„Pojď, pojedeme někam do tepla před Vánoci,“ píše mi Zbyšek. Jedeme! Mám totiž jasný cíl – vylézt své první 7a. Kluci mě vyzvedávají v Brně. Jede s námi ještě Petr a Lukáš. Za pár dní má dorazit Eda. Odlétáme z Vídně nalehko. Máme jeden batoh na dva lidi. Nic nepotřebujeme, jen věci na lezení a kempování. Všechno těžké bereme do příručních zavazadel. Podle výrazu ochranky usuzuji, že balík expresek a 80metrové lano nejsou zrovna běžný artikl do letadla.

Dojíždíme vláčkem téměř pod skály. El Chorro zná jen Zbyšek, takže my ostatní si užíváme první pohledy na masiv, přečerpávací elektrárnu a maličkou vesničku. Přesouváme se do „gipsy“ kempu. Místo v lese, kde spí lidi, kteří nemají auto, a nechce se jim platit za kemp. Rychle stavíme stany a rovnou vyrážíme do skal. Za večer dáme pár cest na rozlezení, zítra půjdeme přes železniční tunely do vyhlášeného sektoru Makinodromo…

Několik temných tunelů a výhledů na turistickou atrakci „Caminito del Rey“, cesta do kopce a jsme u El Makinodromo. Stojíme pod dlouhým, soustavně převislým masivem, kde je jedna cesta vedle druhé. Na začátek se pouštíme do „Mystic Rhythm“ 6b+ a „Life is Sweet“ 6c.

Lukáš (Ondrášek, pozn. red.) nalézá do dlouhé převislé cesty „Lourdes“ 8a. Na zimní poměry je dost vedro, a proto se většinu dne schováváme ve stínu. Lukáš těsně před západem Slunce nastupuje na poslední dnešní pokus. Po velkém boji přelézá boulder ve dvou třetinách cesty. Čeká ho dobrý odpočinek v no handu a posledních sedm metrů na vrchol. Se zbytky energie přelézá poslední boulder a je vyhráno. Máme všichni radost. Je zvláštní, jak občas úspěchy druhých dokážou pohnout emocemi celé skupiny.

Další dny se potloukáme a zkoušíme okolní oblasti (minutové video najdeš tady, pozn. red.). Lezení je krásné, ale všechny nás to táhne do jeskyně, kterou jsme viděli už z nádraží. Cesty po krápnících v převisech a ve stropě lákají hodně lezců. Zbyšek se pouští do stropové cesty „Thunder Struck“ 7c+. Dlouhé kroky po dobrých chytech, ale v šíleném převisu. První pokusy nevypadají dobře. Napoprvé Zbyšek cestu ani nedolézá a nechává se spustit. „Den je ještě dlouhý, to půjde,“ prohlásí dřív, než stojí nohama na zemi. A šlo, na konci dne při cestě do kempíku Zbýša září.

„Ten převis je fakt obří.“
„Docela komplikované na vymýšlení.“
„V tom začátečním boulderu je klíčové to koleno.“

I takové věty padají večer u ohně, kde každý večer vysedáváme, zkoušíme chutě Španělska, hodnotíme uplynulý den a plánujeme ten další.

Další den jsme Edou jsme udělali výlet i do oblasti „El Polvorin“. Trochu schovaný sektor pod kolejemi, kde hodně fouká a většinu dne je ve stínu. Cesty v úplně kolmé stěně s mírně převislým koncem v obtížnostech kolem 6c. Postupně padly linky „Sueño de Venus“ 6a+, „Habitos de un Perturbado Irremediable“ 6c a „Generación Spontanea“ 6c.

S Petrem jsme se neznali a při klasickém oťukávání přišla otázka:
„Co lezeš?“
„Jedu na výlet za cestami kolem 7a,“ odpověděl a své slovo dodržel.
Za týden v El Chorru vylezl pět cest v obtížnosti mezi 7a a 7b+ a odjížděl domů spokojený.

Edovi se podařilo vylézt cestu „Viejo Amigo“ 7a a poslední den přidal ještě „Judea Del Frenta Popular“ 7a+. Krásné zakončení výletu a už nás čekala cesta zpět do práce, školy a k životům, které vedeme ve většinové společnosti.

I já jsem své první 7a nakonec vylezl (také „Viejo Amigo“, pozn. red.), a ještě než jsem jsem se nechal spustit, jsem si pomyslel:
„Jaké to asi je – lézt 7b…“