„Dobrej…!“

Zvedám těžkou hlavu od monitoru a sleduji dalšího čumila vcházet do prodejny. Jasný, náš zákazník, náš pán. Avšak po pár měsících na zdejší pobočce jsme dokázali už od pohledu s jistotou rozeznat zákazníka od člověka, který jen zabijí čas, než mu začne film v sousedním kině, na který přišel s předstihem, aby si stihl koupit popcorn a dalším divákům trochu znepříjemnil divácký zážitek hlasitým křupáním pražené kukuřice. Tak mi ten výraz neměj za zlé.

„Dobrý den. Mohu Vám nějak pomo…“ ani tu větu nedokončím.
„Ne ne, jen se dívám.“

Jak jinak.

Vracím se zpět ke kase. Usedám na černou prosezenou židli. Pána sleduji, kdyby náhodou přeci jen něco nakonec potřeboval a pomalu se vracím ke svým představám. Proklikávám se jednotlivými odkazy, stránkami a obrázky. Všechny mají jedno společné. Není to žádná maličkost, co vše spojuje. Ten jmenovatel je totiž 3798 metrů vysoký. Minimálně od moře.

Ano, hádáš správně! Tomu krasavci, jehož bílý vrchol se tyčí nad zelenými úbočími Vysokých Taur říkají Grossglockner. Nemohu se na něj přestat dívat. Jako by mě snad sám zval do svého chladného království. Je to touha? Chtíč? Ego? Nebo snad láska? Je možné milovat něco, co člověk sám nikdy nepoznal?

„Tak nashle!“ znovu mě vytrhne z mých myšlenek tak tvrdě, jako když se vzbudíš uprostřed snu a s upřeným pohledem na své hodinky rychlým krokem opouští prodejnu směr kino. Ani mu nestačím odpovědět a je pryč. Znovu zaměřím svůj pohled na monitor před sebou. „No sláva, už bude osm.“ Začnu pomalu zavírat prodejnu a chystám se konečně domů.

Takhle to jde den za dnem. Tisknu si všechny možné fotografie toho krále tamních hor. Bez jakýchkoli znalostí či zkušeností si do vytištěných obrázků kreslím červenou tužkou různé směry výstupů, kterými by se dalo na vrchol dostat. Bůh ví, zda v té době už existovaly tak krásné popisy cest jako dnes, nebo jsem byl jen natvrdlý a nebyl schopný je najít. Tak či tak, někde v hloubi duše jsem věděl, že je to jen bláhový sen a snad platonická láska. Jak čas ubíhal, vracel jsem se k tomuto snu čím dál méně, až nakonec skončil sám, někde hluboko a zcela nedostupný v mé hlavě.

Byla to snad chyba ho takhle pohřbít? I přes tu mizivou naději jeho naplnění?
Byla! Byla to bota jak prase!

„Už jsi někdy na nějakou horu vylezl?“ Ptá se mě Ála se zájmem.
„No. Tak akorát na Sněžku.“ Odpovídám s úšklebkem a se sklenkou červeného vína v ruce.
„To nevadí. To nějak dáme.“
„Vezmeme tě s sebou.“ Potvrdí Sax.

12 let. 12 dlouhých let, kdy jsem přestal věřit, že něco takového kdy uslyším. Kdy se mi naskytne tato příležitost. Nemohu tomu uvěřit. Nevím, kde a s čím začít. Ihned začnu oba dva zasypávat dotazy. Nestíhají mi odpovídat a snad s nadějí, že si něco nechám na jindy, mi nalévají další sklenku. Zpětně je lituji. Musel jsem být hrozně otravný. Nešlo to však ovládat. Pochop. Nevěděl jsem nic a chtěl jsem vědět vše. Hned!

Po nespočtu dotazů, několika listech papírů popsaných poznámkami a prázdné lahvi Rulandského modrého odcházím s nadšením domů. Po cestě přemítám, jak budu trénovat. Vím, že nechci zklamat. Nemůžu! Jak dlouho bych asi čekal na druhou šanci? Neúspěch nepřipadá v úvahu!

Následující měsíce se snažím dohnat své nové guidy ve všech směrech, ač je mi od začátku jasné, že nemohu jejich kvalit dosáhnout. Pořizuji vybavení, pracuji na fyzické kondici, učím se metodiku, pokládám další spoustu dotazů. Dokonce dostávám od svého zaměstnavatele sponzorských dar a firemní vlajku, kterou mám na vrcholu vztyčit. A co víc, od začátku mám podporu své ženy. Štěstěna mi dopřává na plné obrátky. A zatím s tím nehodlá přestat.

Temnou ulici, zahalenou hlubokou nocí, rozzářila světla reflektorů v doprovodu předení naftového motoru. Vyrážíme! Loučím se se ženou, beru batoh a zavírám za sebou dveře. Nasedám do auta a postupně opouštíme město, kraj, republiku. Cesta utíká a černou noc střídají první sluneční paprsky babího léta. Než jsem se nadál, parkujeme na Glocknerwinkel. Vylezeme z auta, sbalíme věci a všichni vyrážíme k našemu prvnímu cíli, chatě Stüdlhütte. V čele jde Láďa s Áďou, za nimi já se Saxem. A takhle už to bude po celou dobu výstupu. Nevidíme dál jak na sto metrů. Obklopuje nás hustá mlha, která polyká všechny skalnaté hřebeny, které se tak tyčí do neznáma a jen občas se rozestoupí, aby nám dala ochutnat zdejší krásy. Možná je to dobře. Kdybych viděl, jak daleko je náš cíl, morálu by to nepřidalo.

Ani nevím, jak dlouho jdeme. Najednou se nad námi objeví rozmazaný obrys budovy. Jsme tady. Stüdlhütte. Jdeme dovnitř, ubytujeme se, najíme, pokecáme. Hlavně jít brzy spát! Budíček je naplánován na 03:00 ráno.

Chrápání zhruba dvaceti dalších horolezců, sdílících s námi Matrazenlager, přeruší pípání našich telefonů, které se nám snaží vysvětlit, že je opět čas vyrazit na cestu. Sbalíme se a vcházíme do chladné noci. Je nádherná. Obloha se vyjasnila. Bílé vrcholky hor se majestátně tyčí pod září měsíce a nebe je zaplavené tisíci hvězdami. Není však čas rozjímat. Unaveným krokem jdeme dál. Uběhne tak hodina a já ho spatřím. V celé své kráse. Stojí tam hrdě. Má dokonalý tvar. Hezčí kopec jsem nikdy předtím neviděl. Od této chvíle už ho budu mít na očích celou cestu. Dojdeme na okraj ledovce. Nasazujeme mačky, navazujeme se. Potkáváme první trhliny. Ještě před cestou jsem z nich měl až panickou hrůzu a teď, když stojím na jejich okrajích, mě fascinují. Dostáváme se k úpatí hory, pod nímž se šklebí poslední trhliny v ledu. V jedné dokonce zahlédneme horolezeckou přilbu. „Tak snad pod ní nikdo nemrzne,“ prohodím pro odlehčení a doufám, že teď někdo v teple domova lamentuje nad její ztrátou.

Nastupujeme do ferraty. Záda nám začíná prohřívat vycházející horské Slunce a nám se vyskytují výhledy do panenské krajiny. Dorážíme na druhou, po cestě poslední chatu. Erz. Johann Hütte. Zde si dáme místní pivo na posilnění. Odlehčujeme batohy od trekových holí a dalších věcí, které výše potřebovat nebudeme a zahajujeme finální útok na vrchol. Výstup jde pomalu, ale hladce. Přiznávám, místy zažívám chvíle, kdy mi není zrovna do zpěvu. Například na sněhovém můstku mezi vrcholy Malého a Velkého Zvoníka. Ale alespoň mám pocit, že to není úplně zadarmo.

Jsme tady. Já jsem tady! Výš už to nejde. Teď měla přijít ta euforie. Ale ono nic. Jasný. Mám radost, že tu stojím. Výhled je nádherný. Ale únava, promrzlé ruce ve vlhkých rukavicích, davy horolezců prahnoucích po stanutí u vrcholového kříže a vědomí, že nás ještě čeká cesta dolů, si berou svou daň. Uděláme si pár fotek. Naposledy se rozhlédneme a začínáme sestupovat zpět na Johanku. Přivítá nás jídelna vyhřátá nádhernými kamny, obloženými zelenými kachlemi. Objednáváme si čaj, pivo, štrůdl. V tichosti sedíme, odpočíváme a vstřebáváme všechny pocity. Každý tak nějak po svém. Začíná to na mě dopadat.

„Zajdu si na chvíli na vzduch,“ omlouvám se a jdu ven. Dívám se na cestu, kudy jsme se ještě před chvílí plahočili. Nevím, čím to je. Může za to únava? Pocit štěstí? Radost? Asi to byl kvalitně promíchaný koktejl všeho. Co ti mám povídat. Je to pro mě emotivní chvíle a tak mám za chvíli zalité oči. Odcházím za chatu, aby mě nikdo neviděl a já se trochu uklidnil. Jestli se dá tohle zažít v Alpách, co pak musí cítit Mára, Radek, Radar a další, když pokoří ty velikány?

Druhý den sestupujeme za jasného dne zpět k autu a já se zastavuji snad každých 100 metrů, abych se ještě jednou ohlédl a podíval se na tu bílou špici, která se s každým dalším krokem zmenšuje.

„On se nepropadl do žádné trhliny? Nenechal doma mačky? Nezapomněl, jak se váže osma?“ Já vím, že jsi celou dobu čekal na dramatický okamžik, který nakonec nepřišel. Víš, musím zaklepat, ale naštěstí se přímo mně tyto situace celkem vyhýbají. Chtěl jsem ti vyprávět příběh kamarádů, se kterými jsem zažil vypjaté chvíle. Ale upřímně? To je jejich příběh. Tento je naopak můj a věz, že jsem to měl opravdu o fous a s velkou dávkou štěstí, hlavně na lidi kolem sebe, že se mi nakonec můj sen vyplnil.

Chceš alespoň to ponaučení na závěr? Nevzdávej se svých snů a cílů tak snadno, jak jsem to kdysi udělal já. Nemusíš mít tolik štěstí, že si tě jednou najdou samy a byla by škoda se o ně připravit. A je jedno, jestli to má být nějaký kopec v Alpách, Himálajích, cesta na písku, žule nebo třeba překližce.

_______________________


Dočítáš první příspěvek letní čtenářské soutěže. Letošní téma je „To bylo o fous“. Pošli nám také svůj text a fotku – pravidla najdeš tady, pozn. red.