Jelikož moje domácí oblast je Adršpašsko-Teplicko a podmínky jsou tomu stále příznivé, pokusil jsem se realizovat jednu myšlenku, která mne dlouho dráždí. Přenést alpský trend, kde se lezci pokouší zdolávat dlouhé klasické cesty v zimě, také k nám. Jako vhodný cíl jsem zvolil „Starou cestu“ variantou „Přes fichtli“ na Milence. Větší klasickou dominantu by totiž člověk na českých píscích těžko hledal.

V brzkých ranních hodinách jsme se spolulezcem nastoupili do této slavné cesty. První délka začíná širočinou, která je i v létě velkou výzvou. Daří se mi kombinovat klasické širočinové chmaty (chicken wing, pata špička, levitation, ass jam, pozn. aut.) s vlnkami v pravé stěnce, na které nohy překvapivě drží jako přibité. Mimoděk objevuji pravděpodobně jako první na světě nový spárový chmat se zbraní, který jsem později pojmenoval po vynálezci jako Taylor’s jam. Spočívá v podstatě na podobném principu jako chicken wing jen s tím rozdílem, že místo vzpírání lokte proti dlani se vzpírá rukojeť cepínu proti hrotu… V jednoduchosti je síla. Jsem zvědavý, co na to řekne třeba taková Innes Papert nebo Lucka Hrozová, až to zkusí. Velice ladně našahuji první kruh a následuje nebezpečný traverz bez nohou doleva ke štandu první délky.

Navzdory obavám z této pasáže jsem se dvěma paragány a pár jistými záseky maček přímo do měkčích míst skály dostal ke štandu. V létě je to asi druhá nejtěžší pasáž po výlezu na vrchol. Zatímco v případě nejtěžší pasáže jsem tušil, že to půjde urvat silou, ohledně druhé části první délky jsem vůbec neměl představu – byly to kroky do neznáma.

KLASIFIKAČNÍ ÚSKALÍ

Jak jsem zjistil při lezení se zbraněmi na písku, klasifikace nelze jen otrocky přepočítat z běžné letní klasy. V rajbákách mají lezečky i ruce dobré tření, zatímco monohrot má velmi malou styčnou plochu, takže o nějakém tření vůbec nemůže být řeč. Pokud je pískovec tvrdý, lze lézt pouze po dírkách a jiných nerovnostech. Pokud je měkčí, lze lézt podobně jako v ledu. V tu chvíli obtíže mírně klesají, ale míra nejistoty kroků je stále obrovská. V případě cesty „Přes fichtli“ najde lezec hodně míst, kde je pískovec celkem měkký – v těchto délkách v podstatě můžeme mluvit o normálním ledovém lezení. Jedná se převážně o komínové délky uprostřed nebo o již zmíněný traverz v první délce.  Je to vlastně zajímavý fenomén. Alpinista sice leze po skále, ale obtížnost více vystihuje WI klasifikace než M, protože reálně zakopává mačku nebo zasekne cepín tam, kde to potřebuje.

Postupujeme tedy dále komíny, často pomocí právě vynalezeného Taylor’s jam, až dosahujeme známé police s borovicí. Zde, vzhledem k délce této cesty, uvažujeme o bivaku. Nakonec pouze sníme tyčinku a dáme trochu čaje z termosky a v souladu s doktrínou „fast and light“ pokračujeme dále.

Cesta pokračuje úzkými komíny. Dolézáme ke štandu a před námi je poslední délka headwallu. Jedná se vlastně o nejtěžší délku z celé cesty – je to žába za rovných VI JPK tedy v přepočtu cca 5+ UIAA (4c+/5a pro teplomilné, pozn. red.). Nastupuji do ní s respektem. Cepíny páčím ve spáře do skrutu vlevo. Hroty na nohách skřípají o skálu a nenacházejí žádnou oporu. Už mám pocit, že spadnu, a v tu chvíli, kdy už křičím na nejmenovaného spolulezce: „Bacha, pudu!“ se mi podaří jeden náhodný zásek pravé mačky do měkčího místa – slabiny stěny. Následuje ještě pár rychlých kroků na hraně pádu a už se vyhupuji na vrchol. „Zrůůš!“ křičím hluboko pod sebe (minimálně sedm metrů pod výlezovou hranu) na svého nejmenovaného spolulezce. Jsem v naprosté euforii.

Následuje tak trošku nešikovné škrábání-se nahoru mého kamaráda. (Který si, mimochodem, opravdu nepřeje být jmenován. Nepodařilo se mi zjistit proč, pravděpodobně je velmi skromný, pozn. aut.) a pak už jen vrcholová kochačka s tradičním rituálem: čaj z termosky + sušenka. Nahoře nám ani nedochází, jaký milník v historii pískovcového lezení se nám právě podařil…

PIOLET D’TOŠ

To si uvědomujeme až mnohem později. Rychle slaňujeme a už za tmy se dostáváme k úpatí údolní stěny, kde je nástup slavné „Letecké“ od Kokši. Za svitu hvězd přemýšlíme, jestli bychom do toho příští zimu nešli… Kdo ví.

Bez komplikací stíháme pivo u Tošováka. Zvažujeme, že bychom rovnou zde v hospodě seznámili lidi s naším jedinečným výkonem. Vládne zde živelná atmosféra – všichni vypadají jako lezci a sedí tam jen jeden nepřizpůsobivý. Bohužel, zrovna, když jsme přišli, tak se na nás jeden divný chlápek podíval a nedopatřením mu spadl půllitr piva na zem. Od toho okamžiku se vrcholové flow ztratilo – všichni se začali dívat nepřátelsky. Střídavě na naše obličeje a pak na naše naše mokré batohy s cepíny. Nechápu, o co jim šlo. Za to, že nějaký chlápek – prý to byl salám, šunka, nebo tak něco, omylem rozbil půllitr, my přece nemůžeme.

No nic. Nakonec si svůj úspěch necháváme pro sebe. Pro zveřejnění takové významné lezecké události bychom si představovali slavnostnější prostředí. Hodíme do sebe tedy rychle jedno pivo a jdeme domů…

______________

Cesta: „Přes fichtli“, Milenci, Adršpach, M5+, WI 4, AF, 5 h (bez bivaku a výškových táborů)

Vybavení: cepíny Crivit Comic, mačky Singing Rock Rambočert, 3x krátké šrouby do ledu, 1x dlouhý na abalaikovy hodiny. Hardshell a softshell (od bundy až po trenky) poskytla firma Lidl.