fbpx Mézlova spára, Skalák - eMontana

„200 slov“

Mézlova spára, Skalák

15. 06. 2015, Stefan Kürzi

Silbergeier znají skoro všichni lezci. Tuhle cestu (240metrová 8b+ od Beata Kammerlandera, součást tzv. Alpské trilogie, pozn. red.) dokumentovalo za poslední roky mnoho různých fotografů. Proto to pro mě byla výzva. Snažil jsem se najít nové ohromující perspektivy, které ještě v časopisech nikdo neotiskl. Navíc jsem ve švýcarském Rätikonu několik let nelezl, takže jsem se na to moc těšil.

Nefotili jsme klasicky odspodu, ale rozhodli jsme se začít nahoře. To znamená, že jsme se nejdříve museli dostat na vrchol Vierte Kirchlispitze. Dobrodružsví v Rätikonu pro nás začalo už na zemi – vyjet autem nahoru v téhle oblasti není úplně jednoduché. Cesta je ve špatném stavu, hodně ji poničily silné deště v minulém létě. Krajnicím v zatáčkách jsme moc nevěřili. Často byl v autě jenom řidič a ostatní, zčásti ze strachu, šli vedle pěšky. Džíp by se nám hodil…

Aby ses dostal k výlezu Silbergeieru, čeká tě alespoň dvouhodinový pochod. Nám to zabralo víc jak tři hodiny, protože nikdo neznal cestu na vrchol. Zní to hloupě, ale nikdo z nás jsme na “nelezecké straně” Rätikonu nikdy nebyli. Neměli jsme ani mapu a signál, takže se všechno docela vleklo. Také jsme museli táhnout spoustu fotovybavení a lan. Výhled z vrcholu byl úplně čistý – na každou stranu jenom hory.

Celkem dlouho nám trvalo focení poslední délky, 7c+ se závratnými pohledy do hloubky. Lezení se mi zdálo velmi technické. Vyžaduje velké sebevědomí a precizní techniku nohou. Vzdálenosti mezi jištěním dráždí mysl a to bylo přesně místo, kde jsem chtěl fotit. Fabian má neuvěřitelný morál, a tak jsme tyhle sekvence mohli fotit několikrát a čekat na nejlepší světlo. Později jsme také fotili 8b+ délku. Používal jsem 100metrové statické lano, abych mohl vyzkoušet spoustu nových úhlů pohledu.

Vzpomínám si na šťastnou chvíli, kdy jsme odpočívali na malém kousku zelené trávy vedle štandu nad pátou délkou. Jak útulné místo uprostřed masivní skalní stěny. Má i šťastné umístnění – v jednu chvíli padající kameny jen o kousek naši zahrádku minuly.

Po přestávce jsme slaňovali dolů, než přišla noc. Z poslední délky už jsme jeli za světla čelovek. Do auta jsme se vrátili pozdě, ale všichni jsme měli úsměv na tváři. Takovýhle úsměv máš vždycky, když naplníš svůj den. Náš měl dvacet hodin.

Stefanovy fotky ze Silbergeieru najdeš v tištěné Montaně č. 3. Jak ji seženu?

Na cestě pod Silbergeier (f: Stefan Kuerzi)

I malé články dají dohromady velkou práci. Podpoř nás třeba kalendářem.