Marek Novotný se vysokým horám začal věnovat před jedenácti lety. Za tu dobu vylezl třeba Gasherbrum I a II, Broad Peak, Cho-Oyu nebo Dhaulagiri. Pokoušel se i o Everest a K2, ale jelikož leze výhradně bez kyslíku, skončil u obou hor kousek pod vrcholem. Na tom mu prý ale zase tak moc nezáleží.

Letos v červenci se opět vypravil do Pákistánu. Ani napotřetí nestanul na vrcholu druhé nejvyšší hory světa, chybělo mu asi 300 výškových metrů. „Vím, že to není ten top summit, ale udělal jsem to ze srdce, jak jsem chtěl, a za to jsem neskutečně šťastný,“ říká Marek v rozhovoru, který vznikal v základním táboře pár hodin po sestupu.

Už jsi na K2 strávil dost času. Čím tě pořád přitahuje, co je na ní tak speciálního?
Čhogori je nádherná. Když k ní přicházíš, tak tě prostě musí vzít za srdce, to jinak není možný. A když pak lezeš – vždycky si vyberu „Česenův pilíř“, to je nádherně strmá technická cesta, žádné prostoje, kde bys mohl jít s hůlkou, nádherné lezení… A podívat se seshora na okolní svět, to je něco nezapomenutelného.

Jak to letos probíhalo?
Jsem tu potřetí a přijde mi, že pokaždé se to nějak stupňuje. Poprvé jsme se nedostali v podstatě nikam, taková první zkušenost a seznámení se s K2. Podruhé už jsem zabojoval hodně, to jsem tam nahoře zůstal hodně dlouho a nechtěl jsem to vzdát. Letos to byla úplně odlišná situace, protože vloni jsem šel celého „Česena“ (Česenův pilíř vede jižní stranou hory, pozn. aut.) úplně sám a teď je tady spousta komerčních expedic. I tak se nám podařilo s klukama s Tomášem a s Lupim (Tomáš Petreček a Pavol Lupták, pozn. aut.) vytáhnout jedničku a dvojku. Pak dál se ukázalo, že i při tom počtu lidí není vůbec nemožné si šlápnout sám trojku, z trojky do čtyřky a potom ve čtyřce těžký boj. Příroda nakonec zvítězila, protože bylo strašně moc sněhu.

Můžeš popsat vrcholový den?
Ráno v pět hodin při východu Slunce jsem nastoupil do Bottlenecku a viděl jsem, že za mnou jdou další kluci, tak jsem si říkal, že to budou šerpové nějaké komerční expedice, ti mě doženou a pomůžeme si. Tak se i stalo. První dvě tři hodiny jsem šel sám a pak jsme začali. Sníh se stupňoval, to bylo neuvěřitelné, skoro do půl pasu, a přelézt nějaký úsek trvalo neskutečně dlouho. Střídali jsme se, nakonec jsme se sešla taková skupina sedmi lidí – tři lezci a čtyři výškoví šerpové s kyslíkem a se spoustou materiálu. Nechtěli se s tím sami tahat, tak nás poprosili, abychom něco vzali a musím říct, že to byl záhul, v Bottlenecku nést další stovku lana na zádech. Ani nevím jak a najednou po osmi hodinách jsme byli na konci Bottlenecku, což bylo fantastický.

V tu chvíli jsem myslel, že končíme, už tak to bylo dost nebezpečný, protože den před tím tam spadla lavina, která smetla jednoho šerpu. Jak jsme byli pod těma sérakama – pod těma největšíma sérakama, co jsem kdy viděl, se jeden z šerpů odhodlal jít do traverzu. Tam nebyl vůbec žádný led a opět hrozně moc sněhu. On ale předvedl fantastický výkon, dal to a my jsme ho následovali. Při výstupu z traverzu se utrhla lavina, která smetla jednoho lezce, ten se skutálel dolů, odhadem 50–60 metrů a paradoxně se zastavil o skálu, která byla hluboko ve sněhu, a naštěstí se mu nic nestalo. To mám pořád v hlavě, to jsem takhle naživo ještě neviděl. Všichni jsme toho chlapa chtěli chytit a naštěstí ho chytilo lano. Potom jsme se jednomyslně rozhodli, že půjdeme dolů, protože to nebezpečí bylo už dávno obrovské. I tak jsme makali ve stěně neuvěřitelných 11 hodin.

Letošní sněhové podmínky byly podle všeho na K2 extrémní…
Myslím, že všichni akreditovaní horští vůdci a záchranáři by nám dali na pr*el za tohle, ale je to K2. Zkusili jsme to, se štěstím vyvázli. Nevím, jestli jsem se někdy v životě setkal s takovým extrémním množstvím sněhu, ještě k tomu ve svahu. Místo pro další krok sis dělal klidně 10 nebo 15 minut. Do toho musíš nějak naplnit plíce kyslíkem a najít v sobě tu sílu udělat další takový krok, i když víš, že se to pod tebou bude bořit. V Bottlenecku mi přišlo ještě dobrý, i když asi hodně na hraně, ale pak ten traverz… Všichni říkají, že v traverzu je vždycky led a tam nebylo po ledu ani památky. Jenom sníh, až po prsa. Co tam ten šerpa předvedl, jak tam visel jako pavouk v kolmé stěně a pořád jenom sypal sníh pod sebe, klobouk dolů. Pak přišla ta lavina a možná jsem snad i rád, že to ukončila. Nedovedu si představit, že bychom v tomhle šli dalších 300 metrů.

To by kluci, co dělají lavinové kurzy, koukali. Jak oni ukazují nový sníh, který nedrží, ale tady těch desek bylo tolik, že jsi nevěděl, jak to vyhodnotit. To bylo normální bombardování celou dobu a pořád to padalo. Jednou větší kusy, jednou menší a furt to bez přestání jezdilo. A mezitím mikrospánky. Třeba jsem zívnul, pak jsem se vzbudil a to je blbý, když nevíš, kde jsi a máš před sebou zapíchnutý cepín.

Není trochu zvláštní, že jsi fixoval společně se šerpama vršek?
Myslím si, že jsme jim všichni tři nemálo pomohli. Je to zajímavý, být součástí toho, když máš pocit, že jsi jim pomohl. Neplánoval jsem to, ale jsem za to rád. A klidně neskromně řeknu, že jsem poprvé snad i doufal, že jsem byl dost trpělivý na to, aby to ti kluci zmákli, abych se svezl na tu jistotu. (směje se)

Nemrzí tě, že jsi skončil takový kousek pod vrcholem?
Když jsem sestupoval, tak si vzpomínám, že došlo i na slzy. Bylo mi to hodně líto, ale takhle zpětně když se otočím, tak jsem horolezecky zabojoval, úplně čistě. S kamarády, se kterými jsme se dali dohromady přímo ve stěně. Lezl jsem bájný Bottleneck, prostě paráda. Nedoufal jsem vůbec, že bych pokračoval dál a až při výstupu na vrcholovou pyramidu jsme to ukončili. Vůbec mi to nevadí, takhle zpětně vůbec necítím lítost. Při tom sestupu na tebe ty pocity dolehnou, že jsi tam strávil neuvěřitelných 12 hodin, i ta situace s lavinou se mi pořád přehrává. Ale teď jsem dole a jsem úplně spokojený a šťastný. Vím, že to není ten top summit, ale udělal jsem to ze srdce, jak jsem chtěl, a za to jsem neskutečně šťastný. To už se mi nejspíš nikdy nepodaří, vzhledem k vzrůstající komerci v horách. Myslím si, že už to nepůjdu zkusit. Nemyslím, že bych potřeboval dolézt těch 300 výškových metrů. Po nějaký horolezecký stránce to pro mě bylo etický, srdeční, úplně duševní – asi nejvíc, co jsem kdy zažil.

Vážně výstup nechceš dokončit? Hodně lidí to vnímá tak, že pokud jsi nebyl na vrcholu, tak jsi to nevylezl a ty už jsi K2 zkoušel třikrát…
Klidně řeknu, že před pár lety jsem to měl úplně stejně. Potřeboval jsem být všude první, co nejrychlejší a všem ukazovat, jakou mám sílu. Dneska už to je úplně jinak. Za ty roky v horách to tak mám. Už jsem to ukázal jednou na Everestu, že jsem to otáčel 150 metrů pod vrcholem. Vevnitř to ve mně nekouše, že bych musel na to místo a udělat těch pár kroků, už to tak nemám.

Lezeš bez kyslíku. Proč?
Horolezectví jako takové někdo vnímá jako sport. Já si myslím, že sám sobě jsem si to posunul někam ještě výš, než že bych za to chtěl dostat medaili, když přijedu domů. Spíš je to hodně osobní. Je to pro mě a není to pro ty lidi tam. Je hezké jim o tom vyprávět a oni jsou za to strašně vděční, protože se sem sami nedostanou, takže za mě je to taková srdeční záležitost.

A proč nelezu s kyslíkem? Je to strašně složitá věc. Pokud já osobně si myslím, že na to nemám to vylézt tak, jaký jsem, tak to zastavím ve výšce, do které dokáže tělo fungovat. A ono zatím dokáže fungovat pořád hodně dobře. Když jsem tam nahoře v osmi tisících, necítím se nějak špatně. To tělo dostává záhul, cítím, že jde svalová hmota dolů a že nemůžu moc jíst a pít, ale těším se na to, co přijde další den. Že půjdu a zkusím to nějakým způsobem vyjít až na vrcholek a když to nevyjde, tak je mi to chvíli líto, ale když si uvědomím, co jsem tam nahoře dokázal pro sebe, tak je to fantastický.

Letos Ama Dablam a K2. Oba kopce jsi otočil kousek pod vrcholem, ale já z tebe mám pocit, že ti to je úplně jedno a jsi těžce vysmátej…
Chtěl jsem moc i na Ama Dablam, kam jsem jel s Honzou Trávníčkem. Tam to bylo po lezecké stránce taky neskutečně fantastický, krásně exponovaný. Vůbec jsem nedoufal, že něco takovýho na takový hoře bude a bylo. Zase jsme tam byli v podstatě sami a už jenom to, že nějakých sedm expedic před námi to otočilo už avizovalo, že to tam nahoře nebude dobrý. Oni otáčeli ve dvojce a my jsme se dostali úplně těsně pod vrchol. Sněhové podmínky ale neumožňovaly další výstup a na K2 se situace v podstatě opakovala. Už jenom díky výšce to bylo daleko těžší a možná že ani tak technicky, jako tím množstvím sněhu. Pro mě to byly na obou kopcích vrcholy, to bylo fantastický. Já vím, že spousta lidí to třeba považuje za neúspěch, že nevylezeš, ale takhle jsem ještě nikdy neuvažoval. (směje se)