Když jsem po šesti letech jel opět do Bergellu, mé největší horolezecké lásky, v koutku duše jsem měl dva sny. „Via Cassin“ (6a, 800 m, pozn. red.) na Piz Badile, o ní třeba někdy jindy, a „Luna Nascente“ (6b, 300 m, pozn. red.) – největší populárka v údolí Val di Mello s krásným mystickým názvem, který mě sám o sobě táhl od okamžiku, kdy jsem ho poprvé slyšel.

Z téhle cesty jsme si oba s Pajasem (Pavel Wolf, pozn. red.) odnesli něco nového. Zatímco Pajas měl premiéru v lezení s vlastním železem v multipičce, já si poprvé zalezl něco delšího se záměrem, že se budeme striktně střídat. Všechny vícedélkové podniky jsem vždy lezl s někým, kdo měl navrch, a já si vytáhl třeba jen dvě lehčí vybrané délky. Napadá mě jen jedna výjimka, kde jsem si vylezl jen to, co jsem si sám vytáhl. To bylo s mojí Anežkou právě před šesti lety, ještě v před-rodinné éře, kdy jsme strávili krásných pár dní v okolí chaty Gianetti pod Piz Badile.

Teď ale nastala situace jiná. Od počátku byla dohoda jasná: „Budeme se střídat.“ Vybrali jsme si totiž poměrně vyrovnanou cestu, kde bylo jasné, že kdybych měl všechno tahat sám, tak to neustojím. Z Pajase bylo cítit, že je silně, ale zároveň zdravě namotivovaný. I když jsme toho předtím spolu moc nevylezli, znám ho celkem dobře z našich písků a vím, že umí hodně solidně lézt pod tlakem i cesty v Ádru, na které já bych na svém vrcholu asi neměl.

Protože jsem přirozený lezecký strašpytel (nechápu, jak je možné, že při mé permanentní lezecké agonii je se mnou ještě kdokoliv ochotný cokoliv lézt), měl jsem pocit, že bych se zase měl nervovat. Ale nenervoval jsem se. Když jsme unavení po nástupu do kopce nalézali do první délky po šesté hodině odpolední a já si rovnou dal na helmu čelovku, jelikož bylo jasné, že zatmíme, byl jsem v pohodě.

Když to Pajas poprvé v životě poslal do frenda, tak ode mě dostal akorát čočku: „Co jako děláš? Proč padáš, když spěcháme? Na to není čas.“ Když jsem potom traverzoval ve svojí délce pod střechou po úzké římse do neznáma za roh a pak chytil hranu širočiny, kterou jsem následně lezl 15 metrů bez jištění, vzpomínal jsem na léta, kdy mi bylo jako Pajasovi a blbnul jsem v Ádru stejně jako teď on.

Když v další délce Pajas už ve tmě zakládal uzlíky po tom, co mu došly frendy, říkal jsem si, že tenhle den poprvé dělá něco, co zná. No, a když jsem nahoře netrefil traverz v kvarzitových krystalech a vyrazil do neznáma do položených ploten s občasnými sokolíky, liboval jsem si, jak je to lezení tady pěkné. A když jsem vytočil celou délku lana, objevila se tu zrovna pěkná soustava spárek. Založil jsem tři kousky a dobral Pajase, který trochu zvědavě ale zárověň naprosto samozřejmě kouká na štandění ve vlastním a rozebírá, jestli to je metodicky košér.

Pak si dal ještě jednu podobnou délku Pajas, která končila už ve strmém borovicovém lese. Z mobilu se dozvídáme, že je právě půlnoc, a děláme památné foto. Sestup v režimu autopilota byl úmorný a okořeněný kaňoningem (i když je fakt, že oproti kaňoningu Matěje s Jarouchem v údolí pod Mer de Glace to byla slabota, pozn. aut.). Uleháme okolo půl čtvrté… „Luna Nascente“… výstižný název pro cestu lezenou naším stylem… (Název znamená „Vycházející Měsíc“, pozn. red.)

Když nad tím zpětně přemýšlím, je to fakt zajímavý. Skoro všechno, co se mohlo pokazit, jsme pokazili, a přesto jsme byli celou dobu v pohodě a náramně si to užili…

_______________________

Tohle byl další příspěvek letní čtenářské soutěže. Letošní téma je „Sedmička“ – „Luna Nascente“ je za čistých 7 UIAA. Pošli nám do konce srpna svůj text a fotku – pravidla najdeš tady, pozn. red.