VŠE JE NOVÉ

Čekám za pár lezci ve frontě na jakýsi „komín“, a říkám si, co to tak může být ten „kýbl“, díky kterému se později dostanu dolů. Samozřejmě je to směr, který mě v tu chvíli, asi díky mé intenzivní fóbii z výšek, nejvíc zajímá a nechápu, jak mohu držet lano a ještě sestupovat ze skály s nějakým kbelíkem v ruce. 

No, ale už jsem tu, jakýsi „opasek“, který mi vlastně přijde docela šik, mám na sobě, a s velkou důvěrou v to, že nahoře jsou zkušení lezci, kteří ten uzel dobře zavázali. Utěšuje mě taky Blanička, která to, co já doprovázím hysterickými výkřiky, vyskakuje s ladností kamzíka.

INSPIRACE, ALE JEN NA CHVILKU

Sleduju zkoušenou lezkyni Terku, která se během pár minut bez problému vyhoupla nahoru a najednou mi to přijde docela jednoduché. 

Ovšem až asi do třetího kroku, kdy začínám proklínat komíny a své, pro tyto případy velmi nešikovné cvičení v posilovně, protože mám pocit, že všechny mé svaly jsou pro tyhle pohyby naprosto nepoužitelné. Mysl ale rozumí výšce velmi dobře a signalizuje mi aktuální polohu neustálým třesem, který se dere odněkud zevnitř.

JSEM TAM?

Nakonec ani nevím jak, ale prolezla jsem tím zatraceným komínem. No ne, že by to bylo tak rychlé… (směje se)

Stále ale nevěřím, že může Blanička stát vedle mě, bez lana a se stálepřítomným uklidňujícím úsměvem na rtech. Ještě před tím, než se v horní části komínu otáčím a „píďalkuju“ ho po zádech, se těším, že už bude konec. Brzy ale zjišťuji, že tohle není všechno.

Ještě jedna skála. Prý má stupeň (2? 3? 4?), ale já myslím, že je to regulerní převis, navíc naprosto hladký. Naštěstí kámoši nahoře mají pochopení pro poseroutku začátečníka a srandu si ze mě dělá jen moje mysl. Tak jo, ještě kousek… Hlavně se nedívat dolů. Za tím „kopečkem“ je totiž něco tak hlubokého, že třes v tělě naprosto mění můj srdeční rytmus. Jdu ještě pár krůčku vzhůru, nechápu, jak je možné, že ty malé kousky skály lidi udrží, protože jediné, čemu teď věřím, je lano. Všichni křičí, že je napevno dobrané, a že spadnu maximálně 5 cm. I to mi ale přijde na tyhle poměry docela dost.

POSLEDNÍ METRY JAKO INVALIDA

Pomocí rukou a velké síly prvolezců, kteří zvrchu lano vytahují, se jako „vý-tahem“ na „hej-rup“ dostávám nahoru. Prý už je to tu rovné a mohu si stoupnout, ale to mi nikdo nevysvětlí. Stále ležím na břiše jako rozpláclá žába, držím se všemi čtyřmi a modlím se k Bohu, jestli by mi nenadělil ještě jednu končetinu pro větší stabilitu. Nakonec si s vypětím všech sil sedám a plazím se pomalinku do strany, abych dala prostor dalším. A přestože mi všichni tvrdí, že je tu krásný výhled, nemohu se rozhlédnout. Stále se třesu a docela se těším dolů. I když nevím, jak se dostanu ten metr k tomu kruhu, který mě prý má udržet…

HURÁ DOLŮ, UŽ VÍM, CO JE KÝBL!

Dolů se hrnu mezi prvními, protože i přes radost, že jsem něco vylezla, mě toho asi ještě hodně čeká. Je to asi metr, ale stoupnout si ke kruhu není snadné. Nakonec se tam doškrábu, asi díky té touze stát už zase na zemi.

Nahoru těžko, ale dolů to jede jako po másle. Ani mi nevadí, že jsem se protočila a práskla sebou do skály. Kdyby teď ta skála měla 3 kilometry, vůbec mi to nevadí. Pojedu dolů jakkoli daleko, protože to je nepopsatelně skvělý pocit. 

To nejlepší nakonec. S Kubou jsme se vsadili, že když to vylezu, půjde se mnou na hodinu aerobiku. Tak jsem na něj zvědavá.

A ZÁVĚREM?

Poznala jsem, jak jsou lezci skvělá parta. Mohli tam stát a mému totálně tupému výrazu i občasným nadávkám, lezecké svalové atrofii a dalšímu koktejlu marnosti se vysmívat, ale oni mě i mého spolunovolezce Michala celou dobu motivovali. A dali jsme to díky nim oba…

Text vznikl v rámci oslav pátých narozenin eMontany. Popisuje zážitky z našeho Redakčního odsedání, které proběhlo na podzim 2019 v Sasku. Dojmy webmastera Michala najdeš tady.