„200 slov“

Ze života nadšeného (ne)pískaře

06. 12. 2018, Petr Janata

Odbil první duben, vysněný termín všech pískařů. Je to právě „apríl“, kdy se můžeš konečně vypravit do věží. Celou zimu se těšíš, až odložíš lyže, vytáhneš ze skříně smyčky a vrhneš se na to. Prohlížíš fotky, co jsi lezl a čteš průvodce, co nového si vylezeš.

Vykoukne sluníčko a ty se začneš rozlézat s kočárem pod skálou, na místních kvacích. No co, optimismus tě neopouští. Hlavně že jsi venku, ve skalách. Máš doma skvělou ženskou a dva super kluky, jenže ti jsou ještě moc mrňaví a druhý pilíř rodiny a spolehlivý parťák je plně vytížen péčí o potěr. Takže konstelace k výjezdu na písky není úplně ideální. Tak se dál snažíš na těch skalkách okolo baráku.

Spásná myšlenka! Přece jen už je tomu staršímu víc jak dva roky. Koukej, co ti táta přivezl, kouká nevěřícně. „Do tohohle postroje pro koníky si mám jako vlézt?“ V mžiku se s úsměvem houpá ve smyčce, hozené přes balknu.

Hned druhý den chvátáš k nejbližší dvojce. Přijdeš pod skálu, přivážeš ho na konec lana a zjistíš, že dvouleté dítě tě neodjistí. No nic, pár obratných pohybů a jsi na 15 metrové věži. Borec v helmičce pod skálou nevěřícně kouká, co to má znamenat. Dobereš, ke slaňáku píchneš lízátko a voláš. „Jako po žebříku. Máš tu překvapení!“ V tom vidíš záblesk v jeho očích a skoro nestíháš dobírat. Najednou máš malýho kámoše vedle sebe a rozbaluješ lízátko s krtkem. Hlavou ti najednou bleskne, že neumí slaňovat. Necháš ho dolízat tu dobrotu a vyměříš místo, kam ho pošleš. Tak, aby ti nespadl ze stráně nebo do potoka. Nohy před sebe, nohy před sebe, nohy před sebe! Ťuk, ťuk, ťuk do helmičky… Uf, je dole. Rychle to slezeš na „raka“ tou dvojkou dolů a obejmeš vysmáté horolezče. Hurá domů na večeři vysvětlovat, kde jsi celý odpoledne byl. Na poprvé dobrý, ale na písky to asi nebude.

Už není apríl, ale začátek května. Konečně! Český ráj s rodinou. V Kacanovech je to fajn, točí Konráda, do skal kousek a pár věží i okolo chalupy. To půjde. První den dáš výlet do Skaláku. Na zádech krosnu, v ní ten starší, co se mu dnes zrovna nechce moc šlapat. Tlačíš kočár s tím menším, v podvozku narvaný lano a pár hraček na písek. Tvoje super žena táhne bágl s cajkama. Plný nadšení po půl dni zjistíš, že dnešní vrchol bude tak maximálně vyhlídka u Lvíčka. Nepropadáš panice, zítra je taky den. Další ráno to bereš z druhého směru od Sedmihorek pod Maják. Obětavá žena hlídá a zároveň jistí, stíháš vylézt jednu cestu. Na oběd jsi v chalupě. Nedá ti to, droboť usíná – v pravé poledne běžíš najít něco schůdného.

Potkáváš první věže. Odhodlán lézt sólo, házíš kletr pod první cestou, na kterou si od pohledu troufáš. Vybíráš si pěknou, mírně převislou hranku. Navazuješ se na lano, vypínáš mozek a cestou si jen tak broukáš Ivana Mládka a koukáš, kolik pentlí by tam šlo pěkně namontovat. A je to tady! To, že sis od spodu myslel, že ve výlezu cvakneš slaňák, byl omyl. Stojíš na osolené poličce, ruce na oblém břichu. Slaňák daleko a do toho ti zapne mozek. Pohledem dolů vyměřuješ, mezi které pařezy to z těch 15 metrů pošleš, aby ses doplazil k báglu pro telefon a nenašel tě tady na podzim nějaký zbloudilý houbař. Nakonec se ti povede ten mozek zase deaktivovat. Pár temp a zjistíš, že se ani nemůžeš zapsat do knížky, protože se ti třepou ruce ještě po 10 minutách, co sedíš na vrcholu. Dáš retko a jdeš na pivo. U třetího Konráda koukáš k chalupě, že je nutné se jít věnovat otcovským povinnostem.
.

Hlavně že jsi venku, ve skalách (f: Petr Janata)

.
Den třetí je zlomový, dva kámoši jedou na Sušky. Milovaná žena je opět milionová a vysílá tě na celý den do skal. Ráno čekáš na parťáky a protože jsi byl včera nesmrtelný, preventivně si vysóluješ už xkrát lezenou Frýdlantskou na Vlajkovou. Slaníš, loupneš kuželku Rohozce a říkáš si, už budu hodnej. Za chvilku tě kámoši probírají z agónie a jdeš s nimi konečně na lano, jak nádherný pocit!

Doma sotva vstřebáš zážitky, a už je zase pátek. Zvoní zvonek, sedáš do lezeckého korábu. Nějaký kuželky pod nohy, dopíjíš třetí a najednou tě vítá nápis „Pod Císařem“. Svět je ještě v pořádku, nekončící ostrovská pohoda tu je stále nenarušena. Večer pozdravíš pár kapacit a ráno jdeš na to. „Rozlezeme se na nějakých klasikách, co známe.“ Celý den se to daří. Až do chvíle, než se rozhodneš vydrápnout na závěr dne Údolku na Popravčí Kámen. Lezeš celý den šestky, protože na víc v hlavě nemáš, ale tohle VIIa na konec by mohlo být fajn. Ve spáře nad kruhem proklínáš svoje pitomý nápady, ale nahoře nakonec zažíváš ten pocit, proč to vlastně děláš.

Jsme ty oblíbený klasiky za včerejšek nějak nestačily polámat, tak zpátky tam, kde jsme skončili. Ta holka, co s námi leze podruhé v životě, a hned na písku, na to asi nezapomene. V hladkém rajbáku, nevím jestli ujely nervy, nebo cvičky. Pendl, pic do řepy.

„Měla helmu? Ne.“
„Jsi celá? Jo.“

„Pohoda.“

Postupujeme věž od věže. Půl šestá večer, už tolik? Puf, odšpuntovaná flaška červeného na poslední věži, s náznakem zapadajícího slunce. Retko, pohoda, nekonečný klid.

Třetí den je kritickej. Dáme procházku po hranici, okoukneme to v Rájci, dáme pivo na domečku v Tisé a koupíme maso na gril. „Nevezmeme si s sebou cajky?“ říkáme si při odchodu. Třeba potkáme něco pěkného. Odpočinkový den se přetavil v lezení do tmy. Pivo v Tisé jsme ale stihli.

Čtvrtý den, ospalý ráno. Divný pocit v loktu. Vytáhneš ruku ze spacáku a bambule o velikosti poloviny tenisáku zdobí tvůj ctěný levý horní úd. Kluci lezou dál a ty je můžeš tak akorát fotit. Diagnóza pískař zní jasně – zánět šlach. Konečně jsi nabral morál a tři dny jsi měl pocit, že si už fakt tak trochu pískař. Teď čekáš, až se zahojí rány, pozoruješ lezoucí manželku, hlídáš děti a píšeš články o ničem. Přitom doufáš, že budeš moct co nejdřív zase začít.

(Text se umístil na šestém místě v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady.)

Otcovským povinnostem se ve skalách nevyhneš (f: Petr Janata)

Právě slavíme pět let redakční jízdy! Podpoř nás trikem do 15. 6.