Věk: 9 měsíců
Místo narození: Verbania (Itálie, Val d´Ossola)
Nejvyšší vylezená obtížnost: 1b / oblast Ullasai (Sardinie), ale prý je tam měkčí klasa, říkala máma

Je pozdní podzimní odpoledne. Vracím se z lezení v naší aktuální domovině Vale Ossola. Máma otevírá dům a jde přihodit polínko do krbu. Já nemám dnešního lezení ještě dost a dávám si na závěr dne ještě pár schodů. Na sólo!

Po chvilce dobíhá i táta s vyplazeným jazykem na vestě, bez bryndáku. Ihned se pouštějí do balení věcí. Toho využívám já na krásné motání se mezi lezeckými věcmi, jídlem či jejich nohami. Vypadá to, že asi někam zase vyrážíme na víkend. Po chvilce na podlaze přistane průvodce švýcarského Ticina. Já se do něj s chutí zakousnu tak, že ihned trhám první stránku. Máma mi poděkuje a následuje rychlá procedura: „3S“ alias Sprcha, Sunar, Spánek.

„Bůůům!“ Slyším pád nějakých věcí na podlahu. Všude tma, jen jedním přiotevřeným okem vidím, jak mi někdo obléká moji venkovní bundu. Startuje auto, čímž se znovu ztrácím.

Po nějaké hodině zastavujeme. Otvírám tentokrát obě oči a rozhlížím se ze své autosedačky. Máma se strejdou Rudou si rozdělují lezecký materiál. Po chvilce od ní dostávám pusu s tím, že se za chvilku uvidíme někde nahoře. Vypadá to, že dnešní den budu s tátou. Balíme věci, když náhle přilétá helikoptéra. Táta se směje, že odváží místní dělníky s hráběmi. Po chvilce ještě jedna parta a my vyrážíme o něco níž do vesničky Lavertezzo v dolině Valle Verzasca. Je celkem chladno, ale v mém zaprděném spacáku je krásně.

Nakonec celé dopoledne strávíme popocházením kolem místní říčky, jejíž dominantou je kamenný mostík „Ponte dei Salti“. Dokonce jsem ze svého kočárku zahlédnul i potápěče. Blíží se poledne a táta dostává smsku od mámy, že se pouští do třetí délky cesty „Vai col Blues“ 7c (6c A1) na dominantu tohoto údolí Monte Eus.

Táta velí k útoku – půjdeme mámě zezadu naproti! Přeci jen to máme více jak kilák výškových nahoru. Vyjíždíme ještě s kočárem o vesnici výš. Tady skáču po nohách do baťohu a pokračujeme dál. Po chvilce nás spolkne dolina, do které dneska sluníčko nezasvítí. Na své nohy dostávám již třetí pár ponožek.

Tuto krásnou podmínku jsem se rozhodl proměnit ve spánek. Občas pootevřu oči, jak nám to jde. V jeden okamžik si uvědomuji, že tento strom jsem už dvakrát viděl. Táta nemá rád, když se to říká nahlas, ale: „Ztratili jsme se.“

Najednou se objeví trocha gps signálu a my do třetice trefujeme výstupový chodníček. Začíná dlouhé stoupání a první paprsky v obličeji mě již kompletně probouzí. Po pár hodinách a dvou svačinách se ocitáme na vrcholu. Je tu krásně! Podzimní sluníčko mě akorát tak zahřívá a táta mi dovolí pobíhat po měkké travičce. Ani nevím, jak dlouho si tam takhle užíváme, když se konečně objeví naše lezecká dvojka. Nastává bujaré vítání. Táta jim gratuluje. V jeho obličeji je vidět, jak je rád, že jsou v pořádku nahoře. I já jsem na mámu pyšný. Není čas na lelkování, jelikož nás čeká ještě sestup – naštěstí už víme, kudy půjdeme.

Přesně se setměním docházíme zpátky k našim autům. Po domluvě a doplnění tekutin přejedeme na spaní dolů k jezeru Lago di Maggiore. Parkujeme na super místě hned vedle dětského hřiště. Máma nám nachystá pelech v kufru naší Oktávky, zatímco chlapi vaří a debatují u láhve červeného. Byl to dlouhý den a já se pomalu ztrácím…

Ráno nás budí táta, který přespal vedle u Rudy v dodávce. Máme krásně orosená skla v autě, na které mohu zkoušet své tagovačky. Upravíme autosedačku do cestovního módu a přejíždíme do vedlejší doliny Val Maggia.

Na sluníčku proběhne moje oblíbená ranní činnost. Snídaně! Po chvilce táta odjíždí se strejdou na vícedélku do Avegna a já s mámou jdeme do sektoru Ponte Brolla. Tady se potkáme s mým jmenovcem Matějem. Jednou bych chtěl být tak silný jako on! Ze svého hojdavaku koukám na jeho ladné pohyby. Máma je nezmar, ráno vykládala, že bude mít restday a leze už třetí cestu. A takhle je to pořád.

Víkend se chýlí ke konci a táta se vrací za námi. Po cestě domů ještě proběhne zastávka na pizzu, kde i já dostanu svůj okraj. Následně usínám ve spoustě zatáček, které vedou až do naší domácí vesničky Croveo.

Kdo by se se mnou chtěl potkat a pokecat, tak budu 16. listopadu v Přerově na festivalu „Proti větru vol. III“. Můžeme něco prohodit na báru a ťuknout mlíkem. (Na festivalu se bude promítat náš nový Příběh cesty – „Ave Caesar“. Dokument o výjimečné alpské prstovce uvede hlavní aktér Franta Bulička, pozn. red.)

Čau, Matteo.