„200 slov“

Druhý průstup severní stěnou Slepice. Tři kuřecí křidýlka prověřila naše odhodlání

04. 03. 2021, Dan Podráský

Severní stěny byly vždy jevištěm těch nejdramatičtějších horolezeckých zápasů v historii. Velké problémy Alp, jako je Eiger, či Matterhorn jsou legendou. Jejich severní stěny jsou němými svědky nelítostných soubojů člověka se silami přírody i se sebou samým. Staly se dějištěm nejedné tragédie, prohry, či naopak oslnivého vítězství, jež přesáhlo hranice horolezectví. Slepičí hory mají problém sice jen jeden, ale do dnešních dnů téměř neznámý. Severní stěnu Slepice. Kdyby se o ni ve své době doslechl Heinrich Harrer, tak bychom dnes namísto Bílého pavouka s úctou listovali stránkami Strakaté kvočny, či Namyšleného kohouta. Z nejasných důvodů však historie nechala tyto jihočeské hory moderním alpinismem téměř netknuty. O to větší výzvou jsou.

Již samotný nástup pod stěnu je oříškem. Nezbývá než zatnout zuby a prudké stoupání co nejvíce zrychlit. Zhruba v půlce výstupu, při jednom z mnoha nucených odpočinků, se zvedá vítr a poletující sníh nám dává poznat odvrácenou tvář Slepičích hor. Severní stěna se přeci nikdy nevzdá jen tak bez boje. Slepice nebude výjimkou. Hlavou se honí neodbytné myšlenky – jaké lezení nás vlastně čeká? Vydrží počasí? A nastoupíme vůbec? Nejasný terén vyčerpává tělo i mysl. Bloudíme zpola zasněženým suťoviskem. Ne, že by byl terén vyloženě obtížný, ale pročesali jsme celé severní úbočí Slepice a stěna stále nikde.

„Severní stěna musí být ze severu, že?“
„No jasně, jinak by to nebyla severní stěna, ne…“
„Tyjo, kdyby už konečně odbouchli část tý Kletě, to by byla teprve severka, viditelná odevšad, ne tohle,“ zoufáme si.

Rozbíháme se ke každému většímu balvanu, protože co kdyby to náhodou už bylo ono. Z dostupných popisů mi v hlavě zůstalo pouze varování: „Pozor, ve spárách rostou vzácné kapradiny!“ A to tady splňuje každý balvan. Blouděním neztrácíme pouze iluze o našem cíli, nýbrž i čas, který nám byl na výstup vyměřen: „Jestli chcete svízt i domů, tak nejdýl do tří, potom jedem bez vás,“ slyším stále Anči mamku.

Mechová police, čas na osušení lezeček a nabrání sil.
(foto: Dan Podraský)

Konečně stojíme pod stěnou. Impozantně se tyčí z ostružiní na jižním úbočí Slepice. 18 metrů téměř kompaktní žuly, ozdobené sněhem, mechem a kapradím. Naším cílem je zopakování cesty „Tři kuřecí křidýlka“ 7+ (původně navrženou klasifikaci 8- Dan s Ančou upravili na 7+, pozn. red.), jež byla vytyčena legendárním jihočeským alpinistou Petrem Dvořákem v roce 2013. Ani v době špičkové horolezecké výstroje a propracovaného tréninku cesta neztratila nic ze své nepřístupnosti. A evidentně nezískala ani na oblíbenosti. Souhrou těchto dvou faktorů se svého prvního volného přelezu dočkala až v roce 2019. V jakém rozmaru bude ale stěna dnes?

Nezbývá než nastoupit. Mokrá nástupová spára, ve které žába zradí občas i ty, kteří jsou s ní jindy jedna ruka. Mechová police, čas na osušení lezeček a nabrání sil. Ty jsou nyní opravdu potřeba, jelikož po jemné nezajistitelné ladičce přichází na řadu impozantní převis, který si nezadá s tím, jímž vede Huberova „Bellavista“ ve stěně Cima Ovest. Klíč ke stěně, odkud není návratu. Následuje obtížné cvakání jednoho ze dvou borháků. Pravou rukou drtíš oblého stropního sokolíka a levou se snažíš přešáhnout strop. Narveš nohy nad převis a cvakáš druhý a poslední hák. Teď, když si myslíš, že máš vyhráno, musíš ještě jemně přebírat dunivého sokolíčka. Vážně ho nechceš urvat. Bez něj by to ještě víc ztěžklo. Našlapeš jemně nohy na tření a ždímáš vrcholové oblé police. Vrchol a druhý volný průstup je na světě. Lehce posměšnou odměnou je nám výhled na skutečné Alpy. V zapadajícím sluníčku vypadají jako na dlani. Možná, že kdyby nebyly opět za čárou, tak bychom si na ně nemuseli hrát někde, kde nejsou.

Druhý průstup severní stěnou Slepice. V akci Anča Šebestíková.
(foto: Dan Podráský)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu