Je konec ledna a jako by se opakoval scénář z minulého roku. Touha vydat se za pádlováním do zemí tropických plodů, divokých řek a pašeráků koksu je vysoká. Ovšem to se dá jen s těží říci o stavu našich bankovních účtů. Náš hledáček potenciálních pádlovacích destinací se tedy znovu přesouvá na evropský kontinent. Minulý únor jsme zamířili s Michalem do Skotska. Ačkoliv jsme byli z této polární expedice nadšení a shodli se, že pádlování v mínusových teplotách během chumelenice má své kouzlo, rozhodli jsme se pro letošní rok snížit míru masochismu.

Volba tedy padá na oblasti Pyrenejského poloostrova Kantábrii a Galícii. Sám jsem patřil do skupinky lidí, kteří si pod názvem Galície vybaví buď území Gálie z Asterixe a Obelixe nebo v lepším případě alespoň známou sekvenci vodopádů na řece Castro Laboreiro. No a při slovu Kantábrie si nevybaví vůbec nic. Po chvilce shánění informací od kamarádů a z internetu však člověk zjistí, že tyto oblasti jsou plné divokých řek a vodopádů. A co víc, některé z nich splulo pouze pár místních kajakářů. Hlavní informace ovšem je, že místní řeky potřebují vydatné deště nebo tání, a to nejlépe po několik dní. V Kantábrii ovšem již několik týdnů přerušovaně prší a v Galícii neustál déšť už od začátku prosince. Podmínky se tedy zdají být ideální, po úspěšném zakončení zkouškového období proto s Michalem 20. ledna vyrážíme směr Pyrenejský poloostrov.

Naše kompletní parta se skládá ze dvou čtyřnohých a čtyř dvounohých členů. Při pravidelném sledování předpovědi cestou autem mi div nevypadnou oči z důlku. Po téměř dvou měsících vytrvalých dešťů přestává v našich cílových lokalitách pršet a další déšť je zatím v nedohlednu. Ačkoliv pro většinu suchozemců jedoucích 2500 km na dovolenou by to byla radostná zpráva, v našem případě tomu tak úplně není. Ještě hůř je na tom naše pádlovací zastávka po cestě, francouzské pohoří Jura. Tam namísto sucha přišla rovnou studená fronta a řeky jsou pod vrstvou ledu a sněhu. To se dá říct i o dálnici, po které rychlostí stařecké chůze v 15 cm sněhu jedeme. Nelze si nevšimnout údivu v pohledech kolem jedoucích řidičů na naše auto s kajaky na střeše.

TOBALLINA | PRVNÍ LETOŠNÍ PÁDLOVÁNÍ

Kajaky poprvé sundáváme na první vodácké zastávce u vodopádu Toballina v Kantábrii. Tento sedm metrů vysoký drop (skok nebo vodopád, pozn. red.) znám dobře z fotek a videí. Moje zkreslená představa vodnatého vodopádu s čistou hranou přes celou šířku řeky se však opět setkává s drsnou realitou. Následkem studené fronty se na místních horách ochladilo a voda prudce klesla, řekl bych na jetelné minimum. Jediná možná lajna vede nevábně vypadajícím důlkem na hraně vodopádu u pravého břehu. „No alespoň je to do měkkýho,“ říkám si. Na to reaguje vzápětí Chouťas historkou, jak si tu za podobné vody zlomil v dopadu nos a jiný kajakář zase záda. Nakonec se do sucháčů převlíkáme jenom já s Michalem a zbytek skupinky se ujímá sdružené role fotografa a záchranáře. Ještě ani nestihneme nasednout do lodí a už se pod vodopádem shlukuje celkem početná skupina, čítající asi 20 diváků, šest fotografů, psa a nosála.

Na základě Michalovy výmluvy, že má novou loď a pádlo, které ještě nedržel v ruce, jedu jako první. Nával nadšení z prvního pádlování v roce umocňuje fakt, že budeme mít letos najeto více vertikálních než horizontálních metrů. To se přece jenom nestává každý rok. Nasedám nad hranou vodopádu. Při vzpomínkách na historku o rozbitém nosu se při nájezdu soustředím na správnou polohu těla a skopnutí špičky dolů. Hned během prvních metrů mě zalívá voda padající z boku, která mi dává vrtulovitou rotaci. Dopadám sice do měkkého a po špičce, ale o 180 stupňů jinak, než jsem zamýšlel. „No, tak to bychom ten začátek sezóny měli,“ říkám si za neadekvátního jásotu publika. Při druhém pokusu si už dávám pozor na padající vodu z pravé strany, tudíž mě pro změnu stáčí proud padající vody ze strany levé. Rotaci se mi sice daří celkem úspěšně zabránit, ale radost z toho tedy moc nemám. Postupně dáváme ještě dalších pět až šest jízd. Po počátečním procesu kalibrace se mi už daří loď v letu ovládat a konečně se dostavuje zaplavující pocit radosti, kvůli kterému si tady poslední hodinu a půl rovnáme meziobratlové plotýnky. Opět si všímám toho, že tenhle pocit radosti z pádlování nezávisí úplně na tom, co zrovna jedu, ale mnohem více na tom, jak to jedu.

ULLA | VODY JE TAK AKORÁT

Po přejezdu přes vnitrozemí nasedáme následující den poblíž Santiaga de Compostela na řeku jménem Ulla. Řeka klame počátečním dojmem, kdy má člověk pocit, že nasedá spíš na Vavřinecký potok, než na řeku obtížnosti WW 4–5. Nicméně už na nasedačce je patrné, že si Ulla po vydatných deštích udržela slušnou vodu. Jako střední optimální vodní stav je psaných ve whitewater guide 25 kubíků. Za vysokou je považována hodnota 40 kubíků. Po první velké peřeji s 58 kubánci pod prdelí se shodujeme, že vody je tak akorát, ale víc už by být nemuselo. Lepší přivítání do Galície jsme si nemohli přát. Třešničkou na dortu celého úseku je kombo vodopádů, na kterém se za nižší vody konal Galician Extreme Cup. Pokud si někdo libuje v utrpení druhých, vřele doporučuji najít si záznamy z tohoto závodu na internetu.

Kombo se za našeho vodního stavu skládalo z prvního zhruba šestimetrového dropu s technickým nájezdem, po kterém záhy přichází druhý vodopád vysoký asi pět metrů. Nikdo z nás přítomných nedokáže na tváři zakrýt jak nadšení, tak patřičnou nervozitu. Přece jenom je první drop, zejména pak jeho nájezd těžko čitelný. Ale zároveň jeho zvládnutí je stěžejní pro dobrou lajnu na skoku druhém, který má v nájezdu u pravé strany velký undercut (podemletá skála, kam tě může natáhnout voda, pozn. red.) a u levé strany pro změnu voda padá ne pod skálu, ale přímo na ni. Pasáž mezi dropy trvá za této vody asi tři vteřiny a jak se později ukazuje, jezdí se zásadně ve svíčce. Jinými slovy, tady už žádné chyby nenapravíš.

Naposledy si v hlavě opakuji lajnu, pár hlubokých nádechů a výdechů a jdu na to. První drop je nakonec lehčí než se ze břehu zdálo a už letím ve svíčce mezipasáží. Špičku se mi daří skopnout zavčas zpátky dolů a užívám si polet na skoku druhém. Stejně jako se odrazí při hodu žabkou kámen o vodu, tak odlítám se svou lodí z dopadu směrem vpřed. Po této sekvenci následuje ještě jeden větší slide (kamenná skluzavka, po které teče voda, pozn. red.) a peřej na konci úseku, která nápadně připomíná nechvalně známý šoufek na Horní Kamenici.

(Stupnice WW má hodnoty 1–6. První stupeň znamená malé vlnky. Dvojka je hranice, která se dá ještě jet na otevřené kánoi. Stupeň tři značí poctivé pádlování, kde hrozí větší nebezpečí. Čtyřka je už velmi technicky náročná – musíš si sám umět vybrat lajnu, protože ostatní před sebou třeba nevidíš, musíš být schopný včasné záchrany atd. Pětka rovná se nářez a šestka už je v podstatě nesjízdná. Hranice kajakingu na divoké vodě se však rychle posouvají, z WW 6 se postupně stává WW 5 atd. Klasifikace je vždy problémová a na světě je tolik řek, že šest čísel k jejich popsání zdaleka nestačí., pozn. aut.)

CASTRO LABOREIRO | KRASOJÍZDA ŽULOVOU KASKÁDOU

Je chladné ráno a my projíždíme měsíční krajinou portugalských hor na nasedačku klasiky všech klasik Castro Laboreiro. Hned po příjezdu na místo činu se odehrává již značně stereotypní scénka. Vše začíná tím, že si místní obyvatel, typicky pastevec, všimne nosála. „To je vaše zvíře?“ ptá se. „Ne, není, co to je?“ odvětíme. Následuje zmatený monolog místního, dokud nechytí jisté podezření. Jakmile si všimne vodítka, vše je vysvětleno a začne se smát.

Vodočet ukazuje hodnotu 2.11 metrů, což je spíše spodní hranice, ale pořád dobrá voda. Bývá zvykem, že se horní a spodní úsek jezdí zvlášť. Nicméně pokud je skupinka sehraná, zná lajny a je brzy ráno, tak se to dá stihnout za jeden den. Naše parta splňuje sice pouze první bod, zato do puntíku, a tak to necháváme otevřené.

Horní úsek je charakteristický početným množstvím kaskád s parádními slidy a menšími dropy. Celá řeka teče poměrně hluboko v údolí hladkých žulových stěn. U každé z peřejí se koná rutina. Nejdříve se poradíme, kudy vede nejlepší lajna. Následně zjistíme, že to pojede každý po svém a nakonec najdeme ideální plácek na focení a safety (rozestavění lidí na záchranu, kdyby se něco nepovedlo, pozn. red.). Až je tohle všechno hotové, hrajeme kámen-nůžky-papír. Výherce jede první. Zda o to stojí nebo ne je mnohdy diskutabilní. Zde by se hodila poznámka, že jsem v této hře díky pravidelnému tréninku v dětství téměř neporazitelný. Bohužel… Za celý den se mi nedaří prohrát ani jeden souboj. Na druhou stranu je kolikrát lepší jet první a držet se své lajny, než se nechat rozhodit předjezdcem, který dostane v peřeji bídu nebo nedej bože najde lepší lajnu. Horní úsek proskakujme tímto stylem celkem rychle a pokračujeme v krasojízdě do spodního úseku.

Jen tak mezi námi, spodní úsek se skládá hlavně z boulder gardenových peřejí (spousta překážek nebo kamenů ve vodě – pokud jich je hodně, připomínají bludiště nebo zahradu, proto název „boulder garden“ pozn. red.), které nejsou minimálně za našeho vodního stavu nižší střední vody příliš atraktivní. Všechny negativní pocity z těchto suchých peřejí a dvou velkých přenášek jsou rázem fuč, když člověk dorazí k ikonické trojici vodopádů. Ve skutečnosti je to ovšem čtveřice, přičemž poslední čtvrtý vodopád má asi 50 metrů a je nesjízdný. První z vodopádů má výšku asi sedm metrů a krásnou čistou hranu i dopad. Druhý je už o pár metrů vyšší, ale stále celkem nezáludné a přívětivé povahy. Technicky náročnějším je až vodopád třetí, který je se svou výškou 12 metrů zároveň nejvyšším ze sjízdné trojice. No a konec konců se svou jeskyní na pravé straně, kam teče významná část vody, taky nejnebezpečnější. Ačkoliv nepůsobí jeskyně příjemným dojmem, všichni její návštěvníci byli zatím dříve či později, v nebo vně svých plavidel, v pořádku vypláchnuti ven.

Kvůli utopenému foťáku rušíme metodu kámen-nůžky-papír a první jede Chouťas, který s přehledem a patřičným stylem posílá všechny tři dropy. Za ním následuje Michal, který jede všechno čistě, dokud mu nespadne pod třetím dropem šprajda. Naštěstí se žádné drámo nekoná a jeskyně zatím zůstává bez návštěvníků. Přicházím na řadu. Cestou ke kajaku se marně snažím vyhnat z hlavy podobnost mého nového sucháče a cedníku. Teď už jenom vyndat pár trnů z dlaně a jdu na to. První dva dropy jedu celkem pěkně. Při nájezdu do třetího se pod tíhou jeskyních historek dostávám trochu více k levému břehu a dopadám do poměrně tvrdé vody mimo největší bublák.

Mohlo by se zdát, že máme to nejtěžší za sebou, ale nemůžeme být dále od pravdy. Teď nás totiž čeká ještě přenáška posledního čtvrtého vodopádu v podobě výstupu z kaňonu na tzv. vyhlídku. Jak již název napovídá, je to celkem vysoko. Po necelé hodince plné sprostých slov a trní se dostáváme nahoru. Jen s těží říci, jestli proudy kapek na našich obličejích představují pot nebo slzy nad naším dříve vodotěsným vybavením.

Zpátky na nasedačku k autu se vracíme již řádně vyčerpaní a za tmy. Michal je trochu nesvůj z utopeného mobilu, promáčklé lodě a foťáku, který stihl stejný osud, jako jeho telefon. V rámci boje proti trudomyslnosti vytahuju jednou rukou červené víno a druhou naše eso z jídelní bedny v podobě sušené Svatomartinské husy. Nálada je rázem vynikající.

OITAVEN | SECOND RUN, DOUBLE FUN

Při příjezdu na pro změnu španělskou řeku Oitaven potkáváme dobře známý karavan s francouzskou poznávací značkou. Vzápětí se rozlítnou dvířka a společně s vůní kávy se vyvalí naši francouzští kámoši Nico s Marlene. „Ca va?“ „Ca va.“ „Montre moi tes tétons!“ dodávám, aby řeč nestála. Frázi „ukaž mi tvoje bradavky“ jsem se naučil naštěstí od Marlene, a tak namísto facky dostávám pochvalu a kafe.

Oitaven je další vyhlášenou klasikou, která si po dešti drží vodu déle, než většina okolních řek. Důvodem této radostné skutečnosti je smutný fakt, že za to může přehrada, ze které řeka vytéká. Přesněji řečeno tryská. Pár desítek metrů pod námi tryská přímo ze zdi přehrady kolem 20 kubíků vody do vzduchu. Tahle industriální sprcha je naše nasedačka. Pohledy a atmosféra, když člověk nasedá pár metrů od dopadu takového množství vody letící patřičnou rychlostí, jsou monumentální. Nico je v kajakářské komunitě známý pro své závodní výsledky a tréninkové odhodlání. To v nás probouzí samozřejmě soutěživého ducha, a tak šesti kilometrovou sekci WW IV–V proskakujeme asi za půl hoďky. Pod heslem „second run, double fun“ dáváme ještě jednu svižnou jízdu. Tentokrát však bez Michala, který nám převáží auto. Při příjezdu na vysedačku si ho nelze nevšimnout. Je totiž vyvalený v kajaku na střeše auta s Radkem 12° v ruce, navíc s úsměvem od ucha k uchu.

„Hele Edo, až budete na Oitavenu, určitě zajděte do baru Lume nos Cus! Budeš valit voči vole!“ Tato věta našeho kamaráda Motejla, který tu byl před rokem, se mi zaryla hluboko do paměti. Vytahaný jak kšandy po sprintech a pár kilometrech chůze po místní vesničce dorážíme na místo činu do Lume nos Cus. Název se dá ve volném překladu přeložit jako „prdel v ohni“. Nenech se však zmást, nejde o žádný gay club. Tohle je sakra dobrej místní underground, ukrytý mezi starými kamennými baráčky. Motejl měl pravdu, čumíme jak puk. Kromě stolního fotbálku a vůně dýmu místních bylin zaujímá moji pozornost velká zelená hrací plocha před námi.

Netrvá dlouho a ujímá se nás hospodský a vysvětluje nám pravidla místní hry. V podstatě jde o kombinaci kuželek a vrhu koulí. Hráč si vezme dřevěnou kouli, kterou musí za pomoci speciální techniky hodu trefit kuželky vzdálené zhruba pět metrů na okraji hrací plochy. Cílem je, aby doletělo co nejvíce kuželek co nejdál. Jinými slovy se ty kuželky snažíš co nejvíc „rozjebat“ tou koulí. Náramná zábava! Po decentním večírku odchází většina spát. Já s Michalem však ještě zůstáváme reprezentovat naši zemi a čest ve stolním fotbálku proti místním strejdům. Prohráváme, ale za to se ctí, a tak s pocitem dobře udělané práce můžeme jít spát.

_______________________________________

Jestli tě téma divoké vody zajímá a chceš si o něm přečíst víc, mrkni na Edův článek „To všechno pro pár vteřin letu hlavou dolů.“ Na kajaku v zajetí divoké vody, který jsme před necelými dvěma lety publikovali v rubrice Horizont.