Je to jako déjà vu. Za šest let od našeho prvního pokusu se vesnička Mazeri téměř nezměnila. Přibylo pár set metrů nového asfaltu, jinak nic. Opět nás vítá nízká oblačnost s vydatnou porcí srážek, které už pár dní snižují pravděpodobnost našeho úspěšného a bezpečného průstupu stěnou.

Zvolna stoupáme do mlhy a kousek za vesnicí potkáváme horského záchranáře na koni, který se snaží naši nahlodanou morálku definitivně podlomit: „Возвращайся. Условия не хорошие.“ Chvíli bilancujeme naše možnosti. Zkusit severní vrchol normálkou? Vypečený sněhový hřeben, kde Tomovi visí dva pytle, Leonovi jeden a v rámci oddílu evidujeme cca 10 neúspěšných pokusů. Navíc máme jen tři šrouby, dvě sněhové kotvy a podmínky na Ušbinském ledovci jsou rok od roku horší… Prostě blbost. Nic jiného v záloze nemáme, takže se držíme původního plánu – vylézt na Jižní vrchol Ušby cestou Gabriela Khergianiho (5B ruské stupnice = několikadenní nářez, pozn. red.).

Sílící déšť nás nutí k bivaku v pasteveckém přístřešku a na morénu pod jižní stěnou přicházíme až následující den. Zlepšující se počasí nám vrací alespoň část optimismu zpět. Celá stěna je sice omítnutá 30centimetrovou vrstvou nového sněhu, nicméně předpověď slibuje čtyři pět dní relativně stabilního počasí bez srážek. Další den chytáme bronz za hudebního doprovodu skupiny The Avalanche, jedoucí jednu pecku za druhou.

Čtvrtý den brzy ráno konečně vyrážíme. Svižně stoupáme lehkým mixem na ledovec a tancováním mezi trhlinami směřujeme přímo pod nástup. Cesta začíná širokým sněhovým eskalátorem, který přechází do strmější stěnky na rampu. Skála připomíná spíše rozsypané Lego, ale s tím jsme počítali. Dál pokračujeme úzkým skalnatým vhloubením, které nás vyplivne kousek nad větším sněhovým platem.

Kousek slaňujeme, přelézáme pár lehčích mixů a vyčištěným tobogánem nabíráme další metry. Okolo jedné odpoledne kopeme plošinku pro stan. Šlo to dobře, možná až moc dobře. Přeci jen 1200 výškových metrů, které jsme od rána nastoupali, začíná tlačit v hlavě a nám nezbývá než si užívat výhledy a lít jeden čaj za druhým. Uléháme do nesmyslného čínského stanu a jen doufáme, že tentokrát se bouřka nedostaví.

Ráno nastupujeme firnovým žlabem pod headwall, kde poprvé vytahujeme lana pro pohyb vzhůru. První délka nás přivádí pod klíčový kout. Na jednu stranu položený, na druhou převislý, částečně vyskobovaný bez významnějších poruch. Tentokrát bych se docela rád podíval, jak v tom bojuje někdo jiný. Ovšem po chvíli licitování, ověšen železem, vyrážím vzhůru. Volně ulezu pár metrů a pak chtě nechtě sedám a přecházím do hákování. Odsejpá to líp než minule – na hlavu mi neteče vodopád, ale pořád je to poctivá lopota. Směrem nahoru se spárka uvnitř koutu nepatrně otevírá, takže poslední metry jsou za docela slušné cepy. Štanduji ve změti skob a starých smyc v místě, odkud jsme promočení zdrhali minule.

„Dál už to vypadá lehčí. To už se ani nebudem převazovat,“ vyvlíkají se kluci. Nu což, tahám dál.

Po pár metrech je jasné, že lehčí to nebude. Hákovat není za co a lízt taky ne. Díky erárce ve frendu a kapilární elevaci se vyhlemzám výš, krok přes převísek za lokr (vypadává až s Tomem) nikde nic a pak štand.

Leon, šetříc své vypadávající rameno, provádí mentální klystýr jumarováním na jednom prameni 7,5milimetrového lana. Nepřeřezal. Nějak se probíjíme i třetí délkou, kde už toho mám dost. Lezu pomalu, třepu se na monohrotech, mám křečky zakousnuté v předloktích a spastickou rukou zoufale cvakám volnou skobu pod výlezem. Pár morálových kroků v plotně a štand. Sláva. Crux je za náma, já se zařazuji na konec vláčku a zbytek tahají kluci. Hřeben je nekonečný, sem tam se docela i leze a počasí se mění každou chvílí. Jasno, mlha, fekál – opakuje se pořád dokola.

Míjíme zlatou plaketu a za západu Slunce stojíme vrcholu Jižní Ušby. Heuréka. Gratulace, focení do Playboye a hurá dolů.

Kus scházíme a hledáme cokoliv vhodného na bivak. „Támhle to vypadá na super plošinu!“ Slaňujeme z hřebene dvě délky do jižního svahu. „Aha, tak nic no…“ Kopeme ve sněhu intimní trojsedačku a jistíme se lany z předchozího štandu. Počasí se uklidnilo. Skoro spíme. (foto z bivaku)

Za východu Slunce stoupáme zpět na hřeben a slaňujeme do C1. Na headwall stačí kupodivu jedna délka, zato pěkně luftem. U stanu jsme odpoledne, ale dolů už bychom to nestihli. Zítra je taky den.

Vstáváme celkem brzy a od vrcholu tobogánu slaňujeme prakticky celou stěnu. Sestup je pro fajnšmekry. Poučeni z minula máme slaňovací smyčky na obstojných hrotech nakoukané už z výstupu, což nám šetří spoustu času. Zkušeně jej promrháváme v nekonečném rozmotávání lan. Bohužel směrem dolů ubývá jak stanovišť, tak sněhu. Odhalená nástupová rampa se ukazuje jako systém vymytých ploten pokrytý drobným kamenivem. Každé stahování lana doprovází salva projektilů všech velikostí.

Najít další hrot, či spárku pro skobu, je úkol hodný Sherlocka Holmese a nepříjemně prodlužuje expozici vůči dárečkům ze stěny. Stopám kamenné laviny křižující sestupovou linku už raději ani nevěnujeme pozornost. Po dvanácti hodinách slaňování stojíme na ledovci. Po sněhu není ani památky, takže několika skoky dalekými opouštíme toto minové pole. Do BC na moréně dorážíme prošití jak deky. Sestup z C1 nám trval více než dvojnásobek času výstupu do stejného místa. 

Máme radost. Z úspěšného návratu, z vrcholu a hlavně, že už sem znovu nemusíme.

Hotovo. Šmitec.

_______________________

„Khergianiho cesta“ na Ušbu 4710 m n. m. (5B ruské klasifikace, ED, 3–4 dny, lezení v headwallu M5+ A2, kuloáry 65°, převýšení 1700 m, objektivně nebezpečné kvůli pádu kamení. Prvovýstup zabral v roce 1937 pět dní, pozn. red.)

Martin „Lesko“ Leskovjan, Tomáš „Tom“ Horský a Petr „Leon“ Novosad cestu vylezli v červenci 2019. Foto použitého materiálu.