Po zimě strávené střídavě nasáváním prachu na pražské překližce a v ordinaci ORL s chronickým zánětem krku konečně přišel čas zahájit venkovní sezónu na laně. S iniciativou přichází Matěj a nebyl by to on, kdyby pro rozlezení netahal z ambiciózního košíčku. Los tak padá na cestu „Ritorni Notturni” (8a+, 250 m, topo) ve švýcarském údolí Verzasca. Raději nedomýšlím, co slibuje název cesty či zmínka o „protezione parsimoniosa” uvedená v průvodci, a poslušně nasedám do auta vstříc jižním Alpám.

Cesty do Švýcarska pro mě vždy představují určitý vnitřní boj. Na jednu stranu to je bezesporu překrásná země: horské štíty, tučné sýry, bukolické výjevy… Ale ten lid, který se v ní usadil, ten mi připomíná, nemohu si pomoci, plémě trpaslíků z Tolkienova Pána prstenů. Řemeslný, schopný z kamene vytesat zázračná díla, ale zároveň lid, který nade vše cení zlato, hromadí poklady a po zemi chodí s pohledem upřeným pod nohy, nikoli k nebesům. Hlas mých protestantských předků si vždy spokojeně pobrukuje, jak tam všechno funguje: silnice nové, náměstí vypulírovaná, beton se nedrolí, vlaky jezdí načas a všude je plno osob, které něco budují či opravují s vědomím posíleným historickou jistotou, že zde jejich dílo bude sloužit a vydělávat další staletí. Slovanská krev se však bouří. Vše je zde přepočítáno na peníze, každý kus silnice, každé parkoviště, každý kus cizí práce tu něco stojí, pravidla zde psali inženýři. V téhle zemi se nic neotáčí, dokud nevhodíš minci. V člověku se tak mísí obdiv hraničící s pocitem méněcennosti a čistá zášť, což není homogenní směs pocitů, která by přinášela klid na duši.

Jako obvykle však své rozpaky s pohledem na první alpské štíty odkládám na vedlejší kolej, zaplatíme mýtné a vše další, co se po nás chce, vypínám mobilní data a o pár hodin později se ocitáme v údolí Verzasca, nad nímž se, trochu upozaděna mezi ostatními skalními velikány, tyčí naše stěna du jour – Parete di Sonogno. Pokud jsou Švýcaři trpaslíci, pak Verzasca musí být jejich hlavní město: Khazad-dûm – Trpasluj. Vše je tu z kamene, domy včetně střech, ploty, silnice vinoucí se přes desítky kamenných mostů. Z kamene tu budou mít snad i kartáčky na zuby. Jsme na správném místě.

A jaký je to kámen! Jaká stěna! Žula barevná a jemnozrnná, tu s podivuhodným mramorováním, tam zas protkaná pavučinou křemenných žil. V prvních délkách ještě nepěkně přemrazí prsty, ale poté už naše těla nasávají jižní paprsky a akumulují teplo, za nějž budeme vděční i po soumraku. Na první pokus však přesto nepouští. Poslušni moderní lezecké doktríně postupujeme stylem týmový RP, takže každou nepozornost a každý pád splácíme spuštěním na štand a novým pokusem. A že jich pár bylo! Po jednom obzvláště vydatném mi zaplaví mozek takové množství adrenalinu, že jsem následující půlhodinu schopný mluvit jen v citoslovcích. Inu, těžký začátek sezóny.

I způsob zajištění přidává na lezecké pikanterii. Dlouhé pasáže po vlastním se tu vyskytují zásadně v těch úsecích, pro něž nám chybí mikrofrendy. Zároveň jde převážně o traverzy, snad aby si celou zábavu v nezmenšeném rozsahu vychutnal i druholezec. Na štand pod nejtěžší délkou, posazený elegantně na vršku dvacetimetrového skalního lupenu, tak dolézáme již s trochu pocuchanými nervy i tělem. Naděje na jednodenní přelez se nás však stále drží, a tak délku nacvičuje a pokouší silnější z dvojice, zatímco já, jistič na další hodiny, s nastupujícím šerem postupně přimrzám ke skalnímu lupenu a sám se stávám součástí minerální říše.

Úspěšný Matějův přelez by pro mě byl nyní katastrofou: z hibernace vyrazit brousit zmrzlými prsty 7c+, které na mě čeká o délku výše, navíc nepochybně již za tmy… Navzdory svým hanebným myšlenkám udržuji verbální podporu na nejvyšší úrovni: „Dávej! A pojď!“ tak už to holt voják dělá. Nepomáhá to, ale alespoň nelze Matějův pád v posledním pokusu pár metrů pod štandem připsat na vrub mé malomyslnosti. O chvíli později již slaňujeme dolů, se všemi radostmi, které přináší slaňování cestou protínající stěnu zcela diagonálně. Štěstí je však při nás, lano se zázračně neseká a zcela v duchu názvu cesty se za tmy vracíme k autu, kde nás čeká večeře a hlavně bufík.

Matěje mezitím pobyt ve Švýcarsku natolik pohltil, že se následující den také začíná těkavým pohledem rozhlížet po kamenech podél silnice a i mému neempatickému oku je jasné, že se v jeho hlavě rodí jakési monumentální stavební dílo. Zatímco já trávím restday s knížkou v ruce a obličejem na Slunci, Matěj se vytratí i s autem a vrací se o dvě hodiny později s manickým úsměvem, věstícím velkolepé věci, které nás ještě čekají. Dalším pamětihodným bodem restdaye je návštěva lázní v Locarnu. Na čtyři božské hodiny se účastníme životního stylu ekonomické smetánky, nahříváme si rozbitá těla v bazéncích s horkou vodou a skrz otvor ve stěně proplouváme do venkovního bazénu, z něhož je přes vodní přepad výhled na jezero, město a hory.

Bublající voda a teplá pára mě přenáší k představám, zda v podobných lázních před necelým stoletím nahřívali svá státnická těla i Gustav Stressemann s Aristidem Briandem, než v nedaleké soudní budově uzavřeli Rýnský garanční pakt, který vydláždil cestu další světové válce, během níž se opět polovina Evropy pomlátila a Švýcaři vydělali. Z těchto úvah mě o chvíli později vytrhává zřízenkyně lázní, která mě bezbranného překvapí v turecké páře. Nejprve si získá mojí přízeň, když na mě několik minut papírovým vějířem nahání levandulovou páru a poté překotnou italštinou navrhuje další úkony, které v očekávání pokračujícího blaha přijímám. Vzápětí si připomenu, proč nemá člověk nikdy souhlasit s něčím, čemu nerozumí. Na její výzvu důvěřivě nastavuji dlaně a ona mi do nich s bezelstným úsměvem nasype snad půl kila hrubé mořské soli a posunky naznačuje, že si ji mám rozetřít po končetinách. Jistě nemusím vysvětlovat, jak příjemné je roztírat si krystaly soli po těle, které člověk předcházející den drhl o několik set metrů žulových spár. Zatínám zuby a se strnulým úsměvem setrvám v této masochistické činnosti, než mi zřízenkyně milosrdně pokyne a vlastnoručně opláchne mé zmučené tělo studenou vodou. Longinus a Máří Magdalena v jedné osobě.

Druhý pokus šel tak hladce, že o něm lze stěží napsat cokoli duchaplného. Všechny délky prolézáme víceméně bez zaváhání, klíčovou stylem PP, na vrcholu jsme po sedmi hodinách lezení v časné odpoledne a v autě ještě za světla. Cesta je vybojována a její název („Noční návraty“, pozn. red.) zpochybněn.

Cestou zpátky se naplno projevuje rozsah Matějova megalomanství. Každý, kdo četl Pána prstenů (slibuji, že jde o poslední referenci, pozn. aut.) ví, co to byla Durinova zhouba. Trpaslíci dolovali příliš chamtivě a příliš hluboko, až v hlubinách probudili pradávný plamen, který přinesl zkázu jejich říše. Tak i Matěj, jat jakousi formou zlaté horečky, jejímž objektem se staly placaté žulové kameny, vyskládal na podlahu vozidla snad deset žulových drobečků, které si předešlého dne schoval podél silnice: „Ty budou na chodníček.“ A následně mě přemluvil, abych mu šel pomoci vytáhnout jeden o kus větší, snad zhruba padesátikilový, ze svahu pod silnicí: „Ten bude na stoličku.“

Po příkrém svahu ho následuji s určitou nedůvěrou, ale co zde nacházím, překračuje i mou představivost. Matěj tu vítězoslavně ukazuje na žulové monstrum zvící poloviny pingpongového stolu, od pohledu vážící přinejmenším dva metráky a počíná na něj navlékat dyneemové smyčky místo stěhovacích popruhů. Durinova zhouba. Nepochybuji, že ve sportu přináší taková sebedůvěra vavříny, o nichž si běžný smrtelník může nechat zdát. Tady však jde o má vlastní záda. Matějova vize je ale silná, neznající ne, a tak se odevzdaně soukám do popruhů a na raz dva tři napínám veškeré svalstvo, které se nachází v mých útlých stehnech. Matěj za mými zády dělá to samé, navlečeni do smyček zápolíme s nesmyslným břemenem jako Burlaci na Volze, akorát že nejsme žádní Burlaci, neteče tu žádná Volha, a kámen se tudíž pouze zvedne na hranu a pak už se nehne ani o píď.

„Stop!“ volá Matěj po chvíli nesmyslného boje. Svalové napětí povoluje a oba se společně s kamenem rozplácneme na travnatý svah. My se naštěstí zvedáme bez úhony a kámen tu zůstává nehybně ležet, jako památník lidské pýchy či jako výzva pro nějakého budoucího Sisyfa, který půjde kolem s myšlenkou na zkrášlení své zahradní skalky. Snad i díky tomu se na hraničním přejezdu vyhneme obvinění z krádeže švýcarského nerostného bohatství a před půlnocí přijíždíme do Prahy alespoň s úlovkem jedné velmi podařené cesty. I to je pro našince dostatečný důvod k radosti.