„Máš pravdu, to všechno u nás jsou jen cvičný skály,“ hlesne Zdenda. Po tom, co jsem ho z dalekého severu vylákal na čistě jihočeskou výpravu na jih, se nestačí divit. Já taky ne. Když Herman Buhl líčí Dolomity jako „čarokrásnou říši“, tak totiž vůbec nepřehání. Čekají nás dva lezecké dny. Normálně bych takový frmol asi odmítl. To bych ale nesměl jet s Elzou. Ten má totiž každý výlet perfektně naplánovaný a jeho dodávka poskytuje takový komfort, že bych s ním jel i na jednodenní čumendu. A taky je s ním sranda.

Hermanovu knihu Od Alp po Himálaj mám ve starém slovenském vydání. Čtu ji stále dokola. Když si tak při nástupu na Sass Pordoi (mapa) připomínám oblíbené úryvky, tak mě vzdáleně napadne, že jsme měli být vlastně v Tatrách. Po tom, co byla vyhlášena lavinová čtyřka, se rázem náš osud jevil velmi ohrožený. Nejenom přímým lavinovým nebezpečenstvím, nýbrž i stoupajícím rizikem, že zůstaneme trčet doma. Zdenda nezapřel svůj tiský patriotismus a velkoryse nabídl, že „můžem aspoň na Modřín“. Ještě, že nakonec zavolal ten Elza. Jsme zachráněni a v krásném ránu zvolna docházíme olyžněné kamarády.

Kuba s Elzou se chystají do cesty „Avatar“ (WI5+, M6, 110 m). Nám přenechávají leďák vlevo, „Snowboard“ (WI4+, M4, 250 m), který (k mé neskonalé radosti) postupně mizí ve zdánlivě nepřívětivých koutech a komínech (topo obou cest). Nehledě na vyledněné škvíry jsem rád i proto, že nevím, zda bych „Avatara“ vůbec nastoupil. Prý hity letošní sezóny. Evidentně jsme přišli v pozdní fázi. Všechny nás tak povzbudí Elzův odvážný nástup a moje, překvapivě úspěšné, smontování mačky. Naštěstí mě nečeká nic speciálního – první délka „Snowboardu“ je nezáludný a předtesaný kus ledu. Nejtěžší je najít nějaké neprovrtané místo na šroub. Jinak mám oči jen pro Elzu. Stejně tak Zdenda. „Ty jo Dane, já myslel, že na tom jihu všichni lezou takovou tužku jako ty,“ obdivně hodnotí Elzovo proplutí převislými záclonkami a osekanými glazurkami. Aspoň, že Zdenda už zase citlivě glosuje dění. Když ke mně totiž dolezl na štand, trpěl slušně řečeno nevolností. „Jsme sice výš než na Sněžníku, ale výškovka to být nemůže. Jsme níž, než jsme byli včera v autě,“ uklidňuju parťáka. A taky jemně naznačuju, že zdržuje. Mám strach. Další délka se mi moc líbí a tak doufám, že mi ji Zdenda nepoblije. Daří se. Fakt parádní vyledněný žlábek!

Další legrace vychází na mě. Docela jsem to i chtěl. Vyledněný komín mi činí neskutečné potěšení! Fotogenicky se nakrucuji a po očku sleduji, zda mě třeba kluci nevyfotí. Mohli by. Zrovna totiž pytlí poslední délku „Avatara“. Ani se nedivíme – levitující masa modrého ledu s nejasnou mírou únavy nebudí vůbec důvěru. Můj komín graduje mokrým převisem a hrozivým visutým rampouchem. Neubráním se úsměvu a škodolibě volám: „Zdendo, možná půjde kus ledu, tak se nelekej“. Ten „kus“ má totiž asi čtyři metry. Opatrné vzpírání ale vydrží. Hodně dobrý. Zdenda ho po dolezení na štand komentuje jen stručně: „Ty vole, Dane…“

Závažné rozhodnutí, kudy teď, jde mimo mě. Sice radím, ale moc nevím. Taky jsme mohli normálně slanit a nezajímavé délky na vrchol už nelézt. Jenže „doma se taky přece zapíšeš do knížky“. „Jasně, a já mám dobrou knížku s názvem Cílem je vrchol.“ Legrace se mění v rozpačitost. Dolézám pohodovým žlábkem ke Zdendovi a vidím, že jsme ve slepé uličce. Tmavá rokle přechází do markantních a rozchrastaných převisů. Jsem však stále nadšen a už se vidím, jak je překonávám s našimi dvěma frendy. Vyrážím! Stihnu však předvést akorát několik rádoby těžkých drytoolových kroků na videjáč. Přede mnou se z ničeho nic otevírá úzký, komfortní průlez. Zbytek dne jsme tak mohli strávit opalováním a výhledy.

Ukázalo se, že kluci „zapytlili“ i naši cestu. „Sice jste dali dvě cesty, ale na vrcholu jste byli?“ ptáme se jich. Za zjevný fakt se mi pak Elza celý večer mstí. Neustále poukazuje na mou údajnou neschopnost dodržovat pořádek v dodávce a připomíná komplikace, které jsem způsobil předloni při vaření čaje v jeho svaté konvici. I tak to byl ale fajn večer.

Ráno je zima. Kuba nás navíc posílá lézt do stínu „La Piovru“ (WI5, 130 m). Sám se jde s Elzou opalovat na led „I Droc“(WI5+, 300 m). Slunce ale nakonec měli asi víc než dost. Jestli pak dolezli poslední, polotekoucí délku? Toť otázka…

Oproti předchozímu dni lezeme čistě v ledu. Něco takového jsem si představoval, když se jede „na ledy do Dolomit“. „Bláznivá kráso, rampouchy osekali…“ Jsem esteticky u vytržení. Led má tolik různých, někdy skutečně fantaskních podob. Asi v předposlední délce lezu kolem nenápadné, ledem zalité jeskyňky. Někde nad sebou tuším štand, ale nedá se jinak. Skrze třpytivé rampouchy a záclonky zalézám do snového hnízda. Cítím hlubokou, až nábožnou úctu a snažím se nic neulomit. „Ani ty šrouby se mně nechtějí do toho vrtat, tak je to krásný. Zdendo, škoda že nejsi holka, to by tady byla skutečně romanťárna!“ Ten akorát vydechne, jeden krásný rampouch ulomí a po pár metrech dolézá ke konvenčnímu štandu.

Stínem na jinak bezvadném dni se při cestě domů ukázal akorát Elzův odmítavý přístup k močícím zastávkám. „Bezpapírák, chlemstá pivko, tak vydrží snad na hranice, ne?“ I přes tyto drobné nedostatky jsme však výlet zhodnotili jako senzační.