„200 slov“

Faraon na Zbirohu. Tady je snad všechno za sedm!

18. 08. 2022, Olga Hušková

Hurá, slavíme! Děti jsme odevzdali na tábor, konečně zase na pár dní můžeme okusit opojné lezecké svobody. Zbývá volné odpoledne, co takhle rychlý Panťák či Krkavku? Zatraceně… nějak jsem se zapomněla. Muž je přece klasik, na sportovky ho tak snadno nedostanu. Teplota venku navíc zatraceně stoupla, rychle vzdávám předem prohraný boj. Tak co třeba… ale jo, to víš, že tě miluju… něco zapadlého, romantického, v lese, mechu a kapradí… něco, kde je vlastně úplně jedno, že s sebou zrovna nemáme děti. Ehm… Zbirohy?

Přijato bez váhání. Na parkále téměř volno (ani sedm aut). Kdo by sem taky jezdil, že jo. Všude samý Špek či Pepis, bojím se tahat i pětku. V těch Pepisových nikdy na nic nedosáhnu a na Špekovy nemám hlavu. V některých cestách se občas najde kruh. Když tam jsou dva, dostavuje se pocit výhry v loterii. Možná by jich mohlo být sedm dohromady v celé oblasti. Oblé vršky s dolezem jak na sjezdovce super G, lámavé voštinky metr pod kruhem, šedá se mísí s temně zelenou. Prostě romantika jako sviň. Nahazuju konverzační notu. „Heleď, chodí sem vůbec někdo? Nevybavuju si, že bychom tu někdy potkali nějaké lezce.“ „Ale jo, určitě. Tohle je přece světová oblast.“ Hmm.

Na úvod pro osvěžení klasy pytlíme u kruhu VIIIc na Krále (s ohledem na zvolené číslo je zřejmé, že se tu někomu již zavařil mozek) a na brzdy vybojujeme šestku na Šaška. Celkem jsme ulezli asi 10 metrů. Mohli jsme si vzít bouldermatku a matroš i lano nechat doma.

Přesun. „Hele, támhle jdou lezci,“ špitne muž vítězoslavně. „Tak vidíš, že se tu leze!“ Na první pohled mě trochu překvapí, že skupinku tří dospělých se dvěma miminy v nosítkách nepoznávám. V těchto obskurních oblastech se obvykle znají všichni. Ale za chvíli jsem doma. Jedno mimino vleče usměvavá modrooká T. „Čau T., jé, to je náhoda. Kde máš V.?“ „Šel napřed hledat cestu.“ Fíha, co zrovna tihle dva dělají tady? Oni tu jako vážně LEZOU???

V. se za chvíli vynoří z opačné strany, představí nám zbytek skupinky (H. a E.) a doplní, že by rádi našli Faraona. Prý se chce vrátit k nějakému hodnotnému přelezu. Směr máme podobný, spojujeme cestu a hledáme další věžičky v lesním labyrintu. Nemožné se stává skutkem – udali jsme vlastní děti, ve zbirožské divočině však zcela nepravděpodobně nabalujeme další. Démonská věková kategorie „ječím, tedy jsem“. Ale aspoň nejsou naše. Akustické požadavky cizích mláďat se ignorují až překvapivě dobře. Je nás dohromady přesně osm. Když jedno mimino zabiju, bude nás sedm, ale tou dobou ještě netuším, že by mě nějaká sedmička měla zajímat. Přežívají obě.

Po chvíli bloudění a sjezdech po šiškách nacházíme Faraona (má sedm písmen, když zůstane skloněný). Vypadá jako předskalí něčeho většího… akorát, že tohle je tak nějak všechno. Ojetá hrouda písku. Po pěti metrech vertikálního borůvčí police a nad ní pětimetrová hladká oblá stěna s totální absencí chytů. Bomba. Na vrchol vedou pouhé dvě cesty plotnou z údolí, víc se jich sem jednoduše nevejde. Jedna při hraně vpravo, druhá vlevo. V každé po kruhu. Asi budou husté.

„Chceme zkusit ty Břišní tance,“ praví V. „Ok. Tak já půjdu do té levé“, kontruje můj muž, nadšen podobně trhlou společností. Dámy dole rozprostřely hamaky a deky, konverzují a hajcají mimina. Zbirožská idyla.

H. nalézá do Tanců, které jsou trapně za sedm, zatímco my zkusíme dobýt sousední šestku s názvem „Egypťan Sinuhet“.

„Hej, tady jsou mravenci,“ ozve se poněkud nespokojeně H. ze zamešené police své cesty. „Tady je strašně mravenců! Už vím, proč se tomu říká Faraon!“ Napjatě namontuje nevalnou smyčku. Mravenčení stoupá, kruh však odolává pokusům o cvaknutí z jakékoliv alespoň relativně bezpečné pozice. H. raději rozumně ustupuje a pouští o něco delšího V. na čelbu směrem k mraveništi. Můj drahý mezitím neochvějně cvaká kruh v sousední cestě a chystá se ke zdolávání vrcholového rajbasu. Lezení i babysitting na chvíli ustávají a mocně se bavíme jeho hekáním při pokusu prostoupit oblou hranu na tření i opakovanými efektními sjezdy po břiše zpět do kruhu. Uf, uff, ufff… uáááá! Ježto však zahajuje sjezd pokaždé ve větší výšce, lze přece jen usoudit na nějaký progres. Bylo by překvapivé, kdyby cesta pustila hned z první – vždyť je to zbirožská šestka!

Na přibližně sedmý pokus se „Egypťan Sinuhet“ vzdal a můj muž dosáhl vrcholu – jestli s Egypťanem či bez něj, jsem se radši neptala. Vybírám na druhém (jediné) jištění, celkem plynule se mi daří do cesty poskládat. Možná mi pomohlo, že jsem tu knihu kdysi četla, ale netahala bych ani za nic.

Mezitím nastupuje V. do své vytoužené cesty a ladí kroky v zamešených policích. Scházím dolů svahem a jdu fandit. Přemýšlím, zda název „Břišní tance“ odkazuje na očekávaný styl přelezu či žaludeční křeče, které představa zdejšího lezení vyvolává. Mravenci, k velké nelibosti H., který si jejich působení při svém pokusu užil dosyta, prý najednou všichni kamsi zmizeli. Dostali strach. Kruh cvaká V. poněkud žertovně s drobnou asistencí shora (zn. Deus ex machina), v rajbasu nad ním se jeho dlouhému tělu vůbec nechce srovnat. Pravou rukou objímá hranu, posléze k tomu přidává i působivě zkroucenou nohu (stehno, lýtko, koleno i patu zároveň) a s vydatným hekáním se pomalu sune vzhůru. Pokud by název cesty skutečně odkazoval na styl přelezu, bylo by vhodné překřtít „Břišní tance“ na „Obcuji s velrybou“. Cesta nakonec prvnímu pokusu odolává a V. se letmým skluzem poroučí do kruhu. Vezmu-li v úvahu, jaké sportovní hrůzy ve zcela jiných obtížnostech má tento pán přelezené, bavím se ještě lépe.

V. vydýchává a nastupuje od kruhu znovu. Opět se celým tělem namotává na širokou pravou hranu. „Sundal si plínku a pak to hovno rozmazal po zdi,“ ozve se salva smíchu z dámské skupinky s mrňaty pod skálou. Nevím, jestli tento návod jakkoliv pomůže v postupu, ale mohl by. V. bojuje dál a posouvá se centimetr po centimetru výše. „Dělej! Dávej! Drž tóóó! Máááš na to! Seš betonovej!!“ probudí se na efekt přestřelené sporťácké fandění ve zbytku obecenstva. Posléze se však upřímná podpora nevyhnutelně překlopí do výbuchů smíchu, čemuž chtě nechtě nakonec podléhá i doposud betonový V. Přestože už postupnými přískoky a brutální silou nastoupal o dalších pár decimetrů výš a poplácával naprosto oblý vršek, rozesměje se a poroučí se do údolí. Hrubá rajbasová hrana mu nechává na paži krvavou vizitku.

Pro tentokrát konec. V. prý na cestu raději přijde příště. Následně se v Tancích se střídavými úspěchy a spoustou zábavy vystřídají ještě ostatní. Aby ne. Takovou legraci nám na překližce nikdo nepostaví.

O pár dní později dorazí mužovi mail od tajemného M. „Prý jste lezli Břišní tance. Dobrá sedmička, že?“ Škodolibý výraz autora si lze k této zprávě snadno přimyslet.

A určitě přišla v sedm!

Faraon je prostě boží! Za poskytnuté fotografie děkuji M. a Googlu.

_______________________

Tohle byl další příspěvek letní čtenářské soutěže. Letošní téma je „Sedmička“. Pošli nám do konce srpna také svůj text a fotku – pravidla najdeš tady, pozn. red.



I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu