PATAGONIE PRO SMRTELNÍKY

VELKÉ PLÁNY

Patagonie pro mě byla vždycky synonymem drsného počasí, tvrdých podmínek a mekky lezení, jen pro zkušené borce. Právem. Skoro každý, kdo sem míří, má ve svém lezeckém CV řadu hodnotných zářezů a notnou dávku let strávených v horách. Mockrát nám tu borci říkali: „Neměli jsme koule sem jet, dokud se nebudeme skvěle pohybovat v Tatrách nebo Alpách.“ Nebo vyprávěli, jak trávili několik předchozích sezón v Chamonix nebo v Yosemitech, aby se dokázali alespoň trochu připravit na zdejší lezení. Nic z toho jsem ale naštěstí předem nevěděl, proto jsem se prostě rozhodl a vyrazil.

Mému rozhodnutí pomohlo několik hlavních důvodů. Po jižní Argentině jsme vloni hodně cestovali se ženou Alenkou, tehdy však bez věcí a ambicí do hor. Jen se špagátem, sadou expresek, lezečkami a sedákem, abychom si zpříjemnili pobyt a cestování. Druhou pravdou je, že z Peru, kde poslední roky žijeme, je to přeci jen o kousek blíž než z Čech. I Chamonix je odsud daleko. A poslední věc – Patagonie a městečko El Chaltén nás úplně nadchly. Vidět všechny ty velikány, které člověk zná jen z loga nejmenované americké značky, či z knížek, fotek, filmů nebo z vyprávění, je naprosto magické.

Poprvé všechno vidím na živo. Dívám se do průvodce a zjišťuji, že ta „čísla“ nejsou tak šílená. Určitě se tu najde něco i pro nás. ‚Je tu přeci spousta cest v šestkové francouzské klasifikaci, to nemůže být tak zlé,‘ říkám si. Dokonce i ta Super Canaleta na Fitz Roy je „jen za 5+“ (někde psaná za 6a, pozn. red.). Předtím je sice asi 1300 m ledu a sněhu, ale v tom se po čtyřech letech v Peru cítím dobře a nadmořská výška v Chalténu mi bude hrát do karet. „To půjde, pojedeme znovu. A tentokrát si vezmeme všechen matroš a budeme jen v Chalténu,“ shodujeme se se ženou a začínáme se připravovat.

„Průvodce ukazuje spoustu cest v šestkové francouzské klasifikaci – to nemůže být tak zlé.“

Plánujeme dovolenou, kupujeme letenky a hledáme ubytko. Lezení s manželkou je vždycky trochu limitující a člověk má trochu užší rozsah – ať už z důvodů lezecké výkonnosti nebo kvůli strachu o svoji drahou polovičku. Jelikož jsem právě skončil po čtyřech letech v práci a mám času až až, kromě manželky začínám shánět i dalšího parťáka, který by ji v průběhu mohl vystřídat. Kritéria jsou jednoduchá. Musí mít čas, chuť, zkušenosti a peníze. Ano, peníze. Argentina není levná a letenky z ČR taky nejsou úplně za hubičku. Okamžitě mě napadá Matěj, který za námi už před rokem přijel do Peru na „lyže“ (viz. Honzův lednový článek SkiAndinismus v Peru, pozn. red.). Stačí pár dobře mířených rozhovorů a Matýsek má letenku. Plán je tedy jasný. Dva týdny s Alenkou nějaké lehčí, rodinné lezení, rozkoukat se a pak do toho „prásknout“ s Matějem.

Nyní se, myslím, hodí uvést na pravou míru naše předchozí zkušenosti z Tater, Alp a jiných hor. Máme vylezeno úplný prd. V Tatrách jsem lezl kdysi něco málo, do Alp jsem jezdil spíš na skialpy, v Chamonix jsem byl jednou na lyžích a Yosemity znám jen z obrázku. Moje největší zkušenost s bigwallovým lezením je Sfinga v Peru, kde jsem loni strávil krásnou mrazivou noc na polici skoro v 5000 m n. m. s parťákem Kubou. Matěj toho v Alpách nalezl o poznání víc, ale většinou pod dohledem horského vůdce. Lezecky jsem na tom (papírově) asi o něco lépe, on je ale zase hrozná „běhna“. To zní jako silný team.

ZPÁTKY NA ZEMI

Aguja de l‘ S – „Via Austriaca“ (5+/6a)

První volba padá na Aguju de l’ S – úplně nejmenší jehla vlevo v hlavním masivu Fitz Roye. Vedou na ni dvě jednoduché cesty: Cara Este (6a) zleva a Via Austriaca zprava (5+). Vybíráme si druhou jmenovanou, čistě z estetických důvodů. Popularitu této věže poznáváme už v BC, rozhodně tam totiž nejsme sami. Když se pak dozvídáme, že většina teamů jde na Cara Este, jen nás to utvrzuje ve volbě lézt Austriacu.

Cesta začíná třemi délkami prudkého sněhu, cca 50–60°. To mi nečiní větší problémy, i když počet jištění do sněhu na mém sedáku mohl být větší. Mám tři šrouby, které nikam nejdou, a nula kotev. Je to ale lehké a ve skále vlevo jdou vždycky udělat štandy. Poté následuje jedna krátká zhruba dvacetimetrová délka mixu (cca za M3) do štandu, kde se přezouváš a kde necháš pohorky, mačky, cepíny a lezeš dál krásným koutkem plným spár do sedla. Ze sedla pokračuješ dál po „hřebeni“ na vrchol. Takhle je to aspoň nakreslené v topu.

Nedostáváme se ale ani do sedla. Stopku nám vystavuje třetí délka v koutě, kde úplně blbě utíkám do jiného štandu. Řešení, jak situaci zachránit, sice existuje, ale Alenka klíčové místo nepřelézá. ‚A to jsme teprve v délce za 5. Ta následující, psaná za 5+, na nás teprve čeká,‘ říkám si pro sebe a velím k ústupu. Objektivně musím uznat, že to s pětkou nemělo nic společného. Alenku bych přes převis asi nějak dostal, ale kdo ví, co by následovalo.

I slanění stojí za to a dámským nervům dává solidně zabrat. Sníh teče a musíme se přehoupnout do odtrhovky a dohopsat až na plochý ledovec pod ní. Rozteklý ledovec a následný pochod s těžkým batohem až do města vyúsťuje v 21hodinový rodinný výlet a konec veškerých ambicí o manželské lezení v Patagonii. Další dny trávíme lezením v údolí, běháním a užíváním si léta a místních krás. Tahle zkušenost mi otvírá oči, posazuje mě zpátky na zem a sráží mé plány a ambice do reálných možností. Místní klasa je fakt rychta.

„Tahle zkušenost mi otvírá oči, posazuje mě zpátky na zem a sráží mé plány a ambice do reálných možností. Místní klasa je fakt rychta.“

LIMIT VLASTNÍ OBTÍŽNOSTI

Aguja de l‘ S – „Cara Este“ (6a)

Matěj je konečně tady a přichází první dobré počasí. Vyrážíme zpátky na Aguja de l’S, tentokrát cestou Cara Este. Tři délky za 5 nebo 5+, pak několik délek choďák – rozuměj šrot, kde dřív býval sníh. Na vrchol pak vede exponovaná délka za 6a. Abychom se vyhnuli zácpě a množství lidí, vyrážíme z BC velmi brzo a do cesty nastupujeme ještě před rozedněním. První tři délky prolézáme ve svižném tempu. Zima, zmrzlé ruce, jiný styl lezení… Kdybych měl 6a trad jako svůj strop, asi bych tu hodně zaplakal. Ale je to krásné!

Poslední úsek k vrcholu je psán za 6a, reálně mi ale přijde mnohem jednodušší než spodek. Pravda, je vzdušný, ale jde dobře jistit. Dolů se pak celá cesta krásně proslaňuje a všude jsou štandy. Nejsou sice vrtané, ale jsou kvalitní. Většinou skoba a vklíněnec.

Aguja Guillaumet – „Brenner Moschioni“ (6b)

Aguja Guillaumet je pro změnu věž zcela vpravo v hlavním masivu. Vede na ni spousta krásných cest a mimo jiné i dvě klasiky. Brenner – po SZ pilíři, psaná za 6b a Comesaña-Fonrouge za 6b+. Druhá cesta vede po nevýrazném pilíři a stěnou vpravo (Z) od Brennera. K našemu překvapení jsou obě fakt populárky a v daný den se to v kempu hemží lidmi. Odhadem tu čeká cca 20 týmů s plánem lézt buď tu či onu cestu.

Rozhodujeme se pro Brennera, který nabízí vyrovnanější lezení a více délek za 6a a 6a+. Comesaña má mnoho lehčích délek a jednu za 6b+. Obě cesty se pak spojují na hřebeni a dolézají společně. Na nástup se leze po sněhu, ledu, trochu mixu, takže potřebuješ mačky a minimálně jeden cepín, to samé pro vrcholový hřeben. My raději máme dva pikle, protože nikdy nevíš, a cestu neznáme.

Vyrážíme brzy, abychom utekli davům lidí. Už první délka je záludná. Ani ne tak těžká, ale Matěj trochu bloudí, kudy že to má jít. Já zase dole mrznu. Mezi tím nás dohání další dvojice, které už ví, kudy mají jít. Skála je ledová, sem tam namrzlá, ale jde to. Klíčová délka cesty je spára, respektive jedna ze tří spár ve zhruba 30metrovém výšvihu. Podle průvodce je levá spára nejlehčí. Zadarmo ale rozhodně není, protože ubíhající šikmá spára mě dost vyhazuje. Výš se pak zvedá do kolmice a rozšiřuje, sem tam ale můžeš něco strčit dovnitř a odfrknout. Nemít na zádech batoh, dám to čistě, děsně mi ale překáží a nemůžu se správně srovnat a nasměrovat a celé mě to stojí spoustu sil. Musím si odsednout, srovnat se, podívat se pod nohy a lézt dál. Matýsek s tím taky trochu bojuje, ale v pohodě.

Následuje několik délek po pilíři, vše kolem 6a, ale všude se leze a hledá. Cesta jde sice po pilíři, ale ten je dost masivní a vždy je spousta možností, kudy lézt. Asi po deseti délkách se cesta spojuje s Comesañou (takže se tam potkají úplně všichni, pozn. aut.) a společně jde ještě asi tři délky na vrchol, neboli na sněhový hřeben. Počet délek je celkově dost variabilní. Vzhledem k členitosti terénu a tření lana se málokdy povede vytočit plných 60 metrů.

Sněhový hřeben už má mnohem méně sněhu než v průvodci, je tam ale vyšlapaná dálnice a dá se to v pohodě bez maček a bez cepínů. Když už je ale s sebou máme, tak je nasazujeme. Dolů se slaňuje buď tou samou cestou nebo lépe přes cestu Comesaña. Tahle linka je trochu přímější a navíc končí na sněhovém platu a ne nad bordelem v sedle. Při slanění trochu bojujeme s větrem a motajícím se lanem. Naštěstí potkáváme chalany ze Slovenska, kteří nám jednak ukazují fígl, jak pracovat s lanem, zároveň dáváme lana a síly dohromady. Najednou máme k dispozici šest lan a šest párů rukou a dolů doslova letíme.

Malá perlička. Během slanění pomáhám dvěma Amíkům, míjím další slanění a do následujícího mi nestačí lano. Sedám si tedy na polici, jištěný jen jedním frendem, a čekám, až mě Matěj vyzvedne. Kdybych neměl vysílačku, asi tam sedím a brečím ještě teď. Určitě doporučuju vysílačky vždycky s sebou.

Cesta je jinak naprosto skvělá. Super lezení, expozice a velmi komplexní výstup. Sníh, led a bordel na nástup, pak lezení v pevné skále, občas namrzlé. Převážně spáry všech rozměrů, koutky, ale i plotny a převisy. Není to těžké, i když na 6b svižné. Důležitý pro nás je taky střet s realitou a s kluky, co to umí a co fakt lezou. Vidíme, jak jsme ve všem pomalí. Ani ne tak v lezení, tam toho tolik nenaženeš, ale ve věcech okolo. Jištění, práce ve štandu, výměna matroše, práce s lany jak po cestě nahoru, tak i dolů. Nacházíme limit vlastní obtížnosti, kde jsme schopni se nějak rozumně pohybovat a netrávit v cestě mládí. Opravdu musím říct, že tento výstup je pro mě úžasným zážitkem, zároveň ale velká škola a motivace do dalšího lezení a vzdělávání se.

Dalších několik dní je hnusně, fouká, prší, sněží, a když se po týdnu konečně dělá okno dobrého počasí, dá se tušit, že čistě skalní cesty budou zateklé a nelezitelné. Okno je navíc jen dvoudenní, takže nemůžeme jít moc hluboko a daleko do hor.

ZHODNOTIT RIZIKA

Ag. Poincenot – „Whillans-Cochrane“ (70°, M4, 5+)

Aguja Poincenot je druhá nejvyšší věž celého masivu. Na první pohled dokonalá, skoro jak v Ádru, ale vyšší a uprostřed ledovce. Cesta Whillans Cochrane je asi jediná výrazná slabina celé věže. Sněhová rampu protínající celou východní stěnu, až na levou (jižní) hranu. Po té pak lezeš dál nahoru. Rampa má klasifikaci M4, 70°, vršek potom 5+.

První den jdeme poměrně na těžko, ale bez problému přicházíme přes Lagunu 3 a Passo Superior až na ledovec na úpatí Fitz Roye a Poincenota. Máme to cca 30 minut na začátek rampy. Upřímně, už ten začátek vypadá dost nepříjemně. Tam, kde kdysi býval sníh, je jen mokrá skála. Crux na konci rampy vypadá už z dálky hrozivě. „Ale což, zkusíme to,“ shodujeme se jednomyslně. Na ledovci s námi je jedna dvojka, další dvě necháváme za námi v Passu. To je to, co víme. Bohužel dvoudenní okno, po týdnu sněžení a k tomu víkend vyúsťují v obrovské množství lidí pod námi, to zatím ale nevíme. Když ve tři ráno vstáváme, tři týmy už jsou nad námi a další právě prochází kolem.

Už před začátkem rampy je kolmý sněhový výšvih, který všechny lehce zpomaluje. I potom to asi za moc nestojí, když první tým, který vyrážel skoro dvě hodiny před námi, ještě výšvih nepřelezl. K tomu navíc, mezi nimi a námi je ještě dalších cca 15–20 lidí. Profil cesty napovídá, že nikoho nikde nepředběhneš, pořád na tebe bude něco padat, a jakmile se do sněhu opře sluníčko, stává se cesta nelezitelnou. Je pět ráno, na začátku rampy furt nával a vidina cruxu na jejím konci, kde se chtě nechtě udělá další špunt. Sluníčko se blíží a nad námi se to moc nehýbe. Poslední kapka, tým místních (tři další lidi), který prostě odmítá čekat za námi, bezpečně mimo padající sníh a led, nás předbíhá a čeká s dalšími přímo pod koutem. Moc lidí, tající sníh, věčné čekání a velké objektivní riziko. Pokračovat za dané situace se jeví jako úplná blbost.

Jasně, možná by to nakonec šlo a třeba by to i nějak dopadlo. Třeba ten crux nahoře není tak hrozný, a třeba bychom i ten sníh stihli přelézt „za zmrzla“. Shodujeme se ale, že bychom akorát byli nasraní. Otáčíme, balíme kemp a pelášíme dolů. A rozhodnutí určitě nelitujeme. Možná snad jen toho, že jsme nezačali dřív. Kdybychom se drželi naší taktiky vstát mnohem dřív, vypálit tím všem rybník a naběhnout do toho klidně o půlnoci, psali bychom teď jiný příběh. Na kdyby se ale nehraje a nikdy nehrálo. (O úspěšném přelezu této cesty psal Honza Zahula tady, pozn. red.)

ČISTÉ LEZECKÉ BLAHO

Aguja de l‘ S – „Via Austriaca“, 5+ (6a) – reparát

Do odjezdu nám zbývá už jen pár dní a počasí stojí tak nějak za prd. Na předposlední den ale hlásí okno. Za jeden den se toho opravdu moc stihnout nedá, ledaže by člověk nastupoval za nepříznivého počasí. Ani ten nástup by ale za moc nestál. Reparát na Poincenota nepřipadá v úvahu, to chce dva tři dny. Ale Aguja de l’S by mohla jít jako round trip z města. ‚Stále mi tam visí pytel na Via Austriaca a kdybychom vyrazili hodně brzo a přešli ledovec ještě za tuha a za tmy,‘ šrotuje mi hlavou. ‚S Matýskem budeme rychlejší, půjdeme bez věcí na spaní a vaření, jen jeden cepín, míň železa a míň jídla…‘

Vyrážíme tedy těsně po půlnoci, po slabých dvou hodinách spánku, ale jde se dobře. Je teplo, měsíc nám svítí na cestu a lehké batohy skoro necítíme. Někdy kolem čtvrté ráno přicházíme pod ledovec, nasazujeme mačky a pelášíme dál. Před námi je jen jedna dvojka Španělů, kterou předháníme ještě na ledovci. K mému velkému překvapení se sněhové pole na začátku cesty dost změnilo. Mosty popadaly, trhliny se zvětšily a musíme trošku hledat, kudy projít. Nic zásadního se ale nekoná. Kousek slézáme, promrskáme se přes trhlinu, vylezeme cca osm metrů dlouhý, skoro kolmý výšvih. S jedním cepínem a bez jištění velká sranda. Strkáme prsty na „finger-lock“ do díry po cepínech. Následné dvě délky sněhu ve sklonu kolem 60° doslova probíháme, žádné jištění totiž stejně nemáme.

Po úvodním mixíku se na štandu přezouváme do lezeček a začíná čisté lezecké blaho. Matěj si přezouvá jen levou botu. Pár dní zpátky si při běhu pravděpodobně zlomil palec pravé nohy, tak leze v kombu: lezečka na levé noze, pohorka na pravé. Naštěstí celé čtyři délky až do sedla lezeme koutem se spárou, do které se strká pravá noha a levá ve stěně. No big deal, na pohorku možná lepší než lezečka.

„Matěj si přezouvá jen levou botu. Pár dní zpátky si při běhu pravděpodobně zlomil palec pravé nohy, tak leze v kombu: lezečka na levé noze, pohorka na pravé.“

Celá cesta je krásná a zábavná, ale pořád se tak nějak leze. Štandy jsou. Po vyhoupnutí do sedla se nám otevírá pohled na druhou jižní stranu hřebene a před námi se vynořuje Cerro Torre, Cerro Egger a jiní velikáni. Kromě toho nás fackuje vichr z druhého údolí a teplota klesá asi o 20 stupňů. Najednou už to není jen na mikinu, ale oblékáme vše, co máme.

Ze sedla nás čekají ještě čtyři papírově lehčí délky za pět. No… Struktura skály se úplně mění. Je pokryta malými šupinkami, které se loupou a spáry jsou spíš otevřené, občas trochu namrzlé. Osobně bych tomu dal rozhodně víc než pět, ale co už. Jeden boulder přes převísek a už nám chybí jen krásná lehká poslední délka na vrchol. Tam už jsme sice oba byli, ale teď jdeme z druhé strany. Předposlední den v Patagonii, krásné počasí a krásné lezení, co víc si můžeme přát.

Slaňujeme na druhou stranu, tedy po Cara Este. Jednak to známe a víme, že je tam celkově méně slanění, navíc skončíme na ledovci blíž k sestupu, takže o něco méně brodění se v rozbředlém sněhu. Pod ledovcem si dáváme svačinku, kafíčko a zbývá nám už jen doběhnout do města. Má to být cca 15 km, povětšinou z kopce. Zpátky přicházíme ještě za světla, někdy po deváté večer, po více než 20 hodinách, skoro 40 km a 2500 výškových metrech. Stíháme ale ještě točené pivo v cervezerii, a to se počítá.

Celkově pro mě byla Patagonie neskutečným zážitkem. Jasně, mohli jsme toho asi vylézt víc, ne každý den ale byla podmínka a fakt hodně jsme se toho naučili. Celá cesta mě namotivovala pro další zlepšování se a hlavně mi dodala chuť jít dál, do jistého nepohodlí, protože to za to vážně stojí.

Ať už jsou tvoje plány a ambice jakékoliv, Patagonii bych doporučil. Na své si tu přijde každý – od vrcholových alpinistů až po výletníky. Je tu mnoho krásných treků různých délek a obtížností. V Chalténu taky najdeš spoustu doprovodných činností jakou jsou rafty, bike tour, výlety terénními auty, „asado-tour“ (tradiční grilobání, pozn. red.), restaurace se skvělým jídlem a pivem…

Musíš se ale připravit na to, že je to daleko a všechno je drahé. Rozhodně to za to ale stojí. A když cestu spojíš třeba s výletem k Peritu Morenu, do Ushuaiy, Chile nebo na Antarktidu, rozhodně nebudeš litovat.

__________