Yosemity jsou nebezpečné místo. A teď nemám na mysli nechvalně známé odlezy na nezajištěných plotnách, ani úzké spáry El Capa, ze kterých při pádu vyletí i nejlépe umístěný frend. Yosemitské údolí je nebezpečné: „Vcucne tě jako černá díra.“ To alespoň říká známý místní bigwallový lezec a highliner Ryan Sheridan, který v Údolí bydlí už devět let. Odjet je těžké za každé situace, ale o to víc, když zde najdeš zázemí, přátelskou komunitu a přístup ke všem cajkům, co si jen můžeš přát. Hlavně k Totemům (druh frendů, pozn. red.). Proč v Evropě nemají tyhle baskické drahokamy všichni lezci, tomu nerozumím. V Yosemitech je má ve své výbavě každý seriózní lezec a i my rychle propadneme jejich šarmu a jen těžce se spoléháme na jakékoli jiné. Jak přesně jsme se ale vlastně do téhle záviděníhodné situace dostali?

Déjà vu. Přesně to cítím, když stojím ve frontě na sprchu v Campu 4 a telefonuji si s Chongem, který mě ubezpečuje: „Zítra určitě dorazím, těším se na viděnou! Díky za krásný článek, udělal mi radost!“ Poučená z minulého roku dávám Chongovi jen mizivou šanci, že opravdu dorazí. Tenhle chlap je ale plnej překvapení a další den ráno se nestačím divit, když ho najdeme před Base Camp kantýnou v rozverné náladě prodávat jednu ze svých mnoha knih kolemjdoucímu lezci. Ten je po čerstvé operaci kolene, a vybral si proto Chongovu bibli o lezení velkých stěn: „Když už na ně nemůžu, tak o nich budu aspoň číst,“ vysvětluje a prosí mě o fotku s legendárním Chongem.

Ten je oproti minulému roku čilejší a svižnou chůzí nás hned vede na slavný slackline dvorek, známý jako „Bush yard“ v rezidenční čtvrti, kde kdysi lajnil Dean Potter. Teď si tu máme možnost pochodit i my a zachongovat si za přítomnosti samotného mistra, který nás pozoruje, mezitím co si rovná páteř zavěšený za větev jednoho z okolních stromů (Chongo prý kdysi dokázal vydržet 30 minut ve stojce, pozn. aut.).

Netrvá to dlouho a seznamujeme se s Deanovým blízkým přítelem, podle kterého je dvorek pojmenovaný. Dan Bush bydlí v Yosemitech už přes třicet let a historky o Deanovi patří k jeho nejoblíbenějším. Během následujících týdnů máme možnost slyšet mnohé z nich, protože se ještě ten večer stěhujeme s naší dodávkou do rezidenční čtvrti a parkujeme přímo na slackline dvorku. Naše životní situace se v té chvíli zásadně zlepšuje a to nejen proto, že máme najednou neomezený přístup k teplé sprše, plně vybavené kuchyni, pračce, elektrice a stabilnímu internetu, a protože se už nemusíme strachovat, že nás v noci rangeři vystěhují s tučnou pokutou z parku za porušení zákazu spaní v autě. Hlavně ale nacházíme pestrou komunitu úžasných lidí. Z hostitele Ryana Sheridana se velmi rychle stává náš blízký přítel a parťák, od kterého se mnohému přiučíme. Hlavně tedy, co se týče technického „aid“ lezení, které mezi místními v Údolí vládne jako královská disciplína. I my se tak necháme na chvíli zlákat vidinou možností, které by technické lezení skýtalo. Třeba na „the Nose“ bych se moc ráda podívala, o tom žádná…

Naše flirtování s aid lezením ale rychle ukončujeme po fiasku v cestě „South Face“ (5.8, 5b fr.) na Washington Column, kam se jeden slunečný den vypravujeme s Ryanem a jeho přítelkyní Priscillou (která figuruje na titulní fotce nejznámějšího bigwallového yosemitského průvodce, pozn. aut.). Ti přecenili naše schopnosti, když navrhli, že celou velkou stěnu vylezeme v jeden dlouhý den, místo tradičních dvou. Tento ambiciózní plán se zdá reálný, až dokud nepřichází na řadu délky vyžadující technické lezení. Nechvalně známou „Kor Roof“ sice vytáhnu poměrně svižně a bez problému, Peňa to má ale jako druholezec těžší. Pod střechou navíc vyjumaruje do zákeřného víru a nezastavitelně se roztočí jako helikoptéra, což je sice vtipná podívaná pro mě s Ryanem, ale crux cesty pro Peňu a jeho žaludek. Jeho „chopper“ má navíc dohru v další délce, ve které je nutný tzv. „lower-out“, tedy stáhnutí lana přes slaňák při přechodu do vedlejší spáry. To se nám ale samozřejmě nepovede, protože se zamotaným lanem se po helikoptéře nedá domluvit. Když se pak za další hodinu v silném větru konečně střetáváme na štandu, jsme oba rozhodnutí s naší aid aférou aspoň prozatím skoncovat. Po dlouhém slanění si ještě při západu vylezeme krásnou spáru „Jojo“ (5.10b/c, 6a+/6b fr.) hned vedle nástupu na „South Face“, a definitivně se tak vracíme ke starému dobrému volnému lezení. Ryan s Priscillou mezitím s obdivuhodnou trpělivostí a precizností dolezou na vrchol hák po háku a odměnou jim je krásný východ Slunce.

Další noční dobrodružství už s nimi ale sdílíme a to na highlajnách na slavné Lost Arrow Spire. Že se zrovna tady rozhodl Scott Balcom tahat vůbec první highline (v roce 1985, pozn. aut.), je nad lidské chápání. Jde totiž o místo tak exponované a větrné, že dodnes představuje fyzickou i psychickou výzvu pro kdejakého zdatného lajnera. I samotné tahání je velmi technické a zahrnuje jak lezení, tak slaňování a především vytváření kotvení v nepříjemných vertikálních polohách, víc než kilometr nad zemí. Taháme krátkou 20metrovou historickou klasiku a delší exponovanou 50metrovou, kterou Dean Potter sóloval. Samotný dlouhý a strmý přístup k Lost Arrow Spire taky není zadarmo, už vůbec ne letos, kdy v Yosemitech napadlo historicky nejvíc sněhu, který teď taje a přeměňuje louky v Údolí v jezera. Když se proto před půlnocí vracíme z dlouhého dne na Lost Arrow Spire, brodíme se po kotníky v proudu vody, která po dalším horkém dni zaplavila prudký trail. Jsme navíc durch mokří, protože na nás prší z burácejících yosemitských vodopádů. Tyhle historické lajny za tu námahu ale stály!

Všechna ta voda navíc Údolí jen přidává na estetičnosti, což oceňujeme na další highlině na Sierra Pointu, kde nás obklopují nově zformované vodopády. Malou nevýhodou je, že si voda našla cestu i přes mnohé lehčí klasiky, třeba „East Buttress“ (5.10b, 6a+ fr.) na El Capu nebo „Royal Arches“ (5.10a/b, 6a fr.). Zúžený výběr je ale stejně tak široký, že by nám vystačil na několik let. Každá další vylezená cesta jakoby otevřela přístup k dalším. Když takhle jednoho dne koukáme na první dlouhou délku klasické spáry „Outer Limits“ (5.10c, 6b fr.), Peňa slavně pronese: „Podle mě jsi momentálně lepší lezec z nás dvou, tak nechceš začít tahat?“ Cestu sice vytáhnu, ale oba víme, že nejsem lepší lezec, jen každý vynikáme jinde, jak fyzicky, tak psychicky, což z nás dělá dobrý tým. Zatímco Peňovi tak lehce nenateče v převislých cestách, já lépe vybalancuji plotnu. A zatímco já byla o něco psychicky silnější ten daný týden, Peňa mě zase podrží ten další.

Ve spárách už se po pár měsících v Americe cítíme poměrně jistě, a v Yosemitech si tak užíváme jak krásné vícedélky typu „Central Pillar of Frenzy“ (5.9, 5c fr.) na Middle Cathedral Rock a „Serenity Crack“ (5.10d, 6b+ fr.) na West Royal Arches, tak náročnější jednodélkové klasiky: „Separate Reality“ (5.12a, 7a+ fr.) a „Tales of Power“ (5.12b, 7b fr.). Právě tady se ukáže, že i ve spárách se s Peňou pěkně doplňujeme a že na číslech až tolik nesejde. Za to na velikosti záleží. Zatímco Peňa mění spárovky za užší tejpu a větší část „Separate Reality“ prolézá žábou, já ve stropě jen tak tak visím za bolestivou pěst. V „Tales of Power“ je to přesně naopak. Převislou cestu si užívám a prolezu ji celkem bez problému perfektní žábou, zatímco Peňovi úzká spára nestojí ani za pokus.

Údolí naplňuje všechny naše lezecké i nelezecké potřeby, a o odjezdu proto měsíc nepadne ani slovo. Oba ale víme, že bychom se brzy měli posunout zase dál. Symbolicky o odjezdu začnu mluvit v den, kdy se Chongo přijde podívat na naši 275 metrů dlouhou highline vedoucí na Elephant Rock. O té první i druhé si nechal povídat u večeře, tu třetí už si ale ujít nenechal a sám prohlašuje: „Deset minut chůze, abych viděl 1000 feetů dlouhou highline? To mi za tu námahu stojí!“ Když pak při západu Slunce volá kamarádovi, aby mu nadšeně povyprávěl o naší dlouhé lajně, uvědomuji si, že jsem teď součástí Chongových „bitchin’” příběhů a stejně jako na Lost Arrow Spire vzdávám každým krokem hold všem yosemitským pionýrům lajn, díky kterým můžu tyhle chvíle prožívat. Když pak kolem lajny krouží černý havran, yosemitští lajneři spekulují, jestli je to Dean. Kdo ví, možná tam s námi ten večer byli dokonce dva Mistři.

Nemůžeme ale odjet, aniž bychom si sáhli na El Capa. Jako naši poslední cestu v Údolí proto volíme „Freeblast“ (5.11, 6c fr.), neboli prvních 11 délek „Salathe Wall“ či „Freeridera“. Lezeme v nezvykle zamračený den, ale už včera jsme museli nouzově slanit v krupobití, když v Yosemitech poprvé za celý měsíc pršelo. „Dva dny po sobě ale přece bouřit nebude, ne?“ ujišťujeme se navzájem. První hrom uslyšíme, když už máme Mammoth Ledges na dohled. Překonali jsme nejtěžší část cesty a už nám zbývá dolézt jen pár lehčích délek na slavnou římsu, ze které na zem vedou fixní lana. Přežila jsem navíc bez úhony větší pád, když jsem zabloudila při příliš brzkém traverzu na začátku čtvrté délky na oklouzaný křemen a vzala s sebou malý Alien, zoufale založený v miniaturní spárce plné hlíny. Zachytil mě naštěstí Totem, ale i tak jsem dopadla až pod Peňu. Další hrom nás však donutí k nouzovému slanění a k autu přicházíme za silné bouře. Bohyně Yosemitů nás už z Údolí vyhání a my jí za to děkujeme. Je čas na pořádný odpočinek, a pak zase na nové dobrodružství.