„200 slov“

Velký den v „malé“ stěně. Česká cesta „Dionýsos“ (7b+, 750 m) má opakování

12. 09. 2021, Ondra Mrklovský

Malé Jorassy, to je něco jako Malá Gilotina v Ádru. Přídavné jméno v názvu neznamená, že se jedná o nějaký kvak nebo snad něco hodno podcenění. Gilotina mi při mých začátcích v Ádru dala pořádně zabrat. No a ty Jorassy teď taky. Malý nemalý.

„Contamine“, „Koller“, „Anouk“, „Dionýsos“. Celé dopoledne s Ančou (Šebestíkovou, pozn. red.) dumáme, do které linky ve veliké západní stěně se vydat. Pomyslná ručička směřující na stěnu osciluje zleva doprava jako zběsilá, když co půl hodinu měníme své rozhodnutí. Plánovací anabázi rozsekává až telefonát se Stoupou (Dušan Janák, pozn. red.), autorem poslední ze zmíněných cest.

„Cože, chcete jít ‘Contamina’? Tak to má smysl leda tak sólo,“ skoro nám vynadá za to, že jsme zvažovali něco lehčího.
„Říkali jsme si, že si stěnu můžeme jen tak omrknout …“ vysvětlujeme.
„Pokud je dobrý počasí, tak nalezte do něčeho pořádnýho!“ rozvíjí k tomu svou teorii, kterou lze shrnout tak, že člověk má za život čas, podmínky a formu nalézt vlastně jen do pár pořádných cest. Těžko zkušenému borci odmlouvat, a tak naše volba padá na cestu „Dionýsos“. Stoupa se mi o ní náhodou zmínil, když jsme spolu na začátku srpna stoupali pod Portalet. Se Šatavisem (Vašek Šatava mladší, pozn. red.) a Mirem Peťem ji udělali v srpnu 2013 a dostali za to tehdá Čestné uznání v rámci ankety Výstup roku ČHS.

Dušan „Stoupa“ Janák v 8. délce „Dionýsa“. 2013
(foto: Vašek Šatava)

Čeká na nás kolem 800 metrů lezení v prý parádní kompaktní žule za 6a/6b, v půlce proložených dvěma klíčovými délkami přes dominantní převis s obtížemi kolem 7b a 7b/c. (Topo je tady, pozn. red.) Dá se předpokládat, že to ještě nikdo nelezl (aspoň Stoupa o žádném opakování neví). Věříme, že vzpomínkový optimismus a autorství cesty nemohli nijak ovlivnit přesnost doporučení od Stoupy a bez obav se do stěny těšíme.

Pod stěnu přicházíme později než bychom chtěli. Za svitu čelovek stavíme stan na posledním kusu rovného sněhu a nastavujeme budík na půl pátou. Ráno je mrazivé, ale naštěstí nás zahřívá strmý výšlap přímo pod stěnu. Orientace hlavně v prvních pár délkách je jedna z věcí, ze kterých máme obavy. Jednak nás přímo Stoupa upozorňoval, že nástup není úplně jasný a pak, naše lezecké družstvo disponuje výjimečnou schopností zabloudit i ve velkých populárkách, natož v cestě bez opakování. Kupodivu se nám ale daří identifikovat ve stěně klíčové orientační body z topa, překonáváme odtrhovku, zanecháváme boty, mačky a cepíny viset ve vklíněnci a po šedesáti metrech příjemného lezení zakládám štand ve vlastním.

První nýt nás čeká až na konci třetí délky. Ve druhé délce si Anča stěžuje na sporé možnosti jištění a stejně tak já ve třetí délce, nedočkavě vyhlížejíc onen první nýt. V 6b rajbáku jde jištění tak po osmi metrech a ještě ne vždycky úplně tutové. Dunivé hodiny jsem provázal jen proto, že jsem pískař, a malý frend v mělkém hnízdě plném hlíny taky moc důvěry nevzbuzuje. Představa, že z půlky délky skončím po smeknutí zpátky u Aničky na štandu mi trochu rozklepává kolena. Terén mě ale docela jednoznačně vede jediným jakž takž schůdným směrem. „Zbývají tři metry lana!“ slyším zespodu. „Vidím nejt!“ odpovídám s oddechem. Směr se nám podařilo trefit skoro perfektně a doufáme, že teď už ho neztratíme. Každá další délka obsahuje nějaký menší chyták nebo těžší místo nutící k zamyšlení, a tak nejsme úplně nejrychlejší.

Anča (+ dva batohy v sobě) v sedmé délce „Dionýsa“ (foto: OM)

Na Anču vychází nádherná trhlina v kompaktní stěně v šesté délce, opět na plnou délku lana. Trhlina nás přivádí pod dvě klíčové délky. Zanechávám na štandu péřovku, ve které jsem až do teď lezl, a batoh. Nastupuju do 7b – doprava ubíhající plotny. Elegantně oblézám první nýt, vybátě, ale odhodlaně se od něj vzdaluju, zakládám dva frendy do dobrého slotu a už trochu roztřepaný cvakám druhý nýt. Už mi začínají docházet nápady a síla v malé liště, když si všimnu spásného stupu, ze kterého se dovedu nazvedat do odtlaku a čapnout madlo. „Juchůů!“ vypadá to, že už to klapne.

Odhazuju za sebe položený kámen, abych měl v madle víc místa a najednou zjišťuju, že visím celou vahou ve velkém dunivém lupenu. Jestli ho urvu, tak nejenom, že onsajt bude v kelu, ale mohl bych mít i solidní šanci si přefiknout obě lana a skončit až na nástupu. Moc dlouho nad tím nehloubám a radši rychle dolézám už lehčím terénem na štand. Anča to nějak properlí s oběma batohy a nad námi se tyčí asi čtyřmetrový stropovitý převis v docela nevábném materiálu. Popravdě, vypadá, že se celý rozpadne. „Udržel chlapy při prváči, udrží i nás,“ říkáme si. Stejně jsem rád, že nejsem na řadě.

Stoupáme a teplota klesá. Anča v desáté délce (f: OM)

Anča zakládá na začátku stropu dva frendy a nadějně se kroutí dál. Bohužel pokus o onsajt končí vylomením chytu velikosti cihly. Frendy i celý zbytek stropu ale drží, což je dobré zjištění pro další pokusy. V tom druhém se Anče daří dostat až na konec převisu, ale tam jí dochází síly a z hrany stropu se vzduchem vrací zpátky na štand. Chvíli čeká na štandu a nalézá do třetího pokusu. Dává do toho všechno, ale odpočinek byl moc krátký a strop už z ní vyždímal hodně sil. Na konci stropu zase vypadává. Moc se mi do toho nechce, ale nezbývá mi, než strop zkusit taky.

Napodruhé se mi ho daří celý v kuse prolézt a překlopit se z něj ven do položeného. Zbytek délky už je lehčí, a tak se ho snažím dolézt co nejrychleji. Nemáme času nazbyt a teď, když jsme překonali crux, nepřipadá v úvahu nedolézt na vršek. Nemám chuť přidávat další do docela široké sbírky pytlů z nedávné doby. Začíná být jasné, že nás čeká dlouhý večer a noc. Anča se ještě víc vyšťaví, když musí strop překonat s batohy. V další délce pak zakládá frendy po metru a kdo ji zná, ví, že tohle se moc často nevidí. Má toho plný brejle a moje snahy o verbální podporu asi moc nezabírají. Další dvě délky nás přivádí na velkou polici, kde prvovýstupci podruhé spali. Za pár minut zapadne Slunce a nad námi pořád zbývá zhruba třetina stěny. My ale výbavou na bivak nedisponujeme a spát neplánujeme.

Cesta se na polici kříží s ostatními staršími lajnami, a jak se stěna k vrcholu zužuje, všechny cesty se přibližují k sobě. Pro poslední část „Dionýsa“ už ani není topo a Stoupa sám v článku k cestě píše, že odtud už je to celkem jedno, kudy se na vršek doleze. Snažíme se tak vybírat co nejjednodušší a nejrychlejší směr, ale dost bloudíme. Brzo už je regulérní tma, což postup taky úplně neusnadňuje. Nakonec mě kužel čelovky z nepříjemných ploten zavede do příjemnějšího koutu. Postupně míjíme čím dál víc sněhu a teplota klesá. Pětkrát prohlásím, že tohle už je určitě poslední délka, a když to řeknu pošesté, tak na vrchol už opravdu dolezeme. Je padesát minut po půlnoci.

Vrcholová foto. Ondra Mrklovský a Anča Šebestíková
Petites Jorasses 3650 m n. m.

Z vrcholu si užíváme krásný pohled na mrak vevnitř a fotíme vrcholovku, kterou jsme stejně tak mohli pořídit o půlnoci před Tošovákem – naše obličeje jdou sotva rozeznat, natož kde jsme. Motáme lana na slanění a večeříme poslední tyčinky. „Slanění je jako palačinky. První je vždycky zmetek,“ prohlašuju, když rozmotávám nekonečné uzly. Kromě jednoho pochybného štandu ve skobách se nám daří trefit všechny vynýtované štandy „Anouka“ a slaňování probíhá tak hladce, jak jen noční slaňování dvaceti délek neznámým terénem může probíhat. Anča ráda jezdí první, aby na štandech neusínala a já jí to rád přenechávám. Začíná svítat, když se poloobutou lezečkou dotýkám sněhu pod stěnou. S ladností nalitého baleťáka traverzuju sníh v lezečkách a s lanem v kýblu až k místu, kde jsme nechali boty. Už přezutý slaňuju ještě kus na sněhový balkon, kam za mnou brzy přijíždí i Anča.

Navazujeme se na sestup mezi trhlinami, zhasínáme čelovky a vracíme se ke stanu. Potkáváme několik lezců, kteří do stěny právě nastupují. „Climbed all day, rappeled all night,” shrnuju stručně naše zážitky. „Wow, crazy!“ Nevím, jestli v jejich tvářích vidím spíše obdiv nebo zděšení, ale je mi to teď upřímně jedno. U stanu si dáváme v sedm ráno k večeři na půl jedno instantní jídlo a nastavujeme budíček na jedenáctou dopolední, abychom stihli poslední vláček zpátky do Chamonix.

„Malá“ stěna, která slibuje velký lezecký den.
„Dionýsos“ na Petites Jorasses, Chamonix


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu