„Loni ta severka Eigeru na Výstup roku nestačila,“ plánujeme s Jarouchem, co polezeme letošní zimu.
„Hm, letos bychom si to měli pojistit, tak co navrhuješ?“
„Severní kuloár na Les Drus?“
„Direkt?“ (M8, 800 m, vrchol 3 754 m n. m. pozn. red.)
„Jasně!“

BARÁK BEZ LAN

Jak se z hlavy se vzdalující se Prahou vytrácí běžné starosti a s přibližujícími se Alpami přibývají ty lezecké, řešíme poslední detaily. „Kudy se nastupuje?“ ptám se při řízení Jaroucha (Jarda Pírko), který už na Drus lezl. „Lanovkou do tří tří na Grands Montets a pak už jen traverzovat, úplná pohoda,“ odpovídá s jistotou v hlase Jarouch, „na popis ještě kouknu do článků na lezci.“

„Připadá mi to tu jiné, než si pamatuji“, říkám Jarouchovi, když se mi mlhavě vybavuje krátká, několik let stará, návštěva Argentière. Jarouch to nechává bez odpovědi a jde rovnou k pokladně. Nepatří mezi nejvýmluvnější a bez zbytečných řečí poroučí pokladní: „Dvakrát na Montets.“ „Na Montets nejezdíme,“ nenechá se Francouzka zaskočit. Cože, pomyslíme si oba. V tom mi to dochází – vždyť z toho baráku nevedou žádný lana.

To nebude velký problém, říkáme si, když se za pár minut po tom uklidňuje houpání lanovky, kterou nám pokladní navrhla jako alternativu. Vystupujeme a nad prudkými svahy černých sjezdovek vidím opuštěnou stanici Grands Montets, dobrých 500 výškových metrů nad námi. „Kudy teď? Doufám, že ne nahoru?“ říkám Jarouchovi. Jak nešťastně koukáme kolem sebe, všimla si nás místní Češka Lucka a radí kudy.

Nezní to tak strašně a její varianta nám zlepšuje náladu. Vysvlečeni do triček stoupáme na lyžích na Bochard. Ani ne za hodinu stojíme nad žlabem, kterým z něj máme sestoupit. Koukáme dolů a přemýšlíme, co dál. Jsme houby lyžaři – co jde, to sejdeme. Bez diskuzí připevňujeme lyže na batoh a děláme čelem vzad. Vrchní, první strmou část slaňujeme a zbytek scházíme. Sníh je mokrý, měkký a klouže po zmrzlém podkladu – nemám v něj důvěru. Po puštění konců lan na Jaroucha nečekám a co nejrychleji scházím dolů. Cestou dolů mě párkrát vyleká zezadu přicházející zvuk sesouvajícího se sněhu. Když se otočím, s úlevou zjišťuji, že je to jen sníh padající ze Sluncem rozpálených stěn žlabu. Přesto přidávám do kroku a zastavím se až dole na kraji laviniště pod žlabem. Co mohlo, to už asi sjelo před námi, uklidňuji se zpětně.

Změna plánu nás trochu zdržela, takže jdeme až do noci. Je ale úplněk – světlá noc nám usnadňuje hledání vhodného místa pro stan a šetří nám baterky v čelovkách, které se nám příští noc budou určitě hodit.

VZHŮRU DO PŘEVISLÉHO KOMÍNA

Ráno ze stanu vyrážíme až se svítáním. Včera, před setměním, jsme si nestihli najít cestu mezi příkopy trhlin a hradbami séraků, takže nespěcháme. Stojíme v zákopu vytvořeném malou trhlinou poslední metry od stěny připraveni k útoku. V deset hodin, vyzbrojen cepíny, překračuji odtrhovou trhlinu a boj začíná.

První délky se nám nezdají dost vysněžené a radši je jistíme. Plánovaně se zpožďujeme za plánem, a tak teprve ve 12 hodin stojíme v úpatí úzkého skalního komína, kde začíná přímá varianta kuloáru. Helmy se nám zařezávají do krků, když koukáme, co nás čeká. Komín se postupně napřimuje a až v klíčovém závěru přechází do mírného převisu. S přibývající výškou navíc ubývá sněhu a konec komína, kde bývá led, je suchý jako troud.

Když jsme v půlce komína, Slunce už zapadlo za zubaté hřebeny, ale světla je pořád dost, takže čelovku na další délku ještě nechávám u Jaroucha v batohu. „Pět,“ hlásí Jarouch poslední metry lana a já v šeru nevidím žádný štand. S posledními zbytky světla nacházím dobré místo. Sedám si do dvou vklíněnců a volám: „Zruš!“ Pro jistotu vyndávám mobil, svítím na ně a ještě je kontroluji. To byla blbost, nadávám si, když čekám ve tmě na Jaroucha.

Následuje poslední těžká délka. V horní části komína ubylo dobrých chytů i stupů a v závěru se leze už jen za lišty a krystaly. Při každému kroku čekám, kdy uklouznu. Ale nějakým zázrakem to všechno drží a já po nějaké době zase chytám madlo. U něj komín končí a přechází v položenější kuloár plný sněhu.

Dáváme pauzu a rozehříváme sníh. Myslím při tom na zítřejší příchod špatného počasí, a že tímhle tempem nestíháme dolézt a být včas dole. „Jak jsi na tom, pokračujeme?“ ptám se nuceným pozitivním hlasem Jaroucha a částečně doufám v negativní odpověď. „V pohodě,“ odpovídá Jarouch s překvapující energií v hlase, „pokračujeme.“

Dál se žlab postupně vyplňuje křehkým ledem a pestré mixové lezení přechází v otravnou rutinu. „Cepín, nohu, cepín, nohu,“ odříkávám si v hlavě monotónní rytmus. Ztrácím pojem o čase a jasná noc vzbuzuje pocit, že se rozednívá. Na štandu kontroluji hodiny. „Ještě ne,“ říkám zklamaně, ukazují teprve půlnoc. Metry teď ale rychle přibývají a druhou půlku cesty ukrajujeme po plných délkách. Na štandech vypínám čelovku, abych si pošetřil světlo na lezení. Tma se mísí s únavou, při jištění opírám čelo o štand a mezi dobíráním na mě přicházejí mikrospánky. Když usnu na delší dobu, probudí mě Jarouchovo: „Dober!“ Když pak lezu, vrací se mi to, když občas zatahá lano. Zasukované, napadá mě. Chvilku počkám, až Jarouch suky rozváže, a pak lezu dál.

Kuloár pomalu končí a s ním i noc. S prvním ranním světlem se na obzoru místo dalších tmavých skal objevuje jasná obloha. Dolézáme do sedla a pak i dál na vrchol Petit Dru. Užíváme vrcholu. Je dvanáct hodin, jsme zpět v sedle, tavíme sníh a připravujeme se na sestup. Slunce nás plní energií a já se Jarouchovi odhodlávám přiznat k usínání na štandech. „To nevadí,“ odpovídá k mému překvapení, „já taky usínal.“ Jo, to byly ty suky, dochází mi a jsem rád, že jsem to nevěděl.

_______________________

Předpověď vychází a v dálce se začínají kupit černá mračna. Slaňujeme…

(Tak jak to v horách bývá, největší dobrodružství kluky tou dobou ještě čekalo. Dokončení příběhu čti brzy v dalším díle, pozn. red.)

_______________________

(Druhou část vyprávění najdeš tady, pozn. red.)