějakou nabídku, není to ani tak můj impulz. V roce 2022 chtěl jet můj kamarád Lukáš Jasenský na K2 a já jsem si říkal: „Dobře, zkusím to znovu.“ Nakonec to nedopadlo, nepřišly nám zavazadla a bojovali jsme s nepřízní osudu. Čekali jsme 18 dní na zavazadla, která zůstala v Londýně na letišti. Nakonec jsme šli v tričku, kraťasech, teniskách a se spacákem z místního obchodu až pod K2, protože jsme to nechtěli vzdát. Úplně všechno jsme si půjčili až v basecampu a dolezli až do C2. Lukáš pak ale dostal výškovku a museli jsme jít zase domů. To byla trochu expedice neexpedice. (směje se)

Letos mě oslovil Pavol Lupták, který tam byl už třikrát (Pavol byl i součástí zmíněné expedice v roce 2019, pozn. aut.) a já to šel zkoušet už popáté. Domluvili jsme se, že to ještě jednou zkusíme a vzali jsme do týmu jednoho mlaďase, Ondru Hlásného. Všechno tentokrát vypadalo nadějně.

Chtěli jste opět lézt „Česenovým pilířem“?
Byli jsme letos jediní tři na světě, kteří šli do Česenova pilíře. Nikdo jiný se tam neodvážil. Přijde mi, že komerce v basecampu už pokročila na vyšší level a je srovnatelná s Everestem. Nebyl tam nikdo jiný, kdo by lezl bez použití umělého kyslíku a bez pomoci jednoho nebo dvou šerpů. Tomu odpovídala i cena. Když jsme se ptali, tak jsme zjistili, že výstup pro jednoho klienta vyjde na $55.000. Všech stoosmdesát lidí mělo v plánu lézt „Abruzziho žebrem“. Ne, že by nám to nedávalo jinou možnost, ale od začátku jsme byli s Lupim rozhodnutí, že opět zkusíme lézt „Česenem“. A Ondrovi nezbývalo, než se přidat. (směje se) Nakonec za to ale byl strašně rád. Když se rozhlédl po basecampu, tak konstatoval, že tam kromě nás tří neviděl žádného horolezce. Většina lidí tam neměla o horách vůbec žádnou páru. Vrcholem bylo, když nám lavina vzala všechny naše věci. Přišli jsme o cepíny, helmy, sedáky, šrouby, karabiny, mačky… Úplně o všechno. Do večera jsme pak sehnali všechen materiál, který jsme potřebovali na další pokus. Jedna lezkyně, která mi půjčovala cepíny, mi třeba řekla: „Jsou úplně nové, klidně si je vem. Já je nebudu potřebovat, mně stačí jenom jumar.“

Jak probíhal samotný výstup?
Bylo to peklo, počasí nám ani trochu nepřálo. Ze čtyř pokusů ve stěně jsme měli jeden jediný hezký den, kdy jsme si mohli dovolit vařit venku před stanem. Bylo to fakt drsné. Pokaždé, když jsme prošlápli cestu do C1, C2 nebo C3, tak když jsme se pak vraceli, museli jsme ji dělat celou od začátku. Nezůstala tam jediná stopa. Vždycky připadlo hodně nového sněhu a vůbec to nešlo. Podmínky se spíš zhoršovaly než zlepšovaly. Foukal silný vítr, který nám znemožnil další postup. Finální útok na vrchol jsme kvůli tomu po měsíci příprav otáčeli v C2, kde se nám s vypětím všech sil a s nasazením vlastního života sotva podařilo postavit stan…

Od komerčních expedic jsme měli informace, že nejlepší předpověď měla být 22.–26. července. Bez sněžení, bez větru a mělo být hezky. Domluvili jsme se se šéfem fixního týmu, že se potkáme 24.7. nahoře na rameni (místo, kde se ve výšce 8000 m n. m. setkávají obě cesty, pozn. aut.) a vzájemně si pomůžeme po cestě na vrchol. Ať to není tak, že tam přijdeme a oni nám celý Bottleneck zafixují. Nakonec jsme ale pochopili, že kdyby se byť jen o den zpozdili, byli bychom tam nahoře sami. Dopadlo by to jako při mých předchozích pokusech, kdy jsem se dokázal vyškrábat na rameno a už jsem neměl sílu lézt dál. Rozhodli jsme se proto raději jít o den později, i to se ale ukázalo jako hrozně málo. „Kyslíkáři“ nakonec strávili schovaní ve stanu v C3 tři dny a my mezi tím bojovali s postupem z C2 do C3. To se nám kvůli hlubokému sněhu a silnému větru ale nepodařilo, tak jsme se rozhodli pro sestup. Co se týče bezpečnosti, už to nebylo na hraně, ale za hranou.

Když to srovnáš se svými předchozími pokusy, byl tenhle nejtěžší? I v roce 2019 na hoře panovaly extrémní sněhové podmínky…
To je pravda, ale tenkrát se mi podařilo samotnému dostat do C4 bez toho, aniž bych potřeboval dva další lidi na prošlapávání cesty. Extrémní podmínky tehdy panovaly až nahoře, letos se ale boj odehrával hned od začátku. Do C1 jsme nepoužili žádný fix, protože bychom ho pak ani nenašli. Bylo to na hraně, ale dalo se to. Nesli jsme na zádech lana a mezi C1 a C3 jsme položili 700 metrů vlastních fixních lan a ty nejnebezpečnější úseky jsme si zajistili. Dál to ale nešlo. Už jsem zažil hodně, ale tohle byl masakr.

Poslední den, kdy jsme vystupovali nahoru, kolem nás spadlo osm lavin a dvě prachovky mě zasypaly. Můžu říct, že jsem se hodně bál. Když slyšíš zvuk laviny a jsi tam jako sólo lezec, tak jenom čekáš, jestli tě to vezme s sebou nebo ne. Kluci lezli kousíček za mnou a počasí bylo tak extrémní, že ani nemohli využít mé stopy, protože byly během chvilky zaváté. Já jsem si razil vlastní cestu a oni taky. Všichni jsme si uvědomovali, že je to hodně na hraně. Pořád to ale bylo únosné, až do posledního dne, kdy jsme se rozhodli, že jít v tomhle počasí nahoru je absolutní nesmysl. Před osmi lety bych do toho možná bušil hlava nehlava, teď už ale vím, že některé věci neporazíš.

Ostatní, kteří šli „Abruzzim“, nakonec stanuli na vrcholu?
Nakonec se tam dostali až 27. července. V 10:45 se podařilo jejich fixnímu týmu, společně s fixním týmem Kristin Harily stanout na vrcholu. Harila sice na místo přijela jako poslední a 180 klientů čekalo tři dny ve stěně, ona ale vylezla na vrchol jako první. Dva dny před tím vylezla na Broad Peak, jeden den si odpočinula a hned poté vylezla na K2. Kyslík prostě dělá zázraky, pouští tě někam úplně jinam. Není ti zima a jsi o nějakých 2600 výškových metrů níž. Je to podle všeho úplně jiný level. To my ale nikdy nezjistíme, protože kyslík nepoužíváme. Rozhodli jsme se sestoupit s myšlenkou, že bychom se potom mohli přidat na jejich cestu. Říkali jsme si: „Měsíc jsme ve stěně makali, vydřeli si to a zasloužíme si vylézt na vrchol.“ Tahle myšlenka ale zanikla ve chvíli, kdy jsem sestoupil dolů a na chvíli se nad tím zamyslel. Pak jsem si to hned rozmyslel. „To nikdy neudělám, nepostavím se do řady 180 klientů a nepolezu s nimi s jumarem, ani kdyby nevím co…“

I když vidíš, jak kyslík ve stěně pomáhá, stejně jsi rozhodnutý, že do toho nepůjdeš?
Byl jsem rád, že jsme si zachovali status horolezce. Bylo to o hoře, o nás a o „boji s přírodou“. Snažili jsme se, ale protože nás bylo málo a podmínky byly extrémní, neměli jsme šanci. Neměli jsme na to jít dál, proto jsme s pokorou sestoupili a výstup ukončili. Odešli jsme s čistým štítem.

Letos to byl tvůj už pátý pokus na K2. Znáš někoho dalšího, kdo ji už tolikrát zkoušel?
Znám jenom Radka Jaroše, kterému se na vrchol podařilo vylézt až na pátý pokus. Ne přes „Česenův pilíř“, ale přes „Abruzziho žebro“. Byla to jeho poslední osmitisícovka. Jinak nevím o nikom, kdo za posledních osm let zkoušel tolikrát prostoupit Česenem. Dvakrát se mi podařilo stanout nahoře na rameni a jednou i prolézt Bottleneckem a následným traverzem pod séraky. Vrcholovou část jsem ale bohužel ještě nedal.

I přes všechny opakované pokusy a neúspěchy vypadáš, že vůbec neztrácíš optimismus. Skoro mám až pocit, že ti to je trochu jedno…
Jedno mi to není. Když jsem letos sestoupil, tak mě dvakrát přepadly chmurné myšlenky a vehnalo mi to slzy do očí. Nejezdím tam pravidelně každý rok, byl jsem na K2 v roce 2015, 2018, 2019, 2022 a 2023. Vždycky si v mezičase odskočím na nějakou jinou osmitisícovku, na kterou se mi podaří vylézt, což je zajímavé, naposledy to byla Manaslu. Je to, jak to je. Jsou to hory a mě lezení baví, je to můj život. Asi proto jsem v pohodě…

Takže jsi nad Chogori ještě nezlomil hůl a plánuješ se do Pákistánu vrátit?
To nevím. Už před odjezdem jsem si dal sám sobě závazek, že bych nechtěl zkoušet další pokusy. Když mě ta hora z nějakého důvodu nechce pustit, tak mě prostě nepustí. Když jsem odcházel, tak jsem se s K2 rozloučil a opravdu si myslím, že to bylo naposledy.

Když se ještě vrátím k atmosféře v basecampu, jaký jsi z toho měl pocit? Když jsme se tam společně potkali v roce 2019, byli tam pořád kromě komerčních klientů i další horolezci, kteří šli nahoru bez kyslíku. Letos tam vážně nikdo nebyl?
Máš pravdu, od té doby se to rapidně změnilo. Úspěchy nepálských šerpů, kteří pravidelně rok co rok vodí klienty na vrchol, sem přitáhly strašně moc lidí–nelezců. Zjistili totiž, že když si zaplatíš osobní šerpy, kteří jdou s tebou, tak to jde. Rozdíl je obrovský, neneseš zátěž, nestavíš stan, nevaříš si… Jenom jumaruješ a dýcháš kyslík. Atmosféra vůbec nebyla příjemná. Byla tam spousta lidí, kteří horám vůbec neholdují. Byli tam z nějakého zvláštního důvodu, který já osobně vůbec nedokážu pochopit. Byla tam třeba spousta Rusů, různých vysoce postavených manažerů a ředitelů. Zatímco my jsme udělali tři aklimatizační rotace, oni se za celou dobu vůbec nepohli z basecampu. Jeden z nich se nás třeba ptal: „Co mám dělat?“ My mu na to odpověděli: „Vždyť si platíš dva osobní šerpy, tak se běž zeptat jich.“ Přišlo nám to celé hrozně zvláštní. Nejvíc mě ale dostala ta situace s cepíny. Nenabídla mi je proto, že by je měla navíc, ale proto, že je vůbec nebude potřebovat. Já byl samozřejmě rád, protože jsem mohl lézt. Použil jsem je takovým způsobem, že když jsem jí je vracel, lopatka byla totálně ohnutá, jak jsem tři hodiny nahoře bušil do ledu, abych postavil plošinu pro stan. Bylo mi to skoro až líto. (směje se)

Máš pocit, že se z K2 stává druhý Everest?
Ano, tak jsem to přesně vnímal. Ondra nic takového nikdy nezažil. Lezl v Alpách a rád si vždycky vybíral cesty, kde není tolik lidí. Najednou viděl tohle a byl z toho naprosto otrávený. Dával jsem mu za pravdu a snažil se mu vysvětlit, že to tu dřív takhle nebývalo. Dřív tu vždycky bývali lezci, kteří lezli bez kyslíku a snažili se horu opravdu vylézt. Letos tu ale nikdo takový nebyl. Nevím, proč se do basecampu tahají blikající světýlka, neony nebo obří jóga stany. Nerozumím tomu a myslím, že tyhle věci do hor prostě nepatří.

Co okolní příroda. Proměňuje se nějak rapidně pod náporem lidí, kteří ke K2 míří?
Nemůžu z vlastní zkušenosti posoudit stranu, kterou chodí klienti. Jenom z fotek a videí ale vidím, že cesta je zabezpečená odspodu až úplně na vrchol. Už tam funguje „obousměrný provoz“, protože lidí je opravdu hodně. Nahoru vedou malé žebříky a dolů fixní lana. Dokonce jsem letos četl, že šerpové jsou vrtulníkem vysazováni ve vyšších výškových táborech a nefixuje se odspodu nahoru, ale lana se spouštějí svrchu dolů. To už mi vážně přijde absurdní. Harila stanovila nový trend, protože zvládla vylézt všech 14 osmitisícovek za 92 dní. Tím absolutně zničila Nimsův rekord, který je vylezl za nějakých šest měsíců. Přelétávala z kopce na kopec a šerpové byli často ve výškových táborech údajně vysazování vrtulníkem. Jenom kvůli tomu to mohli dokázat takhle rychle. Tyhle nesmyslné rekordy podle mě nemají ani duchovní, ani sportovní význam. (Téma vysazování šerpů vrtulníky ve výškových táborech budí značné kontroverze. Přečíst si o něm můžeš třeba tady, tady nebo tady, pozn. red.)

Dá se ještě před touhle rozšiřující se komercí vůbec někam utéct? Kam plánuješ příští expedici?
To je těžká otázka. Lezu od roku 2009 a až do dneška jsem měl vlastně štěstí. I letos na K2 jsme vlastně lezli úplně sami. To samé na Dhaulagiri a na Gasherbrumech, tam to bylo většinou taky skoro bez lidí. To ale neplatí o Manaslu, na kterou jsem vylezl vloni. Byl jsem součástí komerční expedice a viděl jsem, jak to chodí. Tam jsem se rozhodl, že takhle to už nechci. Lézt způsobem, jakým jsme lezli letos, je pro mě tisíckrát víc, než být součástí komerční expedice. Konkrétní plán zatím nemám, chtěl bych se ale ještě podívat na Makalu nebo zpátky na Dhaulagiri. Doufám, že to bude jako za starých dobrých časů…

Pro dokreslení atmosféry, která letos panovala na K2, přikládáme ještě jednu poznámku. Během vrcholového dne byly pod Bottleneckem extrémní podmínky, při kterých spadlo několik lavin. Během jedné z nich byl zraněn pákistánský šerpa Muhammad Hassan, který následně na místě zemřel. Okolnosti jeho smrti jsou však značně nejasné. Panují pochybnosti, zda mu někteří z desítek lezců, kteří ho překračovali, nemohli pomoct. Více informací najdeš v tomhle článku, pozn. red.