JARDA KRECBACH

DOTKNOUT SE HOMOLE

Kdo byl Jaroslav Krecbach? O mladém talentovaném lezci, který se během šedesátých let pouštěl do odvážných prváčů v Ádru, toho dneska zas tak moc nenajdeš. Skvělým zdrojem jeho lezeckého působení na Broumovsku je kniha Vysoká hra od Pavla Lisáka. Pokud tě zajímá, jaké hodnotné cesty měl Jarda na triku, víš, kam sáhnout. V letech 1962–1964 lezl prásky s Karlem „Kokšou“ Hauschkem. Udělali spolu například Čarovnou stěnu na Kokšovu věž (VIIIa), Decháč na Krále (VIIIb) a Hubařskou stezku na Zub (VIIIb). Když Kokša vycestoval do Německa a začal spřádat plány na své mořské dobrodružství, pokračoval Jarda v prvovýstupech směle dál. Mezi jeho dalšími cestami najdeš krásné směry jako Krvavé spárky na Papouška (VIIc), Klenbu na Zámek (VIIIa) nebo Kaskadérskou na Čarostřelce (VIIIc).

Právě jeho cesty ve mně probudily zvědavost. Jaký byl? Co dělal? Rozhodně lezl perfektně. Navíc v šedesátých letech, kdy adršpašské skály teprve čekaly na své prvovýstupce. Do dynamických lan, dobře šitých sedáků, úderných lezeček i ufonů daleko, avšak závan dobrodružství šel cítit z každičké věže. Pouštím se do hry s názvem: Po stopách Jardy Krecbacha. Začínám poctivým studiem literatury, hezky podle pravidel poctivého výzkumu.

Otevírám Vysokou hru v roce 1963 a narážím na první kontroverzní počin. To, když se Jarda pokoušel o prvovýstup na Homoli cukru. „Teď se naše kroky uchýlej směrem k Homoli cukru, kde hrdinně bojuje Jarda Krecbach s Meierem,“ cituje Pavel Lisák z deníku Antonína Umlaufa nadepsaného datem 22. července 1963. „Jsou pod převisem a chtěje nechtěje tam tlučou třetí kruh, neboť se jim utrhla taková věcička. Totiž něco, za co se dává smyčka. Nebýt tohoto, bylo by to bez kruhu. Teď zaslechneme Jardův hlas, který si stěžuje na obrovskou tvrdost skály, která se ukáže na bórku a bicepsech na jeho horních končetinách. No ale tlouct se musí, a tak tluče.“ 

Očité svědectví o zlezení této věže tedy existuje. V čem byl háček?

„Sám Jarda děl: ‚Nepovažuju to za lezeckou cestu. Neboť se leze po smyčkách.‘“

Pak to šlo ráz na ráz. 13. srpna 1963 pravděpodobně dokončil svůj výstup. O den později už se Okresní výbor Československého svazu tělesné výchovy se sídlem v Náchodě usnesl, že tuto cestu jednomyslně neuznává. Členové výboru Jardovi nekompromisně nařídili vytlučení osazených kruhů a věž do budoucna prohlásili za nedotknutelnou. Jarda kruhy bez odmlouvání vytloukl, ale poslední z nich v cestě nechal. Aby ostatní lezci viděli, že se na Homoli cukru vylézt dá! A také počítal s tím, že časem to někdo zvládne čistě. (Zatím se nikomu nepovedl RP přelez, pozn. red.)

Další zprávy o Jardovi nacházím ve spojení s expedicí Peru 1970. Jako nejmladší (teprve 24letý) člen výpravy si své místo zasloužil odvážnými výstupy na písku i v horách. Vedoucí expedice Arnošt Černík si tehdy k jeho jménu připsal poznámku: „Fenomenální lezec na pískovci, který dovršil mistrovství českých pískařů, důstojný nástupce nejlepších postav českého lezení (zemřelých Josky Smítky, Josky Čihuly, Rudy Zabilky). Jeho vrcholné nové cesty v Adršpachu patří nejen k chloubě českého pískařství, ale je to triumf lidské odvahy a houževnatosti.“

Zvědavost mě žene dál. Jak vypadal jeho život? Napadá mě ideální člověk, co bude znát odpověď. Jardův o dva roky starší bratr Karel, který v Adršpachu žije dodnes (jeho syn leze na tomto videu, pozn. red.). Dále se dostávám ke Kokšovi a už se spouští dominový efekt dalších jmen: Zdeněk Brabec, Mirka Meierová, Míra Černý, Honza „Drobek“ Krch. Vzpomínat na Jardu je i po pětapadesáti letech od neštěstí pod Huascaránem pořád citlivé. A přece jen se rozpovídáme. Korálky vzpomínek se postupně navlékají, aby snad nakonec vytvořily jeden ucelený obraz.

Karel Krecbach
Jakej byl, jakej byl… hlavně špičkovej lezec, bezproblémovej. Díky svým přelezům se dostal do reprezentačního týmu. Plány dotahoval až do konce, hlavně v lezení. Prostě normální kluk jako všichni horolezci tady v Ádru.  

Karel „Kokša“ Hauschke
Kluky Krecbachovy jsem poznal v Ádru. Jarda z nás byl nejmladší. Úplně parádní, sportovní kluk. To víš, mladí kluci, mladé holky, bylo to veselý. Tehdy jsme si pořádně užívali života. (směje se) 

Zdeněk Brabec
Poznali jsme se v šestnácti v pražském lezeckém oddílu Slavie vysoké školy. Od té doby jsme spolu lezli, byli na vojně a po vojně začali podnikat jako „výškoví restaurátoři“. A v každé volné chvíli jsme jezdili do skal.

Míra Černý
Jarda byl bezvadnej kamarád a výbornej lezec. Nepotřeboval vyčnívat, mohl ses na něj stoprocentně spolehnout. Cos od něj chtěl, to splnil. V lezení cílevědomý, hlavně u toho přemýšlel. Byli jsme stejně starý, oba 46. ročník. Naši bráchové, Karel Krecbach a Milan Černý, zase ročník 1944. Poslední tři roky jsme spolu hodně lezli.

Honza „Drobek“ Krch
Nikdy jsem s ním nelezl. Ale znali jsme se z Ádru a asi byli kamarádi. Jen takový postřeh – cestou po kolejích z hospody Na Zátiší chodil téměř vždy značnou část cesty ve stojce po rukách.

Drobek: „Cestou po kolejích z hospody Na Zátiší chodil téměř vždy značnou část cesty ve stojce po rukách.” 

DO SKAL NEBO NA RAKY

Karel Krecbach
Narodili jsme se v Praze v roce 1944 a 1946. Chvíli po válce jsme se přestěhovali k babičce do Ádru. Náš táta dělal ve firmě Konstrukta a jezdil mezi Prahou a Vlašimí. Máti měla na starost hospody v Praze. A my jsme vyrůstali u babičky Krecbachové. Nejdřív na Náchodské, potom v chaloupce pod skalama. V Adršpachu jsme nastoupili i do školy, ale pak si nás máti vzala do Prahy, takže jsme dostudovali v Praze. Ale do Ádru jsme jezdili v každé volné chvíli. 

S Jardou jsme byli jako kluci furt spolu. Máma s tátou za náma jezdili třeba jednou dvakrát do měsíce na tři dny. Přes léto tu byli a někdy v zimě jsme zase museli my za nima do Prahy. Občas jsme jezdili s tátou do Krkonoš na chalupu, říkalo se jí Hromovka. Tam jsme museli být třeba čtrnáct dní na lyžích. To nebyly lyže jako dneska. Měli jsme akorát prkna s takovým starým vázáním, ale naučili jsme se na tom lyžovat. Jarda teda dost dobře. Máma a táta pořád něco vymýšleli a my jsme museli s nima. Ale my bychom byli nejradši furt tady v Ádru.

Dětství v Ádru? No, rostli jsme tak nějak sami, ale ještě nás vychovávali. (směje se) U babičky byl řád. Museli jsme chodit na borůvky a taky přijít včas na jídlo. Když přijela máma, tak se muselo poslouchat. Jako malí kluci jsme popolejzali ve skalách, nebo chodili na ryby. Chytali jsme pstruhy a bába je večer pekla. Nebo jsme šli na Zdoňov s kýblem a donesli jsme kýbl plný raků. 

Pak jsme chodili takzvaně rabovat. To jsme chodili přes kopec na Libnou, kde stály ještě baráky po Němcích. Lidi byli vysídlený, už se toho spoustu rozkradlo. Když Němce odsouvali, nesměli si s sebou nic vzít. Byly tam nádherný skříně, šuplíky plné příborů, poháry… nádherný věci. Pak tam přijeli vojáci a rozebrali to. Co k něčemu bylo, to vzali. Zbytek zničili. 

Od malička jsme popolejzali. Měli jsme ještě bratrance Luďu (Ludvík Feygl), co teď žije v Americe. Někdy v roce 1958 jsme vylezli naši první serióznější věž, to byla Bratranecká. To mně bylo čtrnáct, Luďovi třináct a Jardovi dvanáct. My jsme sice lezli, ale schránky jsme na věže nedávali, ani jsme to nikam nehlásili. Tehdy jsme slaňovali za stromky.

Vážnější lezení nastalo, když jsme poznali Kokšu a Karouška (Valeriána „Rišíka” Karouška). Kokša byl z Hronova, poznali jsme se v Ádru. On se pak později nastěhoval k nám do Prahy a dělal s Karouškem v aťáku. Když se v šedesátým pátým legálně vystěhoval za mámou do Německa, tak jsme za ním jezdili, kdykoliv to šlo.

OBJEVITEL Z ÁDRU

Kokša
V pozdějších dobách (v šedesátých letech, pozn. aut.) jsem lezl prásky, jak se říkalo těm už vážnějším věcem. Neměl jsem žádnýho spolulezce, všichni se báli. Vždycky jsem někoho chytil náhodou a ten mě musel jistit. (směje se) No, a s Jardou jsme pak tvořili takový tým. Vylezli jsme spolu několik moc hezkých cest. Rád vzpomínám třeba na Krakonošův Zub. A taky na adršpašskýho Krále, tam jsme udělali cestu Decháč. Jarda byl strašně sportovní, měl kondičku. Potom už začal dělat prvovýstupy sám. Nám se tehdy jednalo jenom o to. Slídili jsme skalama a hledali pěkné cesty…

Zdeněk Brabec
V zimě se procházelo skalákem a koukalo se, kde se udrží sníh. Totiž kde se udrží sníh, tam by se dala udržet i noha. Dělali jsme cesty v Adršpachu i na Hrubý Skále. Cesty měl často namyšlené Jarda a Kokša.

Kokša
Jen si tu dobu představ! Skály nelezený, úplně neobjevený. Nikdo je neznal, ani ty průvodci. Byli jsme pionýři. Tehdy ještě skály neměly jména, pojmenovávali jsme je. A když jsme na nějakou vylezli, tak jsme byli první člověk, který tam kdy stál. Pocit jako objevení Ameriky pro Kolumbusa!

Když jsme našli pěkný směr, tak jsme o něm nikomu neřekli. Báli jsme se, že by nám někdo vyfoukl nádherný prvovýstup. Já jsem byl takovej trošku divnej, proto jsem nikdy stálého spolulezce neměl. (směje se) Vždycky jsem bral někoho, kdo tam zrovna byl. A naštěstí to vždycky docela dobře dopadlo. 

Kokša: „Byli jsme první člověk, který tam kdy stál. To bylo jako objevení Ameriky pro Kolumbusa!” 

Zdeněk Brabec
S Jardou jsme spolu lezli od šedesátýho druhýho. Seznámili jsme se na nováčkovským kurzu našeho oddílu. Jarda už skoro všechno uměl z Adršpachu. Byl výrazně šikovnej a mrštnej. 

Dělali jsme spolu třeba Hladový kout na Radnici (VIIc). Proč hladový? Lezl ho s náma taky Piki (Jaroslav Poul). A furt kňučel: „Ježíšmarjá! Jak dlouho tady ještě budem? Já mám hrozný hlad.“ Tak vznikl Hladový kout.

Janina stezka na Přísahu (VIIc, RP VIIIa) byla podle Jardovy Jany. Seděla v borůvčí a hlídala, aby se nám nic nestalo. Taky s náma chodívala do skal, když zrovna nedělala výpravčí v Čakovicích kdesi v jižních Čechách.

Zatím se o Jardovi dozvídám samé dobré věci. V hlavě si tvořím obrázek: jednoduše dobrák. Dostává se mi do rukou jeho diář z roku 1965. Opakují se v něm jména: Toník Srbů, Kokša, Líba, Rišík, bratři Meierové, Žéňa (Zdeněk Brabec), Janina, Maliňáček (Zdeněk Malinský), Ilja Špitálský s Alenou, Ivan Bortel, Blecha, Kratochvíl, Prachtel… Nesčetně zápisů o jeho Janině, chození do kina, víkendech v Ádru, výjezdech do Tater a nocování v Sedmihorkách. A potom taky: 

Sobota 17. dubna 1965: S Milanem jsem lezl a byli jsme na jezírku. Ucpali jsme jezero! 

Neděle 18. dubna 1965: Průšvih s jezírkem! A dalo se lanko na Papouška. 

Co se na jezírku tedy stalo?

Zdeněk Brabec
O tom bych něco věděl. Zavinili jsme to já, Kokša, Jarda a Zdeněk Malinskej z Náchoda. Jezírko (pro turistickou plavbu na lodičkách, pozn., red.) se vždycky na zimu vypouští. Bylo hezky z jara, a tak jsme si řekli: „Co kdybychom ho napustili?”. Jak jsme řekli, tak jsme udělali. Shodou okolností byl přes noc hroznej lijavec. Když jsme ráno došli, jezírko už přetejkalo. Do tý jeskyně pod velkým vodopádem se nedalo ani pořádně zalézt.

„Z toho bude průser!“ lamentovali jsme. 

Napadlo nás parádní řešení! Výrazně jsme otevřeli stavidlo, aby to odteklo. Valilo se tolik vody, že se daly v některých místech do pohybu i podlážky chodníků! Lidi pak chodili z procházky ze skal hodně promočený.

Okresní noviny Nový čas z vydavatelství v Náchodě o tom psaly, že se stala lumpárna, a že je potřeba najít viníky. Až do dneška je nenašli.

PROSPĚŠNÁ SPORTOVNÍ ČINNOST

Zdeněk Brabec
Dvouletou vojnu jsme odsloužili v Bratislavě. Stali jsme se členy lezeckýho oddílu Dukla a Slovenskýho juniorskýho družstva, takže jsme si mimo vojny užívali i pobyt ve skalách – jak v zimě, tak v létě. Lezení se považovalo za prospěšnou sportovní činnost. Takže nás do hor pouštěli – žádnej podfuk! Dokonce jsme měli povoleno sportovní oblečení. Z kasáren jsme vycházeli v džínách, na zádech jsme nesli kletr. 

Pavouk (Pavel Pochylý) v té době udělal výstup středem Jezerní stěny na Jastrabiu vežu a nechal se slyšet, že je to cesta velmi náročná, na tehdejším maximu (Pravděpodobně Pochylého platňa VI, A4 z roku 1963, pozn. red.). A že kdo ji vyleze, tomu dá láhev Key rumu. To nás s Jardou a Milanem Černým namotivovalo! (směje se) Tak jsme udělali první opakování a ten rum získali. Dál jsme lezli třeba Direttissimu na Malý Kežmarský štít. 

V rámci našeho opouštění kasáren jsme zjistili, že nedaleko od nich leží zaplavená pískovna jménem Kuchajda. Na té Kuchajdě měli spolek vodního lyžování. Udělali jsme s nima dohodu – pokud doneseme benzin do člunu, že se můžeme zapojit. Jarda tam chodil trénovat čtrnáct dní a pak předvedl trik, na který ti experti, co se vodnímu lyžování věnovali, jenom čuměli. Rozjel se na jedný lyži, tu lyži vykopnul a na holejch nohách pak jezdil po hladině za tím člunem.

On Jarda uměl dobře lyžovat. Často jsme jezdili do Špindlu. Měli jsme tam doporučení na jeden rozestavěný barák, který měl kotelnu přizpůsobenou na přespání. Říkali jsme jí hotel Kotel – ubytování zadarmo, pohoda. Dokonce jsme sehnali klíče, takže to bylo téměř legální. 

PRAŽSKEJ ŽIVOT

Kokša
Ve skalách jsem se seznámil s horolezcem Rišíkem, co byl akademický sochař. A tak jsme se dohodli, že mu budu dělat uměleckého asistenta v jeho ateliéru v Praze. Kluci Krecbachovi mi nabídli, že bych mohl bydlet u nich na Malostranským náměstí. Oni tam měli nádherný velký byt.

Karel Krecbach
Ten byt měl čtrnáct místností. Dvě koupelny, dvě kuchyně, celý to patro bylo naše. Rodiče už nebyli spolu – táta bydlel vlevo, máti vpravo. 

Mirka Meierová
To byla krásná doba. A Krecbachovi zase pořádní exoti. (směje se) Ten jejich byt byl ohromnej! Když jsem tam poprvé přišla, jezdili v něm na kole. Taky se uvnitř šermovali šavlema… Byla jsem úplně v šoku! 

Kokša
Jako vesnický buran jsem se dostal do Prahy. To bylo něco úžasnýho. Cinkaly tam tramvaje a taky půllitry. (směje se) Né že bychom chodili po večírcích. Ale nakonec jsem tou uměleckou činností začal vydělávat dost peněz, tak jsme sem tam večer zašli do hospody k Flekům. Zkrátka pražskej život. Chodili jsme na koncerty, do divadla. Všichni jsme byli v horolezeckým klubu od univerzity a společně jsme trénovali. 

Kromě Karouška jsem pracoval i s jinejma sochařema. Třeba s Jirkou Nováků. On měl pětistovku Javu, půjčoval nám ji a jezdili jsme na ní do Ádru. Později jsem si koupil skútr, říkal jsem mu „Kosmická loď“. A kluci Krecbachovi touhle lodí jednou dojeli až do Alp. Všechno nám patřilo dohromady, takový to bylo přátelství. 

Mirka Meierová: „Když jsem poprvé přišla do jejich bytu, jezdili v něm na kole. Byla jsem úplně v šoku!”

Karel Krecbach
Jó, na skútrech do Alp! Psal se šedesátej čtvrtej, měl jsem po maturitě, Jarda byl ve druhým ročníku. Díky Rišíkovi jsme byli zapsaní na soupisce a mohli jsme tam jet jako horolezci. Vyrazili jsme na Dachstein, Grossglockner a nakonec ještě do jižních Tyrol. Pak to kluky začalo víc táhnout do hor. Jezdili jsme do Tater, do Chamonix. Tenkrát ještě nebyly pasy, jezdilo se na výjezdní doložky. Nedělali jsme žádný problémy, z každý výpravy jsme se vrátili. Tak nám vždycky někdo z ČSTV domluvil, abychom mohli zase vyjet.

Míra Černý
Byli jsme tehdy velká parta. Jezdili jsme do skal každý víkend. Taky jsme jezdili na soukromé akce do zahraničí. Třeba v šedesátým devátým jsme byli v Turecku na Kačkaru asi na dva měsíce. Kam se dalo, tam jsme jeli. V tý době se dalo vyjet bez nějakých velkých problémů. 

Zdeněk Brabec
V srpnu v osmašedesátým jsme jeli do Turecka na Ararat. V Ankaře se ptal Černík jednoho chlapíka, jestli neví, kde je československá ambasáda. Vyptával se, jestli jsme opravdu Češi, a pak prý, ať jedeme za ním. Vyklubal se z něho shodou okolností novinář. My jsme nic netušili, a když jsme vylejzali z auta, tak nás nafotil. Pak nám řekl, že u nás doma jsou Rusové, to jsme čuměli a on nás zase vyfotil. Večer už jsme figurovali v tureckých novinách. Do Ankary s náma dojel i Karoušek a Zdeno Zibrín. Když se to dozvěděli, tak se rozhodli jet zpátky. V rámci krátkého pobytu v Ankaře jsme šli ještě protestovat na velvyslanectví spřízněných států.

Potom jsme odjeli na východ. Na univerzitě jsme potkali místní lezce, to měl Černík už předem domluvený. Měli jsme společně vylézt severní stranu Araratu. Od tama šlo krásně vidět až do Jerevanu. Jenže jak jsme vstávali v jednu ráno, tak jim se nějak nechtělo.

Výstup nebyl technicky náročný. Ale je to pětitisícovka, poznáš to na dechu. Výstup jsme zvládli bez aklimatizace a bez větších problémů. Jenom Kopal dostal sračku, ne z výšky, ale ze žrádla. Takže jsme lezli bez domluvených Turků a bez Kopala. Nakonec na vrchol Araratu došel jenom Jarda, Meieři, Černík a já. Shodou okolností jsme později zjistili, že na tam čtrnáct dní před náma z druhý strany došel Puškáš. Takže jsme ani československé prvenství nezískali. (směje se)

VÝŠKOVÍ RESTAURÁTOŘI

Karel Krecbach
Chvíli po vojně jsme jako jedni z prvních začali dělat vejškovky. Inspirovala nás k tomu jedna cesta do Skaláku, při který jsme viděli starýho Láďu Stehlíka, jak dělá střechu na kostele. Získali jsme první zakázku a rozjelo se to. Často si nás volali faráři k opravám kostelů. Sundávali jsme věže, natírali jsme je… Za kšeft jsme dostali třeba čtyři tisíce. To bylo moc peněz. Táta v té době dostával na měsíční výplatě dva tisíce. Tak jsme vydělali peníze a pak jeli třeba na dva měsíce do skal nebo do hor. 

Zdeněk Brabec
Jarda dělal po vojně na stavbě Nuselskýho mostu. V roce 1968 po návratu z Turecka a výstupu na Ararat jsme se rozhodli, že se dáme na dráhu živnostníků. Založili jsme družstvo „Elis“ na výškový práce. Registrovali nás jako „výškové restaurátory“. První větší akce byla na kostele sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně. Přes Karouška jsme se dohodli s uměleckým štukatérem panem Junkem, kterej dělal posmrtnou masku Palachovi. Ten pan Junek nám pomoh a z velkýho ulomenýho kříže udělal model, z toho modelu se pak udělala náhrada. A tu jsme osadili na ten karlínskej kostel. Faráři si o nás pak mezi sebou povídali a my z toho měli docela kšefty. 

Karel Krecbach
Nakonec jsme se s Jardou, Tondou Srbů, Meierákama a Zdeňkem Brabcem v tom šedesátým osmým po příjezdu Rusa sbalili a odjeli do Německa. Žili jsme v Dachau. Nějaký Herr Dubovy nám tehdy pomohl sehnat práci. Vydělali jsme dost peněz a hned z první výplaty si nakoupili auta. Já jsem si koupil červenýho Fiata a Jarda měl šedivou Škodovku. Měli jsme víza na šedesát dnů. Pak jsme se museli vrátit do Československa pro nové vízum. Tak to šlo až do normalizace. 

Zdeněk Brabec
Ještě mám jednu vzpomínku k tomu nákupu aut. Chodili jsme do práce, abychom našetřili. Jarda dostal chřipku a uznali mu nemocenskou. Když se trochu zmátořil, odjel autobusem do Mnichova obhlídnout nabídku. Přilej zpátky se Škodovkou a rozplýval se: „Čoveče, tam mají tak pěknýho modrýho Fiata 850.“

To se ví, že jsem po něm zatoužil. Tak mu říkám: „Seš zítra ještě nemocnej?“

A on: „No jasně.“

„Tak tady máš peníze a jeď mi ho koupit.“

Takže mi Jarda koupil auto, který jsem předtím ani neviděl. Nakonec mi vydrželo dlouhý roky. Taky se k němu váže vzpomínka na poslední den, co jsme se s Jardou viděli. Musel jsem to auto nechat opravit, trvalo to víc jak rok. V tý době byl velkej problém s náhradními díly. Když jsem se dozvěděl předběžnou cenu za opravu, chyběly mně čtyři tisíce. Musel jsem si vzít půjčku a Jarda se za ni zaručil. Opravenýho Fiata jsem si vyzved v Náchodě právě v den, kdy Jarda odlítal do Peru. Přijel jsem se s ním rozloučit na letiště – chlapi už byli skoro odbavení. Jarda za mnou přišel a ptal se:

„Tak co, máš auto?“

Přikývnul jsem.

„Ukaž mi klíče,“ povídá, „a až se vrátím, tak mě svezeš.“ 

Jsem na konci svého průzkumu. Představuju si Jardu jako veselého mladého kluka, který každou volnou chvíli trávil lezením. Vyrostl v adršpašské divočině po boku bráchy, bratrance a dalších lezců, kteří prozkoumávali dosud neobjevené. Kluk z vesnice, šermíř z Malostranského náměstí, cílevědomý lezec, pionýr skal i vejškovek.

Čím celé povídání shrnout?

Zdeněk Brabec: „Prostě napiš: Byl talentovaný a šlo mu všechno.“

__________