Na deset dní obsadili boudu Silberhütte, a když počasí dovolovalo, vyráželi naproti za svojí volnou tvorbou. Ondra Tůma, Matěj Svojtka a Jáchym Srb udělali v severozápadní stěně Silberhornu novou cestu „Oat Flake Madness“ (cca 7c+, 270 metrů). Pěkně po česku – odspoda, tak trochu hladově a s odlezly jako v Labáku.

Stěnu oživili před dvěma lety místňáci Roger Schaeli a Stephan Siegrist. První jmenovaný klukům sám doporučil, že v okolí jeho cesty „Silberrücken“ (8a+, 350 m) je ještě spousta volného místa. Splnilo Rogerovo doporučení očekávání české partičky? Přečti si krátký rozhovor s Ondrou Tůmou.

Podle názvu cesty to vypadá, že nejvíce jste se prali s počasím a nedostatkem jídla…
Nejdřív jsme si žili dobře. Měli jsme taktiku – „Dnes se budu mít fakt dobře a zítra se budu mít špatně.“ Přišlo nám to lepší, než kdybychom se oba dny měli „tak napůl“. Takže jeden den byl třeba travellunch a k tomu smažená klobáska – to byl ten super den. A během toho horšího dne docházelo na přimíchávání vloček (oat flakes, pozn. red) do jídla. Nebo vločky před večeří, malá večeře a vločky s vodou a solí po večeři. Jinak počasí nám moc nepřálo – vyloženě hezky bylo jeden den z deseti.

Jaký byl přístup do boudy Silberhornhütte?
Roger Schaeli to dělá tak, že vyjede lanovkou na Eiger Gletscher, tam vytáhne paraglide a k boudě doletí na křídle. Frajeřina. My jsme to udělali tak, že jsme všechno hodili na záda a šli jsme osm hodin do kopce, je to nějakých 1800 metrů výškových. Bágly byly nechutně těžké – cítil jsem skoro, jak mi kyčle vyskakují z jamky. Měli jsme asi 200 metrů fixů, ale nejtěžší byly nýty, co jsme dostali od horosvazu. Dávali jsme kvalitní, osm centimetrů dlouhé… Ať to má nějakou životnost. Když pak šel Jáchym dolů nabít baterky do vrtaček, tak to zpátky dal za dvě hodiny a dvacet minut. Jsou tam i pasáže, kde se taháš za řetězy, překračuješ potoky… Nedá se úplně valit.

Ohledně kvality skály jste byli spokojeni?
Občas tam byly volné šutry, ale to je normální, když děláš prváč. Žádné lednice jsme dolů neházeli, spíš takové cihly. Nic dramatického. Ta nejhorší kvalita byla jako průměrný Srbáč.

Dalo se to trochu jistit i po vlastním?
Občas. Dal jsem tam jednu skobu, občas nějakého frenda. Lezli jsme po tom oranžovém nebo šedivém převislém vápně, do kterého nic nedáš. Ani to nedělalo moc dírky, spíš sklopené lišty… A tam nevymyslíš moc vlastního jištění. Čoka jsem nedal ani jednoho za celou dobu.

Takže Reinhold Messner by z vás neměl radost.
No, ten by byl úplně nešťastnej. (směje se) Ale má to skoro 300 metrů a včetně štandů tam máme 60 nýtů, což není zas tak strašně moc. Štandy jsou všechny na dvou nýtech s mailonkou. Cesta má devět délek.

Jaké jsou délky – má to jednu nejtěžší, nebo je to vyrovnaná cesta?
Bude to hodně vyrovnané, všechno to bude za vyšší sedm. První je nějaký scramble, to nepočítám, pak už je rovnou nějaké 7a, 7b, 7c… Je to těžké. Možná tam bude i jedno 8a, když se to poleze vkuse. Celá cesta je hrozně převislá – při slaňování jsi vždycky skončil třeba pět metrů od skály. A to se délky nedaly moc šponovat, tak mají většinou jen kolem 30 metrů.

Jak jste vybírali směr?
Když jsme pod tím stáli, všechno vypadalo úplně neprůstupně, hladce a převisle. Vybrali jsme si úplně nejlehčí část stěny. Vedle by do budoucna mohly vést klidně nějaké 9a big wally. Má to potenciál – ten masiv je půl kilometrů široký a teď tam vedou tři cesty: jedna klasika, Rogerova „Silberrücken“ a naše.

Dolezli jste pak na vrchol, nebo to už se dneska nedělá?
Skončili jsme v nějakém scramblu. Šlo by asi dolézt na vrchol Silberhornu (3695 m n. m. pozn. red.), ale v nikom z nás se nehnul ten alpinista, který by musel po těžkém big wallu vytáhnout mačky z batohu a valit dál. A na Jungfrau už vůbec ne. My jsme si pořád mysleli, že jedeme na Jungfrau, ale její vrchol je daleko a ještě mnohem výš. Vůbec jsme nevěděli, kam jedeme. (směje se)

Ono to popravdě zmátlo i mě, jelikož Roger svůj úspěch v mailu podával jako prvovýstup „západní stěnou Jungfrau“. V článku to opravím.
No vidíš, já myslel, že to v tom článku byla, když to řeknu blbě, tvoje chyba.

Parťáci super?
No, Jáchym byl fakt „vedoucí expedice“ – šampión. Odbíhal do údolí a vždycky nahoru donesl nějakou dobrůtku, třeba capari, chipsy nebo červené víno. I vrtání mu šlo – na to, že to nikdy pořádně nedělal. Počínal si zodpovědně a snad ani jednou nevylítl s háčkem. Mně se to stalo asi desetkrát. Matěj je taky šampión – ve věčné formě. (Kluci zkoušeli ve stejné sestavě i „Voie Petit“ 8b, viz Příběh cesty, pozn. red.)

Kdy se tam chystáte na RP přelez?
Uvidíme, jestli to letos ještě stihneme. Na jaře stěnou teče voda z tajícího sněhu, tak případně zase příští rok koncem léta. Moc do toho nesvítí Slunko, je to severozápad. Měli jsme štěstí, že tam byla ta chalupa, jinak bychom byli úplně nahraní. Spát tam někde ve stanu, tak bychom to těžko vydrželi. V té boudě jsme mohli večer v klidu sedět a občas nám Jáchym dovolil zatopit v kamnech, což bylo hrozně příjemné. Jinak nám to v rámci alpinismu zakazoval: „Dej si dvacet kliků, proběhni se támhle a bude ti taky teplo!“ Je to kouč. No, měli jsme hlad, byla nám zima, ale nebylo to nic hrozného.

Ještě něco, co tě během prváče zaujalo?
Jo, pod stěnou ležely sudy, které tady u nás používáme na vodu. Švýcaři si do nich schovávají věci na lezení. A některé ty sudy byly normálně zamčené na zámek. Museli tam tu dírku připravit, vyvrtat. I na té chalupě bylo všechno zamčené, zajištěné. Prostě Švýcaři – úlet.

Vy jste tam nechali nějaké české zásoby na příště?
Nechali jsme v boudě nějaké nýty se vzkazem, že kdo je bude potřebovat, ať si je klidně vezme. Mimochodem, pak jsme si také ve stěně všimli, že Roger má ve stěně rozdělané projekty – evidentně navrtané ze shora, jelikož v linii cesty byly zatím jenom štandy a mezi nimi nebylo nic. To se nám zdálo jako prasárna. My jsme do naší cesty nastoupili zespoda, jak jsme zvyklí z písku, a postupovali, kudy nás to pustilo.

_______________________

(Jáchym Srb připravuje literární dílko z výjezdu také pro tištěnou Montanu, těš se brzy, pozn. red.)