Po zimě strá­ve­né stří­da­vě nasá­vá­ním pra­chu na praž­ské pře­kliž­ce a v ordi­na­ci ORL s chro­nic­kým záně­tem krku koneč­ně při­šel čas zahá­jit ven­kov­ní sezó­nu na laně. S ini­ci­a­ti­vou při­chá­zí Matěj a nebyl by to on, kdy­by pro roz­le­ze­ní neta­hal z ambi­ci­óz­ní­ho košíč­ku. Los tak padá na ces­tu „Ritor­ni Not­tur­ni” (8a+, 250 m, topo) ve švý­car­ském údo­lí Ver­za­s­ca. Radě­ji nedo­mýš­lím, co sli­bu­je název ces­ty či zmín­ka o „pro­te­zi­o­ne par­si­mo­ni­o­sa” uve­de­ná v prů­vod­ci, a posluš­ně nase­dám do auta vstříc již­ním Alpám.

Ces­ty do Švý­car­ska pro mě vždy před­sta­vu­jí urči­tý vnitř­ní boj. Na jed­nu stra­nu to je beze­spo­ru pře­krás­ná země: hor­ské ští­ty, tuč­né sýry, buko­lic­ké výje­vy… Ale ten lid, kte­rý se v ní usa­dil, ten mi při­po­mí­ná, nemo­hu si pomo­ci, plémě trpas­lí­ků z Tol­ki­e­no­va Pána prs­te­nů. Řeme­sl­ný, schop­ný z kame­ne vyte­sat zázrač­ná díla, ale záro­veň lid, kte­rý nade vše cení zla­to, hro­ma­dí pokla­dy a po zemi cho­dí s pohle­dem upře­ným pod nohy, niko­li k nebe­sům. Hlas mých pro­tes­tant­ských před­ků si vždy spo­ko­je­ně pobru­ku­je, jak tam všech­no fun­gu­je: sil­ni­ce nové, náměs­tí vypu­lí­ro­va­ná, beton se nedro­lí, vla­ky jez­dí načas a všu­de je plno osob, kte­ré něco budu­jí či opra­vu­jí s vědo­mím posí­le­ným his­to­ric­kou jis­to­tou, že zde jejich dílo bude slou­žit a vydě­lá­vat dal­ší sta­le­tí. Slo­van­ská krev se však bou­ří. Vše je zde pře­po­čí­tá­no na pení­ze, kaž­dý kus sil­ni­ce, kaž­dé par­ko­viš­tě, kaž­dý kus cizí prá­ce tu něco sto­jí, pra­vi­dla zde psa­li inže­ný­ři. V téhle zemi se nic neo­tá­čí, dokud nevho­díš min­ci. V člo­vě­ku se tak mísí obdiv hra­ni­čí­cí s poci­tem méně­cen­nos­ti a čis­tá zášť, což není homo­gen­ní směs poci­tů, kte­rá by při­ná­še­la klid na duši.

Jako obvykle však své roz­pa­ky s pohle­dem na prv­ní alp­ské ští­ty odklá­dám na ved­lej­ší kolej, zapla­tí­me mýt­né a vše dal­ší, co se po nás chce, vypí­nám mobil­ní data a o pár hodin poz­dě­ji se oci­tá­me v údo­lí Ver­za­s­ca, nad nímž se, tro­chu upo­za­dě­na mezi ostat­ní­mi skal­ní­mi veli­ká­ny, tyčí naše stě­na du jour – Pare­te di Sono­gno. Pokud jsou Švý­ca­ři trpas­lí­ci, pak Ver­za­s­ca musí být jejich hlav­ní měs­to: Kha­zad-dûm – Trpasluj. Vše je tu z kame­ne, domy včet­ně střech, plo­ty, sil­ni­ce vinou­cí se přes desít­ky kamen­ných mos­tů. Z kame­ne tu budou mít snad i kar­táč­ky na zuby. Jsme na správ­ném mís­tě.

A jaký je to kámen! Jaká stě­na! Žula barev­ná a jemno­zrn­ná, tu s podi­vu­hod­ným mra­mo­ro­vá­ním, tam zas protka­ná pavu­či­nou kře­men­ných žil. V prv­ních dél­kách ješ­tě nepěk­ně pře­mra­zí prs­ty, ale poté už naše těla nasá­va­jí již­ní paprsky a aku­mu­lu­jí tep­lo, za nějž bude­me vděč­ní i po sou­mra­ku. Na prv­ní pokus však přes­to nepouš­tí. Posluš­ni moder­ní lezec­ké dok­trí­ně postu­pu­je­me sty­lem týmo­vý RP, tak­že kaž­dou nepo­zor­nost a kaž­dý pád splá­cí­me spuš­tě­ním na štand a novým poku­sem. A že jich pár bylo! Po jed­nom obzvláš­tě vydat­ném mi zapla­ví mozek tako­vé množ­ství adre­na­li­nu, že jsem násle­du­jí­cí půl­ho­di­nu schop­ný mlu­vit jen v cito­slov­cích. Inu, těž­ký začá­tek sezó­ny.

I způ­sob zajiš­tě­ní při­dá­vá na lezec­ké pikan­te­rii. Dlou­hé pasá­že po vlast­ním se tu vysky­tu­jí zásad­ně v těch úse­cích, pro něž nám chy­bí mik­rofren­dy. Záro­veň jde pře­váž­ně o tra­ver­zy, snad aby si celou zába­vu v nezmen­še­ném roz­sa­hu vychut­nal i dru­ho­le­zec. Na štand pod nej­těž­ší dél­kou, posa­ze­ný ele­gant­ně na vrš­ku dva­ce­ti­me­t­ro­vé­ho skal­ní­ho lupe­nu, tak dolé­zá­me již s tro­chu pocu­cha­ný­mi ner­vy i tělem. Nadě­je na jed­no­den­ní pře­lez se nás však stá­le drží, a tak dél­ku nacvi­ču­je a pokou­ší sil­něj­ší z dvo­ji­ce, zatím­co já, jis­tič na dal­ší hodi­ny, s nastu­pu­jí­cím šerem postup­ně při­mr­zám ke skal­ní­mu lupe­nu a sám se stá­vám sou­čás­tí mine­rál­ní říše.

Úspěš­ný Matě­jův pře­lez by pro mě byl nyní kata­stro­fou: z hiber­na­ce vyra­zit brou­sit zmrz­lý­mi prs­ty 7c+, kte­ré na mě čeká o dél­ku výše, navíc nepo­chyb­ně již za tmy… Navzdo­ry svým haneb­ným myš­len­kám udr­žu­ji ver­bál­ní pod­po­ru na nej­vyš­ší úrov­ni: „Dávej! A pojď!“ tak už to holt voják dělá. Nepo­má­há to, ale ale­spoň nelze Matě­jův pád v posled­ním poku­su pár met­rů pod štan­dem při­psat na vrub mé malo­my­sl­nos­ti. O chví­li poz­dě­ji již sla­ňu­je­me dolů, se vše­mi radost­mi, kte­ré při­ná­ší sla­ňo­vá­ní ces­tou pro­tí­na­jí­cí stě­nu zce­la dia­go­nál­ně. Štěs­tí je však při nás, lano se zázrač­ně nese­ká a zce­la v duchu názvu ces­ty se za tmy vra­cí­me k autu, kde nás čeká veče­ře a hlav­ně bufík.

Matě­je mezi­tím pobyt ve Švý­car­sku nato­lik pohl­til, že se násle­du­jí­cí den také začí­ná těka­vým pohle­dem roz­hlí­žet po kame­nech podél sil­ni­ce a i mému neem­pa­tic­ké­mu oku je jas­né, že se v jeho hla­vě rodí jakési monu­men­tál­ní sta­veb­ní dílo. Zatím­co já trá­vím rest­day s kníž­kou v ruce a obli­če­jem na Slun­ci, Matěj se vytra­tí i s autem a vra­cí se o dvě hodi­ny poz­dě­ji s manic­kým úsmě­vem, věs­tí­cím vel­ko­le­pé věci, kte­ré nás ješ­tě čeka­jí. Dal­ším paměti­hod­ným bodem rest­da­ye je návště­va láz­ní v Locar­nu. Na čty­ři bož­ské hodi­ny se účast­ní­me život­ní­ho sty­lu eko­no­mic­ké sme­tán­ky, nahří­vá­me si roz­bi­tá těla v bazén­cích s hor­kou vodou a skrz otvor ve stě­ně pro­plou­vá­me do ven­kov­ní­ho bazé­nu, z něhož je přes vod­ní pře­pad výhled na jeze­ro, měs­to a hory.

Bubla­jí­cí voda a tep­lá pára mě pře­ná­ší k před­sta­vám, zda v podob­ných láz­ních před nece­lým sto­le­tím nahří­va­li svá stát­nic­ká těla i Gustav Stres­se­mann s Aris­ti­dem Bri­an­dem, než v neda­le­ké soud­ní budo­vě uza­vře­li Rýn­ský garanč­ní pakt, kte­rý vydláž­dil ces­tu dal­ší svě­to­vé vál­ce, během níž se opět polo­vi­na Evro­py pomlá­ti­la a Švý­ca­ři vydě­la­li. Z těch­to úvah mě o chví­li poz­dě­ji vytr­há­vá zří­zen­ky­ně láz­ní, kte­rá mě bez­bran­né­ho pře­kva­pí v turec­ké páře. Nej­pr­ve si zís­ká mojí pří­zeň, když na mě něko­lik minut papí­ro­vým vějí­řem nahá­ní levan­du­lo­vou páru a poté pře­kot­nou ital­šti­nou navr­hu­je dal­ší úko­ny, kte­ré v oče­ká­vá­ní pokra­ču­jí­cí­ho bla­ha při­jí­mám. Vzá­pě­tí si při­po­me­nu, proč nemá člo­věk nikdy sou­hla­sit s něčím, čemu nero­zu­mí. Na její výzvu důvě­ři­vě nasta­vu­ji dla­ně a ona mi do nich s beze­lstným úsmě­vem nasy­pe snad půl kila hrubé moř­ské soli a posun­ky nazna­ču­je, že si ji mám roze­třít po kon­če­ti­nách. Jis­tě nemu­sím vysvět­lo­vat, jak pří­jem­né je roz­tí­rat si krys­ta­ly soli po těle, kte­ré člo­věk před­chá­ze­jí­cí den drhl o něko­lik set met­rů žulo­vých spár. Zatí­nám zuby a se str­nu­lým úsmě­vem setr­vám v této maso­chis­tic­ké čin­nos­ti, než mi zří­zen­ky­ně milo­srd­ně poky­ne a vlast­no­ruč­ně oplách­ne mé zmu­če­né tělo stu­de­nou vodou. Lon­gi­nus a Máří Mag­da­le­na v jed­né oso­bě.

Dru­hý pokus šel tak hlad­ce, že o něm lze stě­ží napsat coko­li ducha­pl­né­ho. Všech­ny dél­ky pro­lé­zá­me více­mé­ně bez zavá­há­ní, klí­čo­vou sty­lem PP, na vrcho­lu jsme po sed­mi hodi­nách leze­ní v čas­né odpo­led­ne a v autě ješ­tě za svět­la. Ces­ta je vybo­jo­vá­na a její název („Noč­ní návra­ty“, pozn. red.) zpo­chyb­něn.

Ces­tou zpát­ky se napl­no pro­je­vu­je roz­sah Matě­jo­va mega­lo­man­ství. Kaž­dý, kdo četl Pána prs­te­nů (sli­bu­ji, že jde o posled­ní refe­ren­ci, pozn. aut.) ví, co to byla Duri­no­va zhou­ba. Trpas­lí­ci dolo­va­li pří­liš cham­ti­vě a pří­liš hlu­bo­ko, až v hlu­bi­nách pro­bu­di­li pra­dáv­ný pla­men, kte­rý při­ne­sl zká­zu jejich říše. Tak i Matěj, jat jakousi for­mou zla­té horeč­ky, jejímž objek­tem se sta­ly pla­ca­té žulo­vé kame­ny, vysklá­dal na pod­la­hu vozi­dla snad deset žulo­vých dro­beč­ků, kte­ré si pře­de­šlé­ho dne scho­val podél sil­ni­ce: „Ty budou na chod­ní­ček.“ A násled­ně mě pře­mlu­vil, abych mu šel pomo­ci vytáh­nout jeden o kus vět­ší, snad zhru­ba pade­sá­ti­ki­lo­vý, ze sva­hu pod sil­ni­cí: „Ten bude na sto­lič­ku.“

Po příkrém sva­hu ho násle­du­ji s urči­tou nedů­vě­rou, ale co zde nachá­zím, pře­kra­ču­je i mou před­sta­vi­vost. Matěj tu vítě­zo­slav­ně uka­zu­je na žulo­vé mon­strum zví­cí polo­vi­ny ping­pon­go­vé­ho sto­lu, od pohle­du váží­cí při­nejmen­ším dva met­rá­ky a počí­ná na něj navlé­kat dyne­e­mo­vé smyč­ky mís­to stě­ho­va­cích popru­hů. Duri­no­va zhou­ba. Nepo­chy­bu­ji, že ve spor­tu při­ná­ší tako­vá sebe­dů­vě­ra vav­ří­ny, o nichž si běž­ný smr­tel­ník může nechat zdát. Tady však jde o má vlast­ní záda. Matě­jo­va vize je ale sil­ná, nezna­jí­cí ne, a tak se ode­vzda­ně sou­kám do popru­hů a na raz dva tři napí­nám veš­ke­ré sval­stvo, kte­ré se nachá­zí v mých útlých steh­nech. Matěj za mými zády dělá to samé, navle­če­ni do smy­ček zápo­lí­me s nesmy­sl­ným bře­me­nem jako Bur­la­ci na Vol­ze, ako­rát že nejsme žád­ní Bur­la­ci, nete­če tu žád­ná Volha, a kámen se tudíž pou­ze zved­ne na hra­nu a pak už se nehne ani o píď.

„Stop!“ volá Matěj po chví­li nesmy­sl­né­ho boje. Sva­lo­vé napě­tí povo­lu­je a oba se spo­leč­ně s kame­nem roz­plác­ne­me na trav­na­tý svah. My se naštěs­tí zve­dá­me bez úho­ny a kámen tu zůstá­vá nehyb­ně ležet, jako památ­ník lid­ské pýchy či jako výzva pro něja­ké­ho budou­cí­ho Sisy­fa, kte­rý půjde kolem s myš­len­kou na zkrášle­ní své zahrad­ní skal­ky. Snad i díky tomu se na hra­nič­ním pře­jez­du vyhne­me obvi­ně­ní z krá­de­že švý­car­ské­ho nerost­né­ho bohat­ství a před půl­no­cí při­jíž­dí­me do Pra­hy ale­spoň s úlov­kem jed­né vel­mi poda­ře­né ces­ty. I to je pro našin­ce dosta­teč­ný důvod k rados­ti.