DIVOKÉ LAJNY

Pro něco se člověk zkrátka narodí. Už jako malý kluk si Eda zamiloval kajak a od té doby sjížděl divokou vodu na těch nejlepších světových řekách. Které to jsou? A co se mu honí hlavou chvíli před skokem do neznáma?

TEXT: EDA SKALICKÝ
FOTO: DAVID „VORY“ SODOMKA (DAVIDSODOMKA.COM) , ARCHIV EDY SKALICKÉHO
| KVĚTEN 2021

V roce 2002, když mi byly tři roky, se prohnaly údolím Berounky velké povodně. V rámci toho nám voda málem odnesla chatu, kterou máme na břehu řeky poblíž Křivoklátu. To samé se však nedá říct o kadibudce, která takové štěstí neměla a voda ji odnesla. Když povodně odešly a voda opadla, na místě bývalé kadibudky se objevil zapíchlý dětský laminátový kajak. Tak jsem na něm začal během prázdnin trávených na chatě jezdit. Do nějakých třinácti let pro mě bylo pádlování čistě prázdninová rekreační záležitost. Potom, co jsem si prošel na prvním stupni základky nekonečnou paletou sportů, mě taťka přihlásil do vodáckého turistického oddílu. Od dubna do listopadu jsme objížděli české řeky a během léta vyráželi na zahraniční zájezdy.

Ježdění na vodě má nicméně v naší rodině delší tradici, takže bych se k tomu možná dostal i bez obětování kadiboudy. Celé to začal už můj praděda a následně v tom pokračovali babička s dědou, kteří jezdili na vodu s Pardubickým turistickým oddílem. Byli to frajeři. Zatímco děda vyráběl ve stodole laminátovou kánoe, babička šila na stroji vesty a šusťáky. Po revoluci začali objevovat Alpy, kde jezdili celkem slušný prásky s výbavou, se kterou by člověk dneska nevlezl ani do vany. A po pádlování, namísto házení fotek na Instagram, udělala babička borůvkový knedlíky pro celý autobus.

Ježdění na vodě má v naší rodině dlouhou tradici. Na fotce babička s dědou, 60. léta


UCHO, KTERÝ SE NĚKAM PŘIPLETLO

Dost rychle jsem pochopil, že mi oddílové schéma trávení volného času příliš nesedí a zároveň jsem se chtěl posunout i na vodě někam dál, což už v oddíle moc nešlo. „Hm, no dobrý, ale jak to udělat?“ Nikoho, kdo by jezdil divokou vodu mimo oddíl, jsem totiž neznal.

První velký krok byl, když jsme vyrazili s kámošem do Prahy na Freestyle fest, ten rok to bylo mistrovství Evropy ve freestylu. V té době mi bylo kolem 15 let, a jestli jsem uměl zajet jeden trik na flatu (rovná voda, pozn. aut.), tak to bylo moc. Přijeli jsme v pátek večer, přihlásili se u holek ve stánku do závodu a šli pařit. Ráno jsme měli být v 10 hodin na značkách. Nebo jsme si to alespoň mysleli. Pamatuju si, jak mě z nemalé kocoviny vytrhl hlas z repráků slovy: „Jako první z juniorů se na start připraví Eda Skalický! Kde tě máme, Edo?“ Tak na mě čekali všichni závodníci a hladové publikum, než jsem doběhl pro loď, pádlo a pár náhodných kusů oblečení. Jízda proběhla naprosto standardně, takže mě to při prvním pokusu o trik vypláchlo a má chvíle slávy skončila. Opět jsem se mýlil… Během vzpamatovávání se na břehu se opět ozval známý hlas: „Na druhé kolo se připraví Eda Skalický! Edo, kde zase seš?“ Nikdo mi tehdy neřekl, že se jezdí dvě jízdy.

Navzdory tomu, že jsem závod ve své a asi i ve všech ostatních kategoriích s přehledem projel na plné čáře, to byl do té doby můj nejlepší víkend na vodě. Nikoho z těch lidí jsem dříve neznal, ale když jsme odjížděli, tak jsme se loučili s partou kámošů.

Druhým, o to větším krokem, bylo rozhodnutí vydat se následující rok na Lipno, kde se pravidelně na konci srpna pořádá legendární Devils Extreme Race. Každý rok se tu sjíždí kajakáři z celého světa, aby si mohli poměřit piňďoury na jedněch z největších českých peřejí. Ten rok se však nevypouštěla voda z lipenské přehrady pouze jeden víkend, jako je tomu zvykem, ale díky olympijskému městečku tekla celé tři týdny. Následující průběh událostí byl obdobný těm pražským.

První dny jsem se vůbec nepouštěl do peřejí, za kterými všichni jezdí a namísto toho jsem se vytrvale bál na lehčím horním úseku. Ale netrvalo dlouho a už jsme drtili s partou nových kámošů celý úsek. Byl jsem prostě takový to ucho, který se někam připletlo a ostatní mu řekli, co a jak. Závodů jsem se ten rok ještě neúčastnil, ale o to víc sil mi zbylo na party. Tam jsem se konečně seznámil s klukama z Brna, kteří taky jezdí a pak už to šlo ráz na ráz. Každý druhý víkend jsme pádlovali někde v Alpách a přes léto zevlili pár týdnů v Norsku. O rok později už to byl veškerý volný čas a celé léto někde v čoudu.

WEST COAST USA, 2019 | „SIPHON EVERYWHERE“

Zima 2019 se stala v Kalifornii legendární pro všechny milovníky zimních sportů. Kombinace masivního snow packu a jarních teplot se postarala o to, že pádlovací sezóna v Sierras trvala namísto pár týdnů několik měsíců. V to léto byl můj hlavní plán odmaturovat a následně odletět pracovat do Idaha na pověstnou řeku North Fork of Payette. Ovšem, jak už to tak bývá, na poslední chvíli jsem přišel jako slepý k houslím k nabídce přidat se na trip do Kalifornie. Nepřemýšlel jsem ani vteřinu. Začali jsme ve státě Washington na Západním pobřeží, kde žije náš kámoš z Čech a kajakářská legenda „Čůro“. Ještě v den příletu nás provedl na místní klasice Tumwater. Údajně měla málo vody, já ale valil celou jízdu oči, jak je to velký.

Další dny jsme se začali přesouvat na jih. Cestou jsme poslali ještě pár řek jako Cispus, Green Truss nebo Ohanapecosh. Nikdy předtím jsem neviděl tak divokou přírodu a zároveň nepádloval tak úžasný řeky. Tahle kombinace mě fakt posadila na zadek. A potom jsme konečně dojeli do Kalifornie. Musím říct, že Kalifornie je přesně taková, jakou jsem si ji představoval. Sluníčko, nekonečná divoká příroda, skalní dómy a první městečko, které potkáš po přejezdu hranic s Oregonem, se jmenuje Weed (hovorově marihuana, pozn. red.).

Pádlování na řece Ohanapecosh

Na rozpinknutí jsme si dali Burnt Ranch Gorge na řece Trinity. Je to taková Kalifornská klasika: hluboký kaňon, velký peřeje a nad hlavou létající orli. Po tomto vodáckém a ornitologickém zážitku míříme na sekci Bald Rock na řece Middle Fork of the Feather, kde máme sraz s místňákem Colbym. Potkáváme se někde v lese u baráku takovýho týpka, který až podezřele připomíná postavu úchyláka ze seriálu Brickleberry. Colby se ale ukazuje jako sympaťák s postavou na rozbíjení skal nebo třeba mamutů.

Bald Rock byl můj první multiday trip v životě. Jedeš na víc dní a musíš si nabalit všechno jídlo a věci na spaní do lodě. Hned po nasedačce nabírá řeka velký spád a charakter žulového boulder gardenu. Za zatáčkou přichází první peřej. Během každé peřeje a po každém dropu se nabízí bezmála čtyři možnosti, kudy jet. Avšak pouze jedna nebo dvě jsou správné. Colby nám před každou peřejí detailně popisuje lajny (ideální trasy jízdy, pozn. aut.), kterých bychom se měli držet. Moje whitewater english naneštěstí nabízí stále spoustu prostoru pro zlepšení. Rozumím většinou něco jako: „Siphon right, siphon left, boof left… Blablabla… Siphon everywhere“. Takže se většinou řídím pravidlem follow helmet a smažím dolů.

Dalších pár dní bydlíme u lokálů Danyho a Wackiho na baráku. Přes den jezdíme za barákem Golden Gate, což je další ze seznamu top řek mého života a večer grilujeme s výhledem na místní kopce. Vyrážíme taky na North Fork of Meckelume River, lépe známou pod názvem Fantasy Falls. Za mě asi nejlepší úsek divoké vody, který jsem v životě měl tu čest jet. Třídenní multiday začíná jako potůček, který se postupně mění ve velkou řeku. Valí se prudce z kopce a nabízí vše od velkých vln a slidů, přes peřeje, až po vodopády. Když pominu můj nepovedený nákup jídla na tři dny, který jsem řekněme trochu podcenil, tak to nemělo chybu.

NORSKO, 2020 | MEKKA PÁDLOVÁNÍ

Původní plán strávit celé léto ve Státech je vlivem celosvětové situace pasé, a tak přemýšlím nad náhradní variantou. Požadavky jsou jednoduché: vydělat nějaký peníze a zároveň pádlovat každý den na parádní řece za barákem. Z této rovnice vychází jako favorizovaný kandidát Norsko. Tahle skandinávská mekka pádlování je nejen mezi kajakáři známá pro své fjordy, divokou přírodu, vodopády, štědré konťáky a astronomicky drahé pivo.

Pod heslem nejdříve práce, až potom zábava začínám tenhle trip prací jako raft guide na řece Sjoa. Rafting je v Norsku již dobře známá záležitost, ale zdaleka ne každý ji měl to štěstí zažít na vlastní kůži. Tento rok Norové nemohli cestovat a následkem toho praskají raftovky spolu se svými pracovníky ve švech. Každý z nás žijících na smetišti s názvem guidehouse pracujeme už víc než dva týdny v kuse od rána do večera. Já se svým britským spolupachatelem Aaronem a Paulem vstáváme každé ráno o hoďku dřív, ať stihneme před prací ještě jednu snídaňovou jízdu na úseku Amott, který máme podle již zmíněného plánu přímo za barákem.

Po třech týdnech raftování dostáváme první volno, a tak neváháme a vyrážíme na trip do Vossu. Po cestě si dáváme zastávku na řece Jostedola, kde máme sraz s partičkou katalánských kajakářů. Nasedáme na horní úsek, který má podobu úzkého asi pět kilometrů dlouhého kaňonu. Nikdo z nás před tím tento úsek nejel. Už od nasedačky je jasné, že tu máme celkem slušnou vodu. Celá řeka valí rychle z kopce a do peřejí není přes velké bouldery vůbec vidět. Nezbývá nám, než vybrat jednoho šťastlivce, který peřeje vždy scoutuje (prohlíží dopředu, pozn. red.).

Každé peřeji předchází desetiminutový detailní popis ve španělštině. V tomto intervalu si s Aaronem pravidelně vyměňujeme nechápavé výrazy, než se ozve: „Go right or left“ a kluci mizí za hranou. Zároveň tu potkáváme několik „must run“ úseků, které zkrátka prohlédnout ani přenést nejdou a lajnu musíš hledat za běhu. Protože řeka teče hlavně z ledovce Jostedalsbreen, tak se nám vlivem pěkného slunečného počasí celkem slušně přikrmuje pod zadkem, až nakonec dojíždíme kaňon s skoro dvojnásobným průtokem, než na kterém jsme nasedali. Na vysedačce děkujeme klukům za lingvistický zážitek, necháváme trošku spadnout tepovku a pokračujeme dál v krasojízdě.

Peřej Morning Glory za vetší vody (150 kubíků za sekundu)

První zastávkou ve Vossu je klasika všech klasik Raundalselvi, která je známa zaprvé pro svoji krásu a zadruhé pro množství různých úseků, kde si vybere každý trošku zkušenější paddler. Řeka nabízí vše od strmých slidů a vodopádů, až po soutěsky a velké peřeje. Spolu s místňákem Eirikem a kiwíkem Manu nasedáme na jednom z horních úseků pod „tunel section“ a dropem Kittlebreaker, které mají málo vody. Díky skvělému vodnímu stavu a minimálně tak dobré atmosféře dáváme namísto jednoho nebo dvou nakonec všechny zbývající úseky.

Jelikož zná Eirik celou řeku jako svoje bačkory, tak prohlížíme pouze vodopád s příznačným jménem Nosebreaker. Tenhle dvanáctimetrový vodopád znám už dlouho z videí. Kombinace trošku tricky esovitého nájezdu do šikmého vlnoválce na hraně, spolu se skálou na pravé straně lemující celý vodopád se postarala o ideální podmínky pro vznik velice trefného jména. Pokud jedeš příliš vpravo, trefíš skálu. Pokud se však necháš vzít vlnou na hraně, dopadneš do stojaté vody v levé části dopadu. V obou případech dostojí vodopád svému jménu. Kluci předvádějí vzorovou jízdu, což mi dodává jistoty a kopíruji úspěšně jejich lajnu. (fotku Edy na Nosebreakeru najdeš níž v kapitole o vodopádech, pozn. red.)

Nosebreaker v podání Rowana Jamese


Zhruba v půlce naší cesty si dáváme pauzu na piknik, který si vezeme s sebou. Válíme se na sluníčku, vyprávíme historky a každý z nás se dělí o své nejlepší úlovky z konťáků, které pro dnešní piknik vybral. Po tomto gurmánském zážitku nás čeká ještě několik úseků přes zábavný play run plný menších dropů až po vyhlášený kaňon Marine. Ačkoliv jsme po celém dni na vodě úplně zničený, držíme si pohodovou atmošku a s vidinou večeře proskakujeme jednu peřej za druhou. Po více než 30 kilometrech solidního pádlování dojíždíme do města Vossevangen, kde vysedáme na malé plážičce, odkud jdeme rovnou k Eirikovi na zahradu pro pivko a na grilovačku. Tohle se mi na kajakářské komunitě fakt líbí. Ráno ještě nikoho neznáš, přes den sdílíš zážitky na vodě a večer už kecáš na grilovačce s novými kámoši u pivka.

PATAGONIE, 2021 | POKLADNICE PŘÍRODNÍCH KATASTROF

Není náhodou, že je právě Chile světově proslulou pádlovací destinací. Tektonické desky tvoří na svých hranách nejdelší pohoří planety společně s největšími nepolárními ledovci, které odtékají skrz kaňony do fjordů Pacifiku. Chilská krajina, obzvláště pak Patagonie, je takovou pokladnicí přírodních katastrof. Stále aktivní sopky, sesuvy půdy a zemětřesení. Navzdory tomu, že je tato země zřídkakdy ušetřena hněvu planety, místní tu čelí všem nepřízním s úsměvem na tváři a maté nebo jointem v ruce.

Naše skupinka čítá celkem čtyři členy. První dva týdny trávíme na legendární řece Futaleufu. Velice snadno a rychle si zvykáme na místní tempo života složeného z pádlování, rybaření a Gata (místní krabicák, pozn. aut.). Já si rovněž zvykám na novou loď Chili od Zet kayaks, která je sice parádní na různé tríčky a surfování na vlnách, ale na 150 kubíkové řece se na ní mám ještě co učit. Víc než po vodě tak jezdím spíš pod ní nebo lítám vzduchem.

„Víc než po vodě jezdím spíš pod ní nebo lítám vzduchem.“

Přesouváme se po notoricky známé Carreta Austral do samotného srdce Patagonie na giganta mezi řekami jménem Baker. Tahle perlička s průtokem kolem 2 000 kubíků už byla na titulce nejednoho kajakářského časopisu, které znám samozřejmě nazpaměť. Sny se stávají skutečností, nadšení však nevydrží příliš dlouho. Po třech hodinách na hraniční kontrole mezi regiony, zaměřené na kontrolu hromady formulářů a povolení, nám paní pod slunečníkem oznamuje, že Vorymu jeden z formulářů chybí, a protože o něj už jednou zažádal, není oprávněn o něj žádat znovu. Posílá nás zpátky domů, ale mi jí vysvětlujeme, že naše „domů“ je na druhé straně planety a s chybějícím formulářem nás do jiného regionu nepustí. Na to paní odpovídá slovy: „Pandemia, sorry.“

Na jih se nedostaneme, tak vyrážíme do severní části Patagonie, která je po cestě na letiště. Naším cílem je řeka Puelo. Vytéká ze stejnojmenného jezera na argentinské straně And a teče skrz Chile až do pacifického oceánu. Úsek, za kterým míříme, se ukrývá hluboko v horách, zařízlý jako tanga v parádním džungloidním kaňonu. Při jízdě v kajaku ti jako orientační body slouží obrovské bouldery, kolem kterých sviští křišťálově čistá voda.

Opouštíme Patagonii a pokračujeme dál na sever do Puconu, kde máme vyhlídlou řeku Fuy. Fuy je další vyhlášenou klasikou, kterou kajakář nemůže minout. Řeka má více úseků. My si kvůli nízkému stavu vody vybíráme Middle section. Už samotné nasedání na řeku pod 35metrovým vodopádem Puma je zážitek. Během jízdy nám to přišlo celkem suchý, pak si ale člověk uvědomí, že u nás v Evropě by z toho byla i za téhle vody oblíbená klasika.

Symbolem Middle Fuy je 15metrový vodopád La Cobra, s nechvalně známým sea launchem (typ nasedání na vodu, kdy se s kajakem sklouzneš ze břehu/skály do vody, pozn. aut.) těsně nad vodopádem. Vtip je v tom, že se musíš opatrně naskládat do kajaku, ležícím na hraně kluzké skály sedm metrů nad vodou. Pokud dopadneš z těch sedmi metrů špatně, může to mít kvůli stojaté vodě pro tvoji páteř horší následky než samotná jízda vodopádu. Nehledě na to, že je pod tebou dalších 15 metrů. Všichni máme celkem obstojnou lajnu, a tak plni euforie pokračujeme v naší krasojízdě. Více než samotné peřeje mě překvapuje úžasná džungle všude kolem nás.

VODOPÁDY

Proč to vlastně člověk dělá? Utratíš spoustu peněz za to se tam vůbec dostat, musíš se obvykle drápat do šílenýho kopce s kajakem na zádech, a ještě k tomu riskuješ vážná zranění. To všechno pro pár vteřin řícení se střemhlav dolů…

Sjíždění vodopádů předchází v první řadě proces scoutování. Musíš vědět, kolik je v dopadu vody, kam ta voda odtéká, kde postavit safety (záchrana na vodě, pozn. aut.) a tak dál. Pro mě je klíčová vizualizace. Než sednu do kajaku, tak strávím hromadu času civěním na vodu a představuju si sám sebe, jak jedu vybranou lajnu. Až mám v hlavě namyšlený každý záběr a celou scénu 100x přehranou, tak jsem připravený.

Celý ten proces provází ještě mentální příprava, popřípadě souboj. Moje taktika v tomto souboji je založená na tom připustit si všechna potencionální rizika. Nepřehlížet je. Pokud nejsi smířený s tím, že budeš padat po hlavě ať už z osmi nebo dvaceti metrů a s tím, že se u toho můžeš zranit, tak se nikdy nehodíš do pohody. Jakmile jsem vyklidněný a dokážu se plně soustředit, tak už jedu na autopilota přesně podle přehrané předlohy.

Prvních pár sekund rozhoduje o tom, jak bude vypadat zbytek. Přijíždíš na hranu dropu s rychlostí o malinko větší než má voda. Během překlápění na hraně uděláš poslední záběr, kterým kontroluješ úhel letu. Do poslední chvíle sleduješ dopad. Těsně před ním buď odhodíš nebo si přitáhneš podél lodě pádlo a přimáčkneš se dopředu na palubu kajaku. Pokud jde vše hladce, tak už tě čeká jenom náraz, vyzvedání a nepopsatelný stav štěstí a radosti, který jinak nezažiješ.

Kdybych měl vypíchnout nejoblíbenější vodopád, tak by to byl určitě Double Drop na Teigdalu v Norsku. Vodopád s celkovou výškou dvacet metrů je rozdělen na dva dropy s výškou osm a následně dvanáct metrů. Pod prvním není moc vody, takže se musí boofnout (dopadnout na placku, pozn. aut.) a druhý už se musí jet naopak klasicky na zmizíka (špičkou dolů, pozn. aut.). Snad ještě lepší než samotný vodopád je sekce nad ním, poskládaná z dalších dropů a slajdů. Double Drop je pak už pouhou třešničkou na dortu.

– „TO VŠECHNO PRO PÁR VTEŘIN ŘÍCENÍ SE STŘEMHLAV DOLŮ.“ VODOPÁD LA COBRA NA MIDDLE FUY (foto: David „Vory“ Sodomka) –

EGO

Tohle je asi celkem univerzální téma do všech sportů, obzvláště těch extrémních. Čím víc do toho šlapeš a čím jsi lepší, tím víc se tě to týká.

Dává to smysl, protože bez něj to zkrátka nejde. Potřebuješ ego, abys jezdil s klidem pětkový peřeje a sjížděl vodopády. Musíš věřit sobě a svým schopnostem, abys chytal obtížný lajny v peřejích. Když o sobě začneš v nájezdu do vodopádu pochybovat, tak to zpravidla nedopadá příliš dobře.

A to už jsme u té tenké čáry, za kterou nás začíná naše sebevědomí přerůstat. Začneš si příliš věřit, což vede k tomu, že zbytečně riskuješ. Jezdíš velký věci, protože z nich budou velký fotky nebo alespoň slušný adept na vítěze kategorie „Carnage of the year“. Pak se může stát, že jsi pro svou skupinku nebezpečnější než samotná řeka, protože tě kamarádi musí tahat z průserů, při kterých častokrát nasazují vlastní život.

Když o sobě začneš v nájezdu do vodopádu pochybovat, tak to z pravidla nedopadá příliš dobře.


V nejhorším případě přestaneš brát ohled na ostatní přímo. Nestavíš safety na nebezpečných místech nebo ani pro slabší členy skupinky na těch lehčích, popřípadě jim před nájezdem do peřeje nepopíšeš pořádně lajnu, protože pro tebe to nic není.

Mně osobně dělá největší problém situace, kdy stojím u peřeje nebo vodopádu, který jsem už v minulosti jel, ale aktuálně se na něj necítím. Myšlenkové pochody by měly být v tom případě samy o sobě jednoduché. Necítím se na to – nejedu. Ovšem když to nejedu, tak o sobě začínám automaticky pochybovat (zraním ego) a začnou mi v hlavě vyskakovat otázky typu: „Proč jsem to před tím jel a teď ne? Pádloval jsem dřív líp než teď?“

Na druhou stranu ještě horší pocit je, když se do toho nakonec pustíš a dole tě zaplaví namísto euforie pouze pocit říkající: „Dobrý, to bylo o prsa, mám to za sebou a jedeme dál.“ Riskuješ život, ale nakonec z toho kromě jeho pokračování a špatné vzpomínky nic nemáš.

– „ČÍM VÍC DO TOHO ŠLAPEŠ A ČÍM JSI LEPŠÍ, TÍM VÍC SE TĚ EGO TÝKÁ.“ (foto: David „Vory“ Sodomka) –

1. D – FIRST DESCENT

Prvosjezd na kajaku je, stejně jako třeba prvovýstup v lezení, něco speciálního. Nezáleží na tom, jestli to bude deset délek v Alpách nebo zamechovaný kvak na Kokořínsku. Pokaždé je tam kdesi hluboko ten samý pocit, že jsi někde první, který máme všichni tak rádi. Nicméně to nemůžeš házet do jednoho pytle.

Stejně tak na vodě musíš koukat na kontext a tu omáčku kolem. Tvůj prvosjezd může být obyčejný potok na Vysočině, kde párkrát strávíš odpoledne s motorovou pilou v ruce, prořežeš si cestu popadanými stromy a pak počkáš, až to poteče. Každopádně je tu pořád ten aspekt, že tu před tebou pravděpodobně žádný jiný člověk nebyl a ty seš zase sjetej pocitem provázejícím prvního člověka na měsíci. Když nic jiného, tak jsi zase bohatší o pár dobrodružství, škrábanců, štípanců nebo v případě vzdálenějších destinací třeba o tropickou nemoc.

Prvosjezd na kajaku je, stejně jako třeba prvovýstup v lezení, něco speciálního.


Jiná písnička je, když někdo pošle vodopád nebo peřej, kterou ti nejlepší pádleři vždy přenesli. Nejsi prvním, kdo se na to místo dostal, ale první, kdo ho vyzval. Kdo na to měl koule a schopnosti. Nebo třeba expedice do odlehlých částí světa na místa a řeky, na kterých před tebou nikdo nikdy nebyl. Vzít si loď a spolu s ní všechno vybavení na několik dní a vydat se přes pár himálajských hřebínků je podle mě taky dobrý štýlo.

Sám mám na kontě jen jeden, ke kterému jsem přišel jako slepý k houslím. Jde o vodopád na přítoku norské Raundalselvi na řece Urdland. Na konci léta jsme jeli s klukama celkem nakoupenou Raundalselvi, když jsme minuli jeden z přítoků na pravém břehu. Namísto potůčku však ze zatáčky přitékala regulérní řeka. Při jízdě autem na nasedačku přejíždíme most nad Urdlandem, ze kterého je vidět pár skoků, ale vždycky tam bylo tak málo vody, že nám nestálo za to se tam vláčet. Zvědavost nám tentokrát nedala a šli jsme se podívat kousek proti proudu. Odměna na sebe nenechala dlouho čekat. Hned za zatáčkou se nám naskytl pohled na dvojici vodopádů. První je takový vodopádoslide s výškou přes 15 metrů a druhý s čistou kolmou hranou a výškou kolem 13 metrů.

Prvosjezd – vodopád na přítoku norské Raundalselvi na řece Urdland

„Jo, ten vrchní poslali za menší vody kluci ze Substantials, ale ten druhý nevím.“ Říká Vory. Důvodem je zřejmě dopad, kde voda naráží do šutrů schovaných pod hladinou. Z pochopitelných důvodů se do toho nikomu ze skupinky nechce. Já bych se taky nerozmýšlel, nebýt mírného reconnectu (skála trčící z vodopádu, pozn. aut.) ve spodní části dropu. Ten ti při správném nájezdu nastaví vůči hladině tupější úhel lodě a ty se nezapíchneš při dopadu tak hluboko nebo skoro vůbec.

Cítím se dobře, vidím jasnou lajnu, mám safety. Pár minut ještě běhám kolem vodopádu, sleduji padající vodu ze všech možných úhlů a jdu na to. Při nasedání do kajaku na mě ještě padá voda z vrchního vodopádu, který přímo přede mnou tvoří duhu. Pár hlubokých nádechů, chvilka vizualizace, vyjíždím z vracáku nad hranou, poslední záběr… Koukám na dopad a jsem dole. Reconnect na spodku vodopádu mě posílá dopředu, takže dopad je krásně měkký. Večer na baráku se při pokecu u pivka s místňákama zmiňuju o dnešním vodopádu. Kluci na mě chvilku koukají jak z jara a pak mi oznamují: „You have fuckin 1. D, bro!“

Za mě asi moc nezáleží na tom být někde ten první. Spíš mě fascinuje to neznámo, do kterého při tom jdeš.

– „FASCINUJE MĚ TO NEZNÁMO, DO KTERÉHO PŘI PRVOSJEZDU JDEŠ.“ PEŘEJ „PORTAGE RAPID“ NA PUELU (foto: David „Vory“ Sodomka) –

SÓLO RUNY

Při pádlování sólo neexistuje nic jiného než tady a teď. Nic jiného než ty, řeka a příroda kolem tebe. Tohle spirituální blaho je v mých očích důvodem, proč se do toho vůbec pouštět.

Pak je tu ta druhá stránka věci v podobě nebezpečí, kvůli kterému se tomu většina lidí za asistence zdravého rozumu vyhýbá. Vždyť je to to úplně nejzákladnější pravidlo: „Nejezdi nikdy sám.“ Pokud si při sólo jízdě zaplaveš, není v tu chvíli nikdo, kdo by ti vylovil pádlo a loď z vody. No a v neposlední řadě taky tebe.

Při pádlování sólo neexistuje nic jiného než tady a teď. Nic jiného než ty, řeka a příroda kolem tebe.


Co se týče mě, docela se mi líbí myšlenka, že je důležité rozlišovat mezi dvěma naprosto odlišnými věcmi. Mezi riskováním a následky. Když jsi na vodě sám, jsou následky extrémně vysoké. Jednoduše proto, že tu není příliš způsobů záchrany. S tím jde ruku v ruce to, že není žádný prostor pro chyby.

Ovšem ze strany rizika je to trochu jiné. Jsi maximálně soustředěný na každý záběr a pohyb. Velice rychle a přesně vyhodnocuješ každou situaci. V tom případě je riziko velmi malé a následky zákonitě astronomicky vysoké. Ve Státech se s oblibou říká něco ve smyslu: „The best safety is not to need safety.“ To je pěkný, ale funguje to pouze v případě, že jedeš řeku, kterou dobře znáš a víš, co tě kde čeká. Vybízí se to pro změnu odpálkovat českým příslovím: „I mistr tesař se někdy utne.“

„The best safety is not to need safety.“

Sám jezdím sólo velice zřídka. Nicméně jsem k tomu taky trošku přičichl a naprosto chápu, proč to některé lidi naplňuje. Ve Státech jsem jezdil sólo celkem pravidelně, protože mi nestačilo pádlovat jenom po práci, ale musel jsem i před, což znamenalo nasedat kolem šesté ráno a do toho nikdo z těch zevláků nešel. Ovšem odměna v podobě ranních slunečních paprsků, prosvěcujících páru nad peřejemi se stěží popisuje a rozhodně stojí za to. Podobně to bylo v Norsku a v Chile. Nicméně jsem na těch úsecích byl denně po několik týdnů, než jsem na ně nasedl poprvé sám. Vždy se hodí mít u sebe mobil nebo satelitní telefon, ale ve výsledku je to spíš placebo.

Každopádně jsme lidé a jednou z našich oblíbených vlastností je dělání chyb a špatných rozhodnutí. Ve výsledku záleží asi na tom, jestli dáš přednost racionálnímu uvažování nebo emocionálnímu prožitku.

– DÁŠ PŘEDNOST RACIONÁLNÍMU UVAŽOVÁNÍ NEBO EMOCIONÁLNÍMU PROŽITKU? (foto: David „Vory“ Sodomka) –

Eda Skalický

Autor

Nejmotivovanější zevlák z Brna, mezi jehož hlavní koníčky patří sledování meteorologické předpovědi a cestování s kajakem po světě.

Jakub Freiwald

Editor

Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf. Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii. Motto: „Když se chce, všechno jde.“

Podpora eMontany | I malý příspěvek na provoz redakce se počítá. Díky za tvou přízeň