Kuba „Ratlík“ Kácha vyrazil do Nepálu úplně naslepo. Ohledně cílů se chtěl nechat překvapit a improvizoval. Háčka (Zdeněk Hák, pozn. red.) potkal už v Praze na letišti, ale to ještě nikoho z nich nenapadlo, že si spolu vylezou západní stěnu na Ama Dablam (6 812 m n. m.). Pak se potkali znovu na Lobuche (6 119 m n. m.), Háčkovi odřekl jeho parťák, odjel domů, a tak to Háček nabídl Kubovi (který je profesí doktor – pro vysvětlení titulku. Kluci si ho přáli v této podobě s odkazem na článek o knížce Míry Šmída, pozn. red.)

Ratlík nabídku přijal a po dvou bivacích se klukům 12. 11. podařilo vylézt novou variantu v západní stěně – propojení dvou existujících cest. Ve spodní části lezli „American Direct“ z roku 1990, v druhé půlce se napojili do cesty od Míry Šmída z roku 1986. Ohledně obtížností se kluci shodují na 4 UIAA, M4, WI 4, 1500 m, alpské TD+/ED-. Jak tohle spontánní dobrodružství vnímal Kuba „Ratlík“ Kácha? Přečti si krátké povídání – povedlo se nám spojit přímo z regionu Khumbu.

Jak to šlo?
Nějak to šlo všechno docela hladce. Teda kromě permitu. Mysleli jsme, že zaplatíš permit a můžeš si lézt, co chceš. Takže jsme napřed lezli normálkou. Já lezl sám, háček a kliošem. Pak se ale ukázalo, že za další výstup musíš platit znova. Dalších 6000 dolarů dohromady, a to jsou jen povinné výdaje bez BC. Platíš styčného důstojníka a jeho pojištění – to je 3400 dolarů za to, že se ten člověk tady ani neobjeví. Pak platíš gajda, který s tebou taky nejde, a jeho pojištění, to je dalších 1000 dolarů. K tomu každý 400 doláčů permit a každý 400 doláčů daně… Nejdřív jsme nechtěli, ale pak se nám to rozleželo, že za to ty prachy dáme. Taky nám dost pomohli Háčkovi sponzoři a pár mecenášů.

Co podmínky na kopci?
Než jsme sem dorazili, nasněžilo třeba půl metru. V severu byl jenom prach, to bylo úplně bídný, východní stěna byla v total podmínce. Kde jsme lezli my, tam na hřebínku byla levá strana blbá a hned ta pravá už byla ve firnu.

Věděli jste vlastně, co se chystáte lézt?
(směje se) Jedna varianta byla narovnat jižní hřeben po Francouzích, ale tam se nám nechtělo chodit. Tak zbyly tři možnosti v západní stěně – jedna byla přímo kopírovat Míru Šmída, ale to nám přišlo nebezpečné kvůli seraku, což psal i Šmíd. Na jednu expedici tam už část toho seraku spadla. Míra Šmíd tam byl sólo a krátce, čímž se zmírní objektivní nebezpečí. Pak jsme přemýšleli, že půjdeme vlevo od toho – španělskou cestou „Free Tibet“, ale ta vede ještě pod hnusnějším serakem. Ale vypadala nejjednodušší, dala se prokličkovat sněhem. No, nakonec Háček vymyslel, že bychom lezli pilíř uprostřed a pak se napojili do „Šmída“. Že je to nejbezpečnější a nejvíc se tam poleze. Ale když jsme do toho nastupovali, tak jsme ještě nevěděli, že už je to vylezený. To nám nevadilo, šli jsme přímo nahoru.

Jak jste se pak dozvěděli, co jste vlastně lezli?
Dostali jsme informace od Francouzů, co převzali databázi výstupů po jedné ženě, co to tu celou dobu mapovala (Elizabeth Hawley, pozn. red.). Nakonec jsme koukali, že jsme udělali variantu – Američani šli nad serakem doprava do normálky a my jsme šli přímo rovně „Šmídem“. To nám pak potvrdil i prvovýstupce Chris Warner, když nám blahopřál na webu. Prý tam byli čtyři dny a omrzlo mu devět prstů.

Lezli jste v alpském stylu bez podpory z údolí?
To ne, tady je velká podpora v BC. Krmili mě v něm 14 dní, jídlo jako od maminky. Nebo spíš jako v mateřské školce – snídaně, oběd, večeře… (směje se) Je tady velký tábor a jednotlivé společnosti v něm mají stanová městečka. Každý svého kuchaře, jídelny, párty stan s vánočním stromečkem… My jsme tu byli přes Trávu (Honza Trávníček, pozn. red.) s Utmost Adventures. BC už byl zaplacený z našeho prvního permitu.

Jak probíhal výstup?
Z BC jsme vyšli ráno a pod stěnou jsme si postavili stan. Druhý den brzo ráno jsme vyrazili do stěny a dali to na dva bivaky. (topo)

Kolik kilo na zádech?
Jako Šmíd, kolem 15 kilo včetně půl litru petroleje. (směje se) Nene, měli jsme tak osm kilo každý. Ale Míra měl víc čokolády a salámů od něj z Police.

Co jste jedli vy?
Háček je zastánce toho, že se ve stěně moc nejí, což vůbec nechápu. Nabrali jsme si travellunche do zásoby, aby byly dva na den pro každého – k snídani a k večeři. Ale Háček to nejedl! Za celou dobu snědl snad jednu travellunchovou snídani. Jinak jsem všechno sežral já – měl jsem hlad. Taky jsme měli 250 g špeku, který jsme ani nedojedli… Háček měl čtyři sušenky, a to mi pak ještě půlku dal. Já jsem jich měl devět a sežral jsem je hrozně rychle.

Na co teda Háček jede – na pránu?
(směje se) Nevím, na co jede. Asi na jonťáky a šumáky do vody. Nevím, vůbec to nechápu. Zase měl patery rukavice a já jen čtvery. A to bych ještě jedny rukavice za čokoládu vyměnil. Té bylo málo.

Měl jsi s sebou ten památný pletený svetr, děravé punčochy a všechny své oblíbené kousky?
Háček mě vybavil. (směje se) Ale k důstojnosti mi zůstaly moje legíny a staronový svetr. Ten roztrhaný růžový už bohužel nešel. Od Háčka jsem dostal kalhoty, bundu a rukavice.

Jaké to je lézt s horským vůdcem / s Háčkem?
Leze se s ním skvěle, on vždycky všechno pěkně naplánuje, vymyslí… Je na sebe dost přísnej. Třeba se v nějakém žlebu rozhodl, že uhne na hranu, ale tam mu to přišlo jako blbej nápad, tak pořád strašně nadával sám sobě. Jinak se s ním lezlo dobře – střídali jsme se a bylo to na pohodu. Kromě toho, že nejí, tak je na něm super, že večer si lehne do spacáku a do rána se ani nehne. Kdežto já jdu třeba třikrát na malou, pak si večer vařím jídlo… Háček pořád setrvává ve stejné poloze…

Lezli jste hodně souběžně?
Ne, celou dobu jsme se jistili – střídali jsme se po délkách, protože to bylo těžký. Buď mixy nebo skála, co se musely jistit. Nebo na hovno sníh, kde vždycky jeden vymotal z dobrého štandu plnou délku a pak třeba zase nějaký dobrý štand v díře nebo za šrouby. Háček lezl ty těžší délky, většinou na něj i vyšly. Mně už se poslední den ráno na čelo moc nechtělo, Háček byl určitě víc fresh. I ve sněhu toho prošlapal víc, fyzicky na tom byl rozhodně líp. No, a z vrcholu jsme to sfičeli dolů po fixech. To byl obrovský teleport – oproti tomu, co tam musel zažívat Míra Šmíd. My jsme to znali a za tmy na autopilota jsme to slanili po nových fixech, co tam letos jsou. Ta fixní dráha je navíc celá svázaná dohromady – dva kilometry fixů, takže se nedá ztratit. Od vrcholu až dolů.

Přitom lidi často berou Ama Dablam jako posvátnou horu. Jak to působilo na tebe?
Dnes už je to zprofanovaná hora, leze se na ni hodně. Nemáš z toho pocit, že bys lezl na posvátnou horu. Okolo pořád lítají vrtulníky – někoho odvážejí z dvojky dolů a tak podobně. V BC vidíš ten vánoční stromeček… Máš pocit jako někde v Chamonix. („Spíš jak dřív čuměli dalekohledama ze Scheideggu na Eiger, na ty průkopníky v severce. Sice byli izolováni ve stěně, ale všichni na ně koukali,“ doplňuje Háček, pozn. red.) I náš druhý bivak byl na úrovni C3 normálky – dokonce jsme viděli, jak na nás klienti čumí ze svých stanů. Bylo to docela blízko od nich. Takže to určitě není pocit izolovanosti. Oproti Alpám – tam by nikoho nezajímalo, že někdo leze třeba severku Eigeru. Tady jsme byli celkem událost, Šerpové podobné věci nelezou. Kde nejsou fixy, na to kašlou.

A jak se Háčkovi lezlo s tebou?
Tak já si jdu zatím pro pivo. (směje se) Pokračuje Háček: Když si odmyslím, že jsem ho vytáhl z kontejneru v Káthmándú, tak to bylo úplně skvělý. Kuba je přesně typ lezce, který mi vyhovuje. Nemusíš si s ním nic říkat a on automaticky udělá to, co očekáváš. Třeba když ti dojde lano, tak tam nikde neřve, ale automaticky začne lízt. Všechno bylo hladko-průběhový. Každou délku, co na něj vyjde, tak vyleze.

Už jste se předtím znali?
Háček: Vůbec, vždyť my jsme se potkali na Ruzyni. Nikdy předtím jsme spolu nelezli. Ze začátku jsem si říkal: „Co to je za magora, že tady zmateně pobíhá po Himálájích?“ Když jsme se aklimatizovali na Lobuche, tak se tam někdy potmě zjevil, ráno vylezl nahoru, sbalil stan a už jsme ho zase neviděli… Pak jsme ho potkali zase jinde… Zmateně pobíhal, ale když odjel David, tak jsme se začali bavit o Ádru a sblížili jsme se. Tak jsem mu pak nabídl, jestli to nechce lézt se mnou. Viděl jsem ho z Lobuche slézat, tak jsem ho otipoval, že je rychlej a technicky zdatnej. Takže mi bylo jasný, že bude dobrej. To poznáš hned. (směje se)

Jak zpětně hodnotíte výkon Míry Šmída?
Pokračuje zase Ratlík, co už si donesl pivo: Po večerech v bivacích jsme ve stanu louskali to Šmídovo vyprávění. Smáli jsme se, když tam psal: „Myslím, že nepřeháním – okolní terén je strmý, 85 až 90 stupňů, skalní lezení.“ Říkali jsme si: „To víš, že jo. Vždyť to nemá víc než 70 stupňů!“ A pak jsme se tam všude jistili a bylo to fakt lezení. Čekali jsme, že to bude mnohem lehčí, než to popisoval Míra Šmíd. Mysleli jsme, že přeháněl do knížky, aby to vypadalo dobře: „Kolmý terén, lezení za V.“ No, a ono to tak fakt bylo. Navíc byl mimořádně hustej – co on vylezl za den! Strávil ve stěně o jeden den méně než my. Ten spodek měl sice technicky lehčí než my, ale hrozně namáhavý. A pak ten sestup, to vůbec nechápu. Nicméně náš výstup po třiceti letech je furt hodnotný výkon, kterého si vážíme. Máme i dost pozitivní ohlasy ze světa, za což jsme moc rádi.