„Loni ta sever­ka Eige­ru na Výstup roku nesta­či­la,“ plá­nu­je­me s Jarou­chem, co pole­ze­me letoš­ní zimu.
„Hm, letos bychom si to měli pojis­tit, tak co navr­hu­ješ?“
„Sever­ní kuloár na Les Drus?“
„Direkt?“ (M8, 800 m, vrchol 3 754 m n. m. pozn. red.)
„Jas­ně!“

BARÁK BEZ LAN

Jak se z hla­vy se vzda­lu­jí­cí se Pra­hou vytrá­cí běž­né sta­ros­ti a s při­bli­žu­jí­cí­mi se Alpa­mi při­bý­va­jí ty lezec­ké, řeší­me posled­ní detai­ly. „Kudy se nastu­pu­je?“ ptám se při říze­ní Jarou­cha (Jar­da Pír­ko), kte­rý už na Drus lezl. „Lanov­kou do tří tří na Grands Mon­tets a pak už jen tra­ver­zo­vat, úpl­ná poho­da,“ odpo­ví­dá s jis­to­tou v hla­se Jarouch, „na popis ješ­tě kouk­nu do člán­ků na lez­ci.“

„Při­pa­dá mi to tu jiné, než si pama­tu­ji“, říkám Jarou­cho­vi, když se mi mlha­vě vyba­vu­je krát­ká, něko­lik let sta­rá, návště­va Argen­tière. Jarouch to nechá­vá bez odpo­vě­di a jde rov­nou k poklad­ně. Nepat­ří mezi nej­vý­mluv­něj­ší a bez zby­teč­ných řečí porou­čí poklad­ní: „Dva­krát na Mon­tets.“ „Na Mon­tets nejez­dí­me,“ nene­chá se Fran­couz­ka zasko­čit. Cože, pomys­lí­me si oba. V tom mi to dochá­zí – vždyť z toho bará­ku neve­dou žád­ný lana.

To nebu­de vel­ký pro­blém, říká­me si, když se za pár minut po tom uklid­ňu­je hou­pá­ní lanov­ky, kte­rou nám poklad­ní navrh­la jako alter­na­ti­vu. Vystu­pu­je­me a nad prud­ký­mi sva­hy čer­ných sjez­do­vek vidím opuš­tě­nou sta­ni­ci Grands Mon­tets, dob­rých 500 výš­ko­vých met­rů nad námi. „Kudy teď? Dou­fám, že ne naho­ru?“ říkám Jarou­cho­vi. Jak nešťast­ně kou­ká­me kolem sebe, všimla si nás míst­ní Češ­ka Luc­ka a radí kudy.

Nezní to tak straš­ně a její vari­an­ta nám zlep­šu­je nála­du. Vysvle­če­ni do tri­ček stou­pá­me na lyžích na Bochard. Ani ne za hodi­nu sto­jí­me nad žla­bem, kte­rým z něj máme sestou­pit. Kou­ká­me dolů a pře­mýš­lí­me, co dál. Jsme hou­by lyža­ři – co jde, to sejde­me. Bez dis­ku­zí při­pev­ňu­je­me lyže na batoh a dělá­me čelem vzad. Vrch­ní, prv­ní str­mou část sla­ňu­je­me a zby­tek schá­zí­me. Sníh je mok­rý, měk­ký a klou­že po zmrz­lém pod­kla­du – nemám v něj důvě­ru. Po puš­tě­ní kon­ců lan na Jarou­cha neče­kám a co nej­rych­le­ji schá­zím dolů. Ces­tou dolů mě pár­krát vyle­ká zeza­du při­chá­ze­jí­cí zvuk sesou­va­jí­cí­ho se sně­hu. Když se oto­čím, s úle­vou zjiš­ťu­ji, že je to jen sníh pada­jí­cí ze Slun­cem roz­pá­le­ných stěn žla­bu. Přes­to při­dá­vám do kro­ku a zasta­vím se až dole na kra­ji lavi­niš­tě pod žla­bem. Co moh­lo, to už asi sje­lo před námi, uklid­ňu­ji se zpět­ně.

Změ­na plá­nu nás tro­chu zdr­že­la, tak­že jde­me až do noci. Je ale úpl­něk – svět­lá noc nám usnad­ňu­je hle­dá­ní vhod­né­ho mís­ta pro stan a šet­ří nám bater­ky v čelov­kách, kte­ré se nám příští noc budou urči­tě hodit.

VZHŮRU DO PŘEVISLÉHO KOMÍNA

Ráno ze sta­nu vyrá­ží­me až se sví­tá­ním. Vče­ra, před setmě­ním, jsme si nestih­li najít ces­tu mezi pří­ko­py trh­lin a hradba­mi séra­ků, tak­že nespě­chá­me. Sto­jí­me v záko­pu vytvo­ře­ném malou trh­li­nou posled­ní met­ry od stě­ny při­pra­ve­ni k úto­ku. V deset hodin, vyzbro­jen cepí­ny, pře­kra­ču­ji odtr­ho­vou trh­li­nu a boj začí­ná.

Prv­ní dél­ky se nám nezda­jí dost vysně­že­né a rad­ši je jis­tí­me. Plá­no­va­ně se zpož­ďu­je­me za plá­nem, a tak tepr­ve ve 12 hodin sto­jí­me v úpa­tí úzké­ho skal­ní­ho komí­na, kde začí­ná pří­má vari­an­ta kuloá­ru. Hel­my se nám zaře­zá­va­jí do krků, když kou­ká­me, co nás čeká. Komín se postup­ně napři­mu­je a až v klí­čo­vém závě­ru pře­chá­zí do mír­né­ho pře­vi­su. S při­bý­va­jí­cí výš­kou navíc ubý­vá sně­hu a konec komí­na, kde bývá led, je suchý jako troud.

Když jsme v půl­ce komí­na, Slun­ce už zapadlo za zuba­té hře­be­ny, ale svět­la je pořád dost, tak­že čelov­ku na dal­ší dél­ku ješ­tě nechá­vám u Jarou­cha v bato­hu. „Pět,“ hlá­sí Jarouch posled­ní met­ry lana a já v šeru nevi­dím žád­ný štand. S posled­ní­mi zbyt­ky svět­la nachá­zím dob­ré mís­to. Sedám si do dvou vklí­něn­ců a volám: „Zruš!“ Pro jis­to­tu vyn­dá­vám mobil, sví­tím na ně a ješ­tě je kon­t­ro­lu­ji. To byla blbost, nadá­vám si, když čekám ve tmě na Jarou­cha.

Násle­du­je posled­ní těž­ká dél­ka. V hor­ní čás­ti komí­na uby­lo dob­rých chy­tů i stu­pů a v závě­ru se leze už jen za liš­ty a krys­ta­ly. Při kaž­dé­mu kro­ku čekám, kdy uklouz­nu. Ale něja­kým zázra­kem to všech­no drží a já po něja­ké době zase chy­tám madlo. U něj komín kon­čí a pře­chá­zí v polo­že­něj­ší kuloár plný sně­hu.

Dává­me pau­zu a roze­hří­vá­me sníh. Mys­lím při tom na zít­řej­ší pří­chod špat­né­ho poča­sí, a že tímhle tem­pem nestí­há­me dolézt a být včas dole. „Jak jsi na tom, pokra­ču­je­me?“ ptám se nuce­ným pozi­tiv­ním hla­sem Jarou­cha a čás­teč­ně dou­fám v nega­tiv­ní odpo­věď. „V poho­dě,“ odpo­ví­dá Jarouch s pře­kva­pu­jí­cí ener­gií v hla­se, „pokra­ču­je­me.“

Dál se žlab postup­ně vypl­ňu­je křeh­kým ledem a pes­t­ré mixo­vé leze­ní pře­chá­zí v otrav­nou ruti­nu. „Cepín, nohu, cepín, nohu,“ odří­ká­vám si v hla­vě mono­tón­ní ryt­mus. Ztrá­cím pojem o čase a jas­ná noc vzbu­zu­je pocit, že se roze­dní­vá. Na štan­du kon­t­ro­lu­ji hodi­ny. „Ješ­tě ne,“ říkám zkla­ma­ně, uka­zu­jí tepr­ve půl­noc. Met­ry teď ale rych­le při­bý­va­jí a dru­hou půl­ku ces­ty ukra­ju­je­me po plných dél­kách. Na štan­dech vypí­nám čelov­ku, abych si pošet­řil svět­lo na leze­ní. Tma se mísí s úna­vou, při jiš­tě­ní opí­rám čelo o štand a mezi dobí­rá­ním na mě při­chá­ze­jí mik­rospán­ky. Když usnu na del­ší dobu, pro­bu­dí mě Jarou­cho­vo: „Dober!“ Když pak lezu, vra­cí se mi to, když občas zata­há lano. Zasu­ko­va­né, napa­dá mě. Chvil­ku počkám, až Jarouch suky roz­vá­že, a pak lezu dál.

Kuloár poma­lu kon­čí a s ním i noc. S prv­ním ran­ním svět­lem se na obzo­ru mís­to dal­ších tma­vých skal obje­vu­je jas­ná oblo­ha. Dolé­zá­me do sed­la a pak i dál na vrchol Petit Dru. Uží­vá­me vrcho­lu. Je dva­náct hodin, jsme zpět v sed­le, taví­me sníh a při­pra­vu­je­me se na sestup. Slun­ce nás plní ener­gií a já se Jarou­cho­vi odhod­lá­vám při­znat k usí­ná­ní na štan­dech. „To neva­dí,“ odpo­ví­dá k mému pře­kva­pe­ní, „já taky usí­nal.“ Jo, to byly ty suky, dochá­zí mi a jsem rád, že jsem to nevě­děl.

_______________________

Před­po­věď vychá­zí a v dál­ce se začí­na­jí kupit čer­ná mrač­na. Sla­ňu­je­me…

(Tak jak to v horách bývá, nej­vět­ší dob­ro­druž­ství klu­ky tou dobou ješ­tě čeka­lo. Dokon­če­ní pří­bě­hu čti brzy v dal­ším díle, pozn. red.)

_______________________

(Dru­hou část vyprá­vě­ní najdeš tady, pozn. red.)