Když nastal den odjezdu, bylo to, jako když jsem poprvé deployoval novou aplikaci na AppStore – zkrátka jsem nevěděl, jestli to dopadne dobře, a cítil jsem nervozitu.

Setkání se Standou a Kubou však bylo jako přidání nových balíčků do vendoru přes composer, takže vše klaplo, a myslím, že jsme si skvěle sedli. Vyrazili jsme na výšlap do skal v Saském Švýcarsku a hned v tu chvíli jsem si připadal jako Pentium 4 vedle osmijádrových i7, zkrátka jsem byl kilometry pozadu. Navíc jsem si svůj batoh sbalil na základě neznámých proměnných. (Níže – najdi jeden rozdíl, pozn. red.)

Tři noci pod širákem byly osvěžující, jako bych objevil nový programovací jazyk – nejdřív jsem nevěděl, jestli je dobrý, ale po několika dnech jsem se s ním naučil pracovat a přišlo mi to úžasné.

Deadline se ale blíží a mě čeká první lezení na skálu se složitostí číslo 3. V půlce už probíhajícího programu jsem si přál zmáčknout „CTRL‑C“ v příkazové řádce, abych vypnul běh programu a mohl se vrátit.

Naštěstí mi ostatní uživatelé poskytli funkci „help“ a při vyhodnocení podmínky, jestli umřu nebo ne, začala převažovat druhá možnost.

Z pohledu testera to zprvu vypadalo, jako když se ti zasekne obrazovka a ty čekáš, jestli se rozeběhne… Šance na debugování však byla větší a větší. Harddisk ve mně se najednou rozběhl a já zdárně dokončil zadanou úlohu – vylézt nahoru.

Pro tak pomalý a nevýkonný procesor, jako jsem já, to byl neskutečný počin. Něco jako stihnout projekt před termínem.

Text vznikl v rámci oslav pátých narozenin eMontany. Popisuje zážitky jejího programátora Michala z tzv. Redakčního odsedání, které proběhlo na podzim 2019 v Sasku.