„Ahoj Pepo, jak se daří? Mám už nějakou dobu v záloze plán na nelezecký den, a když jsem dnes znovu koukala do mapy, vzpomněla jsem si na tebe.“

Když mi přišla tahle zpráva, rozkliknul jsem článek, podíval se na fotky a hned si řekl, že do toho chci jít. Nebo spíš přeběhnout.

Až potom jsem si přečetl následující detaily:

Vzdálenost: 35 kilometrů
Převýšení: 3000 metrů
Obtížnost: Velmi náročné a exponované
.

Majestátní výhledy na švýcarské Alpy (f: Pepa Horák)

.
No co, párkrát jsem letos přeběhl Krkonoše, tak tohle bude jen o kus vyšší. Navíc první zážitek s běháním v Alpách a rovnou ve Švýcarsku, prostě pecka. Za chvíli sedám do nočního autobusu směr Zürich, pak na vlak za Helčou a rovnou na skály, lezení tu mají velký, vzdušný a s výhledama, to se mi líbí.

Času na spánek je málo, všude straší, že vyrážet na Hardergrat později než v pět ráno se nevyplácí, takže v osm vystupujeme z vlaku a vybíháme. Za celých těch 35 kilometrů není jediné místo, kde se dá nabrat voda nebo koupit horká polívka. Všechno si neseme v pidi batůžku na zádech. Já k tomu přidávám ještě foťák a dva objektivy.

První kilometry jdou příkře vzhůru, Helča je zvyklá, žije tu a z místních přístupovek k lezení má natrénováno. To není jak u nás, kde si dojdeš pod věž skoro po rovině.

Tenhle stoupák za to naštěstí vážně stojí. Výhled na zasněžené vrcholy Jungfrau a Eiger, blankytné jezero Brienzersee a celý majestátný hřeben, který chceme překonat.
.

Helča to tu má v malíku. (f: Pepa Horák)

.
Utíkáme dál a dál, nahoru a dolů, je to houpavé, hezké, místy les, jinde planina, začíná být vedro a já občas pokukuju po jezeře dole, jak rád bych se v něm vykoupal.

Na 22. kilometru moje tělo najednou zavelí: „A dost!“ Voda, čokoláda ani mágo nepomáhají. Plahočím se k nejvyššímu bodu celého trailu a smutně koukám, jak se moje nohy nechtějí zvednout. Předchází mě skotačící pár turistů, kteří sem sice vyjeli lanovkou, i tak jsou ale rychlejší než já. Nahoře se sunu k zemi. Těžce oddechuju a zmůžu se jenom na omluvu Helče, že dál už to prostě nepůjde.

Naplno si uvědomuju, jak ty hory umít být vysoké, dlouhé a ne každého přes sebe prostě pustí.

Když jsem se po koupačce v jezeře přivedl aspoň trochu v životu, koupil jsem si zmrzlinu. Jedno z mouder místních běžců totiž zní: „Remember, ice cream awaits at the finish.“

Hory k sobě nepustí každého (f: Pepa Horák)