Jeli jsme tradičně do Skaláku, bez plánu, ale s výbornou náladou. Byl pátek a my se přihnali po práci do Sedmihorek. Hned jsme to namířili ke Kapelníkovi s tím, že nás cestou něco trkne, co bychom chtěli vylízt. Nakonec padlo rozhodnutí na Zlatou vyhlídku, solivá cesta za VI, nevěděli jsme, kudy vede, ani její kvalifikaci, ale nalezli do cesty. Dáňa zapomněl lezečky, tak lezl bos, hodil přes rameno pár smyc, všechny karáble, co jsme dali dohromady (velké Walterovky a ruské titanky) a vydal se vzhůru do neznáma. Vzal s sebou ještě mladšího bráchu, který by doma jen zevloval, tak ať pozná kus světa a opravdové chlapské výkony (asi). Jak Dan cikcakoval cestu nahoru, neb nikdo nevěděl, kudy a zda vůbec tudy něco vede, jeho brácha se nudil a popolézal v okolí. Chytl za sokolíka a celý blok s ním šel dolů.

Ve skalách jsme neslyšeli žádný cinkot karabin, ani nikoho neviděli. V okolí nebylo živáčka. Dan vylezl nahoru ke slaňáku už za setmění. Pak se nahoru vydal jeho brácha, kterého spíš nahoru tahal, on naopak chtěl vše shybovat a strkal všude nos tak, že ho pak měl opravdu odřený, uvnitř písek, tedy písek jsme měli vždy pak i v uších, ve vlasech, všude… Nahoře jsme byli všichni už v absolutní tmě, jen měsíc tehdy svítil.

Slaňák tam byl tehdy z boku skály, v takovém komínu a slaňovalo se nadvakrát, což jsme samozřejmě nevěděli. Takže první slaňoval Dan, dokud to šlo, a když zjistil, že lano došlo, rozhoupal se a skočil na nejbližší borovici, kde se sice sedřel, ale mohl zrušit a nechat slanit bráchu. Ten už věděl, že dolů to nestačí, ale nevěděl, kde končí lano, ani kde se přesedá a zda je někde cestou druhý slaňák. Tak slanil a kupodivu objevil další místo ke slanění a lano v dobré víře a s radostí z objevu druhého kruhu stáhl dolů. Já ve tmě viděla prd, co se děje o pár metrů níž, jen jsem pozorovala z vrcholku měsíc. Ostatně ona stejně dole byla tma a nebylo nic vidět.

Danův brácha Petr se ocitl dole a volá, že můžu taky. Dan byl stále dle projevů na borovici a slézal dolů po větvích a kmenu a já na vrcholku. Jenže bez lana, jak jsem rychle zjistila. Takže začala super akce: spojila jsem všechny smyce, co jsem měla, svázala je dohromady a lezla dolů s pofidérním jištěním. Mezitím dole Petr řval jak na lesy: „Honí mě divočáci!“ a bylo slyšet praskání větví a děsný řev. Já viděla houby a řešila solivou skálu. Dan, se smůlou od podrážek po vlasy, se drápal dolů, a tak si každý jel to svoje, neorganizovaně, ale nejvíc si vzpomínám na ten řev. Docela jsem litovala, že nejsem dole, protože jsem divočáky zblízka nikdy neviděla. Mně se podařilo slézt k lanu a slanit dolů. Petr dole nebyl. Dan visel za kalhoty na větvi hlavou dolů, nějak se mu tam zamotaly tkaničky, ale to nikdo z nás neviděl. Tak se musel potmě zout, aby spadl dolů jak dozrálá hruška.

Dole jsme se s Danem sbalili, co jsme našli, a šli do kempu, kde braši Binhákovci nějakému „kámošovi“ mezitím rozvěsili smyce a lezecké krámy po velké a asi staré lípě nad ohništěm. Tam jsme se sešli i s Petrem, který nám vyprávěl, jak utíkal před divočáky, co ho chtěli asi ulovit? Dodnes jeho historce nevěřím, ale ten řev, co se ozýval dole, zněl opravdu děsivě. Tak něco ho asi honilo…

Z našich lezeckých víkendů je to taková „normální“ historka, kterými se teď při setkání u rybníka na rybách bavíme a vzpomínáme. Vzpomínáme na to, jakým zázrakem jsme to naše lezecké období mohli přežít. Takových kravin jsme se nadělali. Aspoň máme na co vzpomínat.

____________________________

Text Stáni Hankové se umístil mezi výherními texty v naší letní čtenářské soutěži. Kompletní výsledky zveřejníme na eMontaně do 15. září.