„200 slov“

Do hospody v Chamonix chodí alpinisti jedině vykoupaní. „North Couloir Direct“ (druhá část)

04. 03. 2020, Matěj „Kalamita“ Kala

Předpověď vychází a v dálce se začínají kupit černá mračna. Slaňujeme. Ve čtyři, když se začíná zvedat vítr, jsme dole. Balíme a vracíme se do stanu. Tou dobou už je tma a brzy začne sněžit. Vaříme večeři a diskutujeme, kudy sestoupíme. Nástupovou cestu zavrhujeme. Nechce se nám vláčet s plnými batohy měkkým sněhem ve žlabu. Zbývá tedy sjezd a sestup přes ledovec Mer de Glace. To zní mnohem jednodušeji, až na to, že nevíme přesně kudy. Takže s návratem raději čekáme na světlo do druhého dne.

V noci sněží a silně fouká. Stan se prolamuje a šustí pod nápory větru. Při nejsilnějších poryvech se prohýbá až na nás. Podle předpovědi mají rychlost přes 100 km/h. Raději si uvnitř sedáme a stěny stanu podpíráme zády.

HROT UPROSTŘED VODOPÁDU

Ráno už nesněží a vítr zeslábl. Rychle balíme, připínáme lyže a jedeme. V tu chvíli padá hustá mlha. Není poznat, kde je nahoře, kde dole, zda jedeme, či stojíme. Beztížně plaveme v moři bílého éteru. Ale jak klesáme, mlha řídne. Po chvilce jsme s úlevou venku. Sjezd pokračuje mírným svahem až k první kosodřevině. Kličkujeme mezi keři až k poslednímu stromku, kde svah přechází ve strmou stěnu ledovcového koryta. Dolů nevidíme, ale podle protější strany soudíme, že by mohla mít tak 100 metrů. „To je blbý. První to obhlédne na dvou lanech a v nejhorším vyprusíkuje. Lana pak svážeme a slaníme na jednoducho,“ domlouváme se, že špagáty případně obětujeme. Přiděláváme lyže na batoh a slaňujeme ze stromku.

Jedu první. Lana pode mnou mizí za zlomem a konce nejsou vidět. Nedočkavě vyhlížím zem, abych zjistil, zda nám lana vystačí. Ale za zlomem je další zlom a pak další. Slanil jsem už hodně hluboko a začíná mi být jasné, že lano nemůže vystačit. Vyhlížím nějaký hrot, který by se dal obhodit. Jeden vidím, ale je uprostřed vodopádu. Smůla. Hledám dál. Pode mnou je velká římsa a napadá mě, že bych na ní mohl najít trhlinky pro skoby. Sjíždím až k ní a s úlevou stoupám zase na nohy. Slaňování je namáhavé. Těžký batoh mě převažuje celou dobu dozadu. S krajní nedůvěrou nakukuji za hranu římsy.

Během slaňování nás tíží batohy. Nahoře vrchol Mt Blancu (f: Jarda Pírko)

Konečně, zaraduji se! Dvacet metrů pod ní je Zem (velké „Z“ není překlep, pozn. red.). Lana nestačí, ale já už chci být dole, takže i přesto jedu dál. Když mám konce těsně pod prusíkem, sundávám ze zad batoh a pouštím ho z deseti metrů na sníh pod stěnou. To je úleva! Konečně sedím zase v rovnováze. Kousek vedle je hrot. Pouštím lana a obvazuji ho smyčkou. Mám hotovo. Než do něj ale stihnu odsednout, konce lan, kterých jsem si při vázání nevšímal, mi projedou prusíkem. Naštěstí jsou pode mnou malé římsy, a než si uvědomím, že padám, na jedné z nich stojím. Doskok za deset bodů. Klika, že už jsem neměl na zádech batoh. Lano je stejně pryč, takže slézám po římsách dolů. S radostí zjišťuji, že odsud se dá na Mer de Glace už sejít. Když slaní i Jarouch, smotáme lana a jdeme.

BONUSOVÁ STOPÁŽ

Tady by naše vyprávění mohlo normálně skončit. Kdo to tam zná, ví, že z ledovce lze vystoupat a napojit se na značené cesty scházející až do Chamonix. My to ale neznáme a nevíme, takže míjíme ledovcové jezírko a podle potůčku stékajícího z ledovce míříme cestou nejmenšího odporu – do široce rozevřeného chřtánu skalnaté soutěsky. V ústí potkáváme kamenné mužiky, které nás utvrzují, že jdeme správně, a nám se ulevuje, že budeme za chvilku sedět na pivu ve městě.

Vcházíme do soutěsky. Ubylo světla a ze stran střídavě vystupují skalní pilíře jako řady zubů obří čelisti. Za první řadou narážíme na skalnatý práh. Obhazujeme oblý balvan lanem a slaňujeme. Práh je úplně hladký a pod balvanem stéká vodopád ledové vody. Rád bych se mu vyhnul, ale bojím se, že když uhnu stranou, sklouzne obhozené lano. Ještě, než do vodopádu vjedu, zahlédnu od hlavy až k patě zmáčeného Jaroucha a je mi jasné, že mě to čeká taky.

Matěj si před hospodou dává ještě sprchu. (f: Jarda Pírko)

Pohorky máme plné vody a mokré batohy ztěžkly ještě víc, ale pořád věříme, že za pár hodin si budeme vychutnávat teplé jídlo v restauraci, takže si z toho neděláme hlavu.

Míjíme další záhyb soutěsky, ale za ním se objevují další záhyby. Za každým se soutěska zužuje, přibývá vody a ubývá kamenů. Nakonec docházíme do místa, kudy už se nedá pokračovat. Tou dobou se šeří. Dnes bylo dobrodružství dost, říkáme si, a tak se rozhodujeme v soutěsce přenocovat a stavíme si stan. Pivo bude muset počkat.

Před spaním jdu na záchod. Nacházím si útulné místo chráněné převisem. Dělám dřep. Jak tam sedím, konečně se po hektickém dni uvolňuji a užívám si samotu a klid noční soutěsky. Je mi vlastně docela dobře. Jsem v přírodě, máme vylezenou životní cestu. Ze snění mě ale vytrhává divný pocit v klíně. Koukám dolů a zjišťuji, že jsem si počůral trenky. Ach jo, to je den.

Je nad nulou a v noci prší. Jen pár metrů od nás hučí potok a Jarouch vypráví historku o otci s dcerou, kteří se v něm kdysi za silného deště utopili. Do toho je slyšet odstřely lavin a rány o zem tříštícího se ledu odtávajícího ze stěn soutěsky nad námi. Vyplaví nás voda? Honí se mi hlavou, nebo nás dřív trefí kus ledu? Spím s helmou. Nafukovací kruh nemám.

Jsme mokří a navíc mi od první noci nejde zapnout spacák, takže moc nespím a ráno vstávám brzy i bez budíku. Nalehko prozkoumáváme situaci za další zatáčkou. Tudy určitě ne, zjišťujeme. Nezbývá nám, než se vrátit soutěskou nahoru.

Jsme zpět u prahu. Máme kliku, je tu pověšené fixní lano. Asi nejsme první, kdo sem zabloudil. Prusíkujeme po něm a za sebou vytahujeme postupně batohy a lyže.

Vše zas hodíme na záda a stoupáme zpět k jezírku a pak dál svahem, kde by měla být podle mapy vyhlídka. Konečně! Ulevuje se mi, když se z ní koukáme na masiv Mont Blancu.

Tuhle lajnu máme za sebou (foto: www.chamonixtopo.com)

Z vyhlídky scházíme po pěšině do Chamonix:

„Tak co,“ bilancuje Jarouch, „bude to letos na Výstup roku stačit?“
„Nevím, jestli na výstup“, odpovídám, „ale na Sestup roku určitě!“

Zpátky na pěšině. Jarouch vlevo a Matěj vpravo

_______________________

(Pokud ti unikla, tak první část vyprávění najdeš tady, pozn. red.)


Facebook eMontany | Odebírej nás, sdílej, palcuj, komentuj...