Sólový výstup na zimní čtyřtisícovku v plánu vlastně nikdy nebyl, ale člověk míní a život mění. Okolnosti se sešly s motivací, ideou svižného pohybu „nalehko“, předpovědí počasí a dobrou aklimatizací… Mobil ukazuje šest hodin a do vesničky Gruvaz, která leží ve výšce 1000 m n. m., přichází večer. Vidina pásů na sněhu ponouká k rychlé chůzi vzhůru a suchý les zhruba po hodině mizí z dohledu. Stejně už je tma.

Místo hladkého svahu, kde by člověk využil lyže, však následuje výškrab přes staré rozbrázděné laviniště. Lavina musela být obrovská – později lze vyčíst z mapy, že měla kilometr a půl na délku a 500 metrů na šířku. Dá se z ní cítit sněhová divočina, která tady řádila v únoru.

Na ledových boulích pásy nezabírají, je čas vyměnit je za mačky. Ty se hodí i na skalkách výše. Zakusují se do zmrzlých kaskád a potůčků. Dole blikají světélka vzdáleného Sallanches, nad hlavou září hvězdy a vepředu se objevuje tichý ledovec Miage. Cesta vede dál firnovým hřebenem zleva po jeho postranní moréně. Hluboké stopy prozrazují někoho, kdo tu šel v pokročilou denní dobu, propadal se po kolena do sněhu a zřejmě u toho prožíval lehká muka. Teď už je sice hustá tma, ale sníh pěkně nese.

Ve chvíli, kdy už člověk začíná mít noční procházky tak akorát, přichází jedno zjevení. Po levé ruce se objevuje oválná díra do sněhu s patrnými řezy lopatou. Je vysoká dva metry, široká pět. Vypadá jako vlez do hobití nory. A taky že ano – dřevěnou Refuge du Plan Glacier dokonale přikrývá peřina sněhu. Ten izoluje i teplotu uvnitř, takže voda vedle spacáku během krátkého spánku nezamrzá. Sníh v kombinaci se dřevem jako by člověka ukryl před vnějším světem a dovolil mu plnohodnotný odpočinek. I mobilní signál se uvnitř malé chajdy pod sněhovým příkrovem ztrácí. Zdejší pocit útulnosti a chráněnosti se těžko k něčemu přirovná. (Thibaultovi z Grenoblu díky za výměnu 100 g francouzského sýra za 500 ml teplé vody na další den.)

Kam se chodí na záchod? Z tvrdého sněhu je vyrobená i kadibudka vedle – vysekaná do šikmého svahu. Lepší je jít vykonat potřebu v mačkách a na ruli toaletního papíru si vysekat cepínem poličku, aby se neskutálel dolů.

Kouzlo zmrzlého firnu funguje i ráno. Vynáší zvědavce do horní části údolí, kde je potřeba traverzovat ledovec. Jeví se neškodně a navíc se k roznesení váhy dají použít lyže, které po jeho přechodu zůstávají čekat zapíchlé u největšího kamene.

Svah směr hlavní hřeben se místy mění na sněhové galeje – jeden krok nahoru, opatrné zatížení vahou… Křup. Následuje prolomení krusty, sešlápnutí nezpevněného sněhu a noha sjíždí zpět vedle té druhé. Co zkusit krok doprava, rovně nebo doleva? Stejné. Pomáhá jen rozkládání váhy na kameny, které ze sněhu sem tam vyčnívají.

Chata Durier na hlavním hřebeni už tak pohádkově jako Hobitín nepůsobí. Divná plechová pixla připomíná zapomenutý železniční vagón, který do půlky přikrývá sníh. Vrchní půlka dveří se však dá chytře otevírat samostatně. Nevisí někde na chodbě erární lano? To by byl super žolík. Bohužel. Na půjčení tu je jen lopata a pár přikrývek. Nedá se nic dělat, co se vyleze nahoru, to se taky opatrně sleze dolů.

Tupý hřeben vítá příchozího bočními slunečními paprsky, pohledem na vrchol Mt Blancu a výborným firnem. Do podkladu se zaráží třetina podrážky – tak akorát, aby to drželo a zároveň netrpěla lýtka.

Začíná se odhalovat i samotný vrchol Bionnassay. Závěrečný výšvih hřebene vypadá přísně. „To by nemuselo být ono,“ doufá optimista-alpinista v další mírnější hřeben, který zatím není vidět a mohl by přijít zprava…

Bylo to ono. Skálu částečně pokrývá sníh a první úsek se dá lézt v mačkách. V dálce se blýská štand pod klíčovým komínem – fajn, aspoň se bude kde bezpečně vyzout z maček. Hlavou probleskne Alexovo legendární: „Now I’m safe.“ Následuje nepříjemné odcvaknutí smyčky a vzhůru dál. „Now I’m not safe.“ Z nejtěžších míst sníh naštěstí už ustoupil, avšak komín je ve stínu, a tak teplé ruce přimrzají k chytům. Pořád lepší než lézt v rukavicích. Skála působí pevně – mráz drží bloky při sobě… Následuje kolmé místo, série opatrných kroků s absolutním soustředěním a člověk je zpátky na sněhu.

Vítá ho cílová rovinka – elegantní čepel nože. Její jižní stranu už změkčilo dopolední Slunce, ta severní si drží tvář betonového hrdiny, čím níž tím tmavší. Jakou stranu si vybrat? Bílá je sice jiskřivá, ale hrozí sesunutím, a tak je lepší klást kroky po spolehlivém zmrzlém podkladu.

Chůze po téhle skyline připomíná hlášku, kterou říkal asi Jindra Sochor: „Lezení na písku je jako chůze po kladině. Těsně nad zemí ji přejdeš bez problémů, ale když ti ji pověsím do deseti metrů, jak se budeš cítit?“ Tady je kladina trochu širší (spíš jako švédská bedna), ale na obě strany by člověk mizel aspoň kilometr hluboko.

Samotný vrchol (4 052 m n. m.) šířkou připomíná Prachovskou jehlu nebo Brosinnadel v Sasku. Sedí se tu taky obkročmo (foto). Povedl se hore zdar? Těžko říct, tady se štábní kultura nenosí, ale pohodu na vršcích tu taky mají. Směrem na východ padá hřeben dolů a žiletka se pak opět zvedá na Dôme du Goûter a vrchol Mt Blancu. Výhledy jsou skvostné, ale není na ně kapacita, mysl je už plně okupována sestupem…

„Co sis vylezl nahoru, to si taky slezeš dolů.“ Batoh polyká mačky, rukavice a cepíny. Pryč z obličeje jdou také sluneční brýle. Žádný plast mezi rukama a realitou. Kudy traverzovat část mezi komínem a prvním výšvihem? Tady sníh není a vše vypadá dost podobně. Támhle? Pár kroků doleva, pár zpátky. Tam ne. „Lano by se šiklo, co?“ jako by promluvil vedlejší vrtaný štand. Terén je sice za IV, ale to platí, pokud člověk přesně najde cestu. (foto) Kudy výstup vedl? Nebo bude lepší slézt přímo dolů koutem, který ale vypadá lámavě? Ne, to je zbytečné riziko. Chce to nespěchat a pozorovat. Neudělat krok, který nejde vrátit. Počasí spolupracuje, panuje bezvětří a ticho. Zdá se, že hora nechystá žádnou zradu. Jen nezúčastněně pozoruje, jestli malý človíček, který se opovážil dotýkat jejích obnažených kostí, udělá chybu nebo ne.

Nakonec se po chvíli rozmýšlení daří trefit původní krokosled (topo). Potvrzuje to čerstvá stopa ve sněhu a další nová zkušenost. Když je člověk v horách sám, vnímá svoje stopy docela jinak. Ač široko daleko nikdo není, působí to, jako kdyby mu někdo pomáhal. Jako kdyby tu prostě byl někdo další. Možná, lépe řečeno, jako kdyby člověk lezl sám se sebou – svými stopami dával sám sobě rady. Ve stejném prostoru, ale v jiném čase. Nalezení jasného obtisku ve sněhu pokaždé zvedá náladu. Přibližuje člověka zpátky k milovaným lidem dole.

Sestup od chaty Durier? Letního alpinistu tu zřejmě čeká bídná hromada sutě a volných bloků. Dnes je to jiná paráda. Začíná opravdický „sesun kuloárem“ – otočit čelem ke svahu, pootočit mačky patou dolů a jede se. Rychlost se dá regulovat řadicí pákou (cepínem). Po alpinistovi tu zbyly dvě rovnoběžné rýhy – jako po skokanovi na mamutím můstku… (Letem do odtrhovky to neskončilo, dala se obejít.) Stejně, se sněhem to je zábava – šetří klouby a změkčuje krok.

Místo poledního klidu je teď potřeba rychle vyzvednout lyže, které svým vzezřením dodávají osamocenému človíčkovi další úsměv do tváře. A zvýšit rychlost, protože březnové Slunce už nabírá sílu, znatelně ohřívá jižní svahy a otáčí přesýpacími hodinami… V tuto denní dobu znamená rychlý pohyb méně času v zóně potenciálního rizika, tím pádem více bezpečí.

Hlavní mód soustředění opadá po dosažení hobití chaty. O slovo se hlásí také žízeň. Co takhle využít rampouchy, které rostou na střeše chaty, nacpat je do PET láhve, šikovně obalit zezadu černými návleky a dát ohřát přímo na Slunce? Malá solární elektrárna moc nefunguje… Lepší nápad bude zbavit se nadmořské výšky a mráz „podejít“ nebo „podjet“.

Staré laviniště komfortní požitek z jízdy uživateli neposkytuje (foto). Po zhruba pěti pádech na bok putují lyže opět na batoh. Co se však v noci zdálo jako placka u Chalets de Miage, tam naopak lyže sviští hbitě dolů. Lezeckými botami se sice dají tyhle střely ovládat stejně jako dvojka hyperaktivních dětí v první lavici, naštěstí provozní rychlost ještě nedosahuje úrovně pro potenciální zničení autora článku. Skvělá jízda!

Přivážejí ho až do lesa, kde zpívají ptáci a kde ve vzduchu voní nastupující jaro. Sedm stupňů Celsia – pocitově na krátké triko. Sníh vystřídala hlína a žízeň vystřídala ještě trochu větší žízeň.

„Konečně voda,“ raduje se dole u řeky, když ho vyprahlost hrdla vyžene celého do studené koupele. A tam, zhruba 3000 metrů pod vrcholem, mu dochází další věc. Někomu to bude znít primitivně, někomu geniálně: VODA. Byla tam také celou dobu s ním, jen chytře a plynule měnila své formy, aby ji mohl využít ke svému potěšení. Byla tam, aby mu umožnila zažívat radost a zároveň mu nabídla více poznat svoje i její vlastnosti. Tvrdá mu dovolila lézt nahoru, udusaná chránila teplo pro spánek, odpařená odkryla skálu, sypká zkoušela odhodlání do kopce a povolená odpouštěla chyby při sjezdu. Vždy hrála hlavní roli. A vždy byla férová. Zatímco tyhle myšlenky běží hlavou, studený horský proud regeneruje tělo, které pociťuje vděčnost.

Stalo se během toho dne něco výjimečného? Starší chlapík v černé bundě a čapce, pozorující dění opodál z protějšího můstku, toho názoru zjevně nebude. „Co tam ten nahý ezo-magor s lyžemi dělá?“ myslí si asi Francouz kroutící hlavou, co sem dorazil na procházku svým Renaultem Clio. Jak moc je voda v horách zázračná nebo ne, o tom si každý může přemýšlet sám… Je pět večer a jedno malé dobrodružství končí.

________________________

Na závěr poděkování hlavnímu sponzorovi, kamarádovi Matějovi z Krkonoš. Svolil k zapůjčení žihadel Atomic s vázáním Silvretta 404 – rok výroby začátkem 90. let, stejně jako autor článku. Tenhle červený artefakt okukovalo celé Chamonix, lidé se s nimi chtěli fotit na instagram, měli potřebu je osahávat… Leč lyžovat na nich nikdo nechtěl.