KOVÁŘI Z PREMANY

ZA STARÝMI MISTRY

Yvon Chouinard, jeden z těch velkých lezců-průkopníků, co si ve zlaté éře yosemitského lezení zřídili přechodný domov ve slavném Camp 4, někdy na začátku 60. let ve své dílně v kalifornském Burbanku konečně vykoumal, jakou geometrii by měl mít hrot cepínu, aby se s ním daly lézt strmé ledy. A po prvních úspěšných prototypech se hned začal shánět po kovárnách, které by Zero, jak svůj cepín pojmenoval, dokázaly vyrábět tak, aby se dalo nabízet všem horolezcům světa. Jenže – v celé velké Americe žádné takové místo nenašel.

Se svými nákresy se tak Chouinard vydal přes Atlantik. Do Itálie. K jezeru Como a pak dál do hor, až do městečka, kde silnice končí. Vědělo se totiž, že tam nahoře v Premaně žijí ti nejschopnější mistři řemesla, co v minulosti ukovali horolezecké náčiní pro italské horské myslivce i samotného Cassina.

A stejnou cestou do hor se o dekádu později vydal i další Američan Greg Lowe, který zase v Ogdenu v Utahu vymyslel a v bazénu svých rodičů následně otestoval ledolezecké cepíny s trubkovitým hrotem. Připomínaly spíše kladiva na zatloukání skob a ani za mák se nepodobaly cepínům, se kterými se do té doby lezlo. Ale kováři v Premaně jeho myšlenky pochopili a ukovali tam zbraně, pod jejichž údery popadaly další lezecké milníky. Seznam prvovýstupů Gregova bratra Jeffa Lowa mnohé vypoví.

100 LET CEPÍNŮ

V dílnách ve sklepeních domů, které jsou jako vlaštovčí hnízda přilepená v tisíci metrech nad mořem na svazích nad údolím Valvarrone, které bývalo plné železné rudy, ovládali a dodnes ovládají kovářské techniky, jakým málokdo jiný na světě rozumí. Věhlas si tamní mistři získali už před 600 lety, kdy právě oni získali výsadu dodávat do Benátek honosné kování pro tamní gondoly a zdobená zábradlí na mosty klenoucí se přes kanály. Nicméně od roku 1889, kdy Nicola Codega pověsil nad vstup do své dílny nápis Costruzione Articoli Montagna Premana („Konstrukce předmětů hory Premana“, pozn. aut.) – zkráceně C.A.M.P. – se um lidí z Premany zkoncentroval do náčiní pro horolezce.

Když si ale osmnáctiletý Nicola tehdy otevřel kovářskou dílnu, začal svou živnost budovat nejprve na docela prostých věcech. Na takových, kterými lidé z Premany běžně zásobovali celou Lombardii a které ho tak mohly moc dobře živit. Nůžky. Nože. Kravské zvonce. Ty se ostatně v Premaně – a přímo v továrně značky C.A.M.P. – vyrábí dodnes a pohupují se na krcích dobré třetiny všech alpských stád.

Vlastně až Nicolův syn Antonio, kterého otec pomocí sedlíků, oblíků a zápustek naučil, jak vytvarovat rozžhavený kov, zkusil něco nového. A pak jednoho jarního dne roku 1920 sedl Antonio na kolo a řítil se klikatými cestami dolů do Lecca, aby chytil vlak do Milána. Tam – ve vyhlášené obchodní galerii Vittorio Emanuele II. – rozložil před majitelem obchodu Brigatti šest horolezeckých cepínů. Vůbec první cepíny, které přes zimu sám ukoval. „Molto interessante,“ zhodnotil to Brigatti, „zkusíme a uvidíme.“

Ani ne za měsíc pak na dveře Codegovic dílny bušila návštěva: „Una lettera ad Antonio!“ A uvnitř dopisu stálo: „Tutto venduto. Přijeďte si pro peníze a dovezte dalších dvacet cepínů. Distinti saluti, Fratelli Brigatti.“

Dílo mladého kováře v Miláně zaujalo. Dokonce tak moc, že Antonio brzy přivítal nahoře v Premaně úředníka italské armády, který mu zadal takovou zakázku, že nůžky a zvonce musely jít na dlouhou dobu stranou: rovných tři tisíce cepínů pro horské myslivce!

PAN ALPINISTA A JEHO KOVÁŘ

Zatímco se Antonio Codega potil u kovářské pece, jiný muž mrznul v proudech vody, které se v bouři valily severní stěnou Piz Badile. Hora mu a ještě čtyřem dalším nakonec povolila vystoupit na vrchol, dva muži nicméně museli při sestupu svůj život odevzdat. Taková byla cena za zdolání jedné z posledních alpských překážek. Riccardo Cassin pak o rok později jako první překonal také Walkerův pilíř na Grandes Jorasses a ještě před svými třicátinami se stal legendou. Když ale začátkem 40. let dorazil do Premany, vše, co do té doby dokázal, postrádalo smysl. V těch časech šlo o daleko víc, než zápasení s horami a vlastními strachy. Musel bojovat s nacisty.

Městečko, zaklíněné v horském terénu, se totiž stalo hlavní základnou partyzánského hnutí v oblasti Lecco. A Riccardo Cassin se zapojil do jeho odbojových akcí – odhodlaný bránit svobodu a demokracii před okupanty a Mussoliniho kolaboranty. A opět přišel o přítele. Co nezmohlo Badile, to dokonala nacistická kulka. Vittoria Rattiho – jednoho z těch, co s Cassinem bojovali o život během onoho děsivého sestupu v sedmatřicátém roce – při jedné ze sabotážních akcí muži s hakenkreuzem chytili a popravili.

Ale taky právě v téhle tvrdé době, kdy se v Premaně spřádaly plány, jak uškodit nacistům při jejich tažení, nahlédl Riccardo Cassin poprvé za dveře Codegovy dílny. A tam potěžkal v rukou ty řemeslně dokonalé cepíny.

Cassin byl nadšený. Taková zručnost! „Madonna mia!“ Na druhou stranu mu hned blesklo hlavou, jak by se Antoniovy cepíny daly vylepšit. A když příště vstoupil do Codegovy dílny, držel už v rukou nákresy čtyř jiných cepínů. Cassin měl nápady a zkušenosti – a Antonio zase um, který zdědil po otci. A tak nezůstalo jen u cepínů. Cassin se do Premany vracel s novými a novými nápady a Antonio podle nich koval skoby, karabiny a další vybavení, na které pak razil šest písmen, co měly v horolezeckém světě zvuk: CASSIN.

NÁVŠTĚVA POLSKÉHO TURISTY

Od Cassinovy první návštěvy se v Premaně vystřídala pěkná řádka dalších velkých jmen: Yvon Chouinard, Tom Frost nebo Greg Lowe. C.A.M.P. používal Walter Bonatti a měli ho i Pavouci z Lecca, když v sedmdesátém čtvrtém roce konečně rozlouskli hádanku zvanou Cerro Torre. No a jednoho raně podzimního dne roku 1983 se v úzkých uličkách objevil nepříliš vysoký mužíček – s bradou porostlou světlými vousy a knírkem jako mívá vodník, oblečený v kostkované košili, pod kterou to vypadalo, že má i trochu bříško. Takový taťka. Když ale vstoupil do krámku na Via Roma, pozdravil „buongiorno“ a pak ukázal na stěnu a řekl, že shání „some pitons“, poznal Orazio Codega – „Ááá, chiodi da roccia! Sì signore!“ – že to není žádný taťka, nýbrž ten Polák, co před nedávnem stihl za dvaadvacet dnů vylézt na oba Gašerbrumy.

Orazio – Antoniův syn, který se do rodinného podniku zapojil už ve dvaceti letech, takže teď měl něco přes čtyřicet – nenechal himálajskou hvězdu, která do Premany dorazila po lezení v nedalekém Val di Mello, dlouho postávat na podlaze krámku. A pozval Jerzyho Kukuczku k sobě domů na večeři.

Tehdy se zrodilo další velké partnerství. Nebo spíše přátelství – protože tak to v Premaně chodí, když člověk někoho pozve ke svému stolu a postaví před něj un piatto di pizzoccheri a sklenici červeného z Valtelliny. A mimochodem – během té večeře s Jurkem už houpal nohama pod stolem také mladý Eddy – současný lodivod rodinného podniku C.A.M.P.

„Tak to v Premaně chodí, když člověk někoho pozve ke svému stolu a postaví před něj un piatto di pizzoccheri a sklenici červeného z Valtelliny.“

ŠEST RODINNÝCH DÍLEN

Pokud dnes člověk zavítá do sídla firmy C.A.M.P. zasazeného ve čtyřech patrech do svahů nad údolím Valvarrone, neuvidí tam zdaleka všechno. Ano, na vývojovém oddělení sedí a přemýšlí více lidí, než má pět dalších lezeckých značek dohromady. Ale samotná výroba je koneckonců roztroušená po celé Premaně.

V každé ze šesti tamních dílen totiž umí něco speciálního. Jedna rodina například ovládá CNC stroje, na kterých se připravují třeba rukojeti cepínů. Dva mladí ultraběžci ze spodní části Premany, které se říká Giabbio, si zase pořídili laserovou technologii, a tu používají ke gravírování a přesnému vyřezávání segmentů z kovových plátů. V další rodinné dílně v suterénu domu na Via Papa Luciani pak celé tři generace kompletují jednotlivé součástky v hotové produkty. No a co si budeme povídat – bez těchto rodinných manufaktur by třeba nejlehčí cepín na světě, 185 gramů vážící C.A.M.P. Corsa Race, nikdy nevznikl.

Nad dovednostmi, které jednotlivé dílny ovládají, kroutí hlavou odborníci z celého světa. Malé, ale nebývale pevné obrtlíky z uhlíkové oceli, které se používají na ferratových setech nebo pracovních lanyardech, neumí vyrobit nikde jinde na světě. Stejně tak zámky karabin Dyon, které vznikají vstřikováním nerezové oceli na drát. Tohle umí jen kováři v Premaně.

A tak sice mladí lidé z Premany odcházejí studovat do měst v údolí – stejně jako ze všech dalších měst a vesnic v horách. Ale odcházejí s tím, že se po studiích vrátí domů a budou pracovat pro C.A.M.P. Protože tohle horské městečko na konci silnice je koneckonců také místem, kde se soustředí ti největší odborníci na práci s kovy. Tím už se Premana od jiných míst v horách liší. A i díky tomu pořád žije – a hlavně horolezectvím.

__________