Sedím v práci a místo do počítače koukám z okna. Hlavou se mi honí věta: „No, dneska by to šlo.“ Mám vždycky pár nápadů, kam vyrazit, stačí si jen vybrat. V týdnu je to nejlepší – žádný davy lidí, ticho a klid. V autě vozím lano, karabiny, kladku… ale nepoužívám tyhle věci na lezení, naopak. Je to součást mojí výbavy pro freediving – volné potápění na nádech.

Už ani nevím, jak mě to tenkrát napadlo, ale asi jak jsem se naučil číst nebo to viděl v Ábíčku. Někde jsem ukradl dědovi lano, vzal mladší ségru a šli jsme slaňovat skálu, co byla za loukou. Svoji první potápěčskou výbavu jsem doplnil o desetimetrovou zahradní hadici, kterou jsem přidělal na šnorchl a šel po vzoru dobrodruhů z Verneovek prozkoumávat dno nejbližšího rybníka. Dobrodružství bylo všude, stačilo doma zalhat, tajně sbalit věci a jít s kámošema prozkoumávat stoky nebo jenom tak pro srandu strkat sirky do zvonků. Byla to nejsvobodnější doba mého života. Naučila mě vidět skrytá dobrodružství a vrcholy, které ostatní jen tak bez povšimnutí překračují.

Podle mě má lezení a potápění spoustu společného. Hodně lidí si myslí, že to jsou adrenalinové sporty. Houby. Jakmile se v tobě začne opravdu vyplavovat adrenalin, je to první známka toho, že je něco blbě a blíží se průšvih. Celé nádechové potápění je o relaxaci, klidu, přírodě. Čím je člověk víc v klidu, tím déle vydrží na jeden nádech pod vodou. Hodně věcí je o vlastní hlavě a překonávání sama sebe, ale jenom fajn parťák nebo lépe banda stejně ujetejch kámošů tě někam posune. A pokud to opravdu miluješ, nečekáš na jednu dvě dovolené za rok, sebereš bágl a pár věcí a vyrazíš za město.

Jsou lidi, co si myslí, že existuje něco jako studená voda a že se v tom potápět nedá, že tady u nás stejně pod vodou není nic vidět… Naštěstí už sedím v autě s pár kámošema a jedeme nějakou rozblácenou polňačkou k lomu. Teď na začátku jara jsou podmínky pro potápění nejlepší. Voda je čistá a venku, když vylezeš z vody, už ti nemrznou nudle u nosu. Nasoukáme se do neoprenů a jdeme se podívat dolů. Tohle pětimilimetrové brnění sice trochu omezuje v pohybu, ale zajišťuje alespoň nějakou ochranu před studenou vodou.

Říká se, že svět pod hladinou moří a oceánů je stejně krásný a bohatý jako nad hladinou. Podle mě to platí i o našich řekách, lomech, písácích, jezerech… ale je třeba se dobře koukat. Tam, kde se respektuje příroda, můžeme zase narazit na vzácné druhy. Potkat v šeru u dna třímetrového sumce je zážitek na celý život, naštěstí neopren stačí dobře vypláchnout. Kam se na něj hrabou nějací žraloci v Egyptě. Hejno ochočených kaprů, co čekají, že je budeš krmit. Štika, která se ti vydrží nehnutě koukat z očí do očí. Pod naší sladkovodní vodou je toho spousty k vidění a objevování.

Na známých lokalitách můžeš proplavat starým autobusem nebo vrtulníkem, obdivovat podvodní sochy, projet se s nákupním vozíkem nebo se jen tak vznášet zatopeným lesem. Navíc, některá místa mají své jedinečné a neopakovatelné kouzlo. Za krásou a poznáním tedy není nutné hned lítat někam tisíce kilometrů. Málokdo ví, u nás máme také polozatopené jeskyně – cenoty (zatopené závrty, pozn. red.) s křišťálově čistou vodou. Nebo se podívat pod hladinu lomu Velká Amerika. Ale čím jsem starší, tím víc si myslím, že nezáleží na tom kde, ale s kým. Navíc umíš si představit, jak někde ve vedru u moře opejkáš buřty?

Utírám si mastnou hubu, hadry mi smrdí kouřem, uklízíme ukulele a budeme pomalu vyrážet zpátky do civilizace. Jakmile se vyloupneme na okraj lomu, uvidíme ještě zapadající Slunce a telefony se zavrní přívalem nepřijatých zpráv a hovorů.


_____________________________

Freedivingu jsme se víc věnovali v březnovém Horizontu. V obsáhlém článku Honza Bareš zkoumal psychologii nádechových potápěčů a vyzpovídal dva české elitní freedivery – Davida Vencla a Martina Zajace, pozn. red.