Sedím v prá­ci a mís­to do počí­ta­če kou­kám z okna. Hla­vou se mi honí věta: „No, dneska by to šlo.“ Mám vždyc­ky pár nápa­dů, kam vyra­zit, sta­čí si jen vybrat. V týd­nu je to nej­lep­ší – žád­ný davy lidí, ticho a klid. V autě vozím lano, kara­bi­ny, klad­ku… ale nepo­u­ží­vám tyhle věci na leze­ní, nao­pak. Je to sou­část mojí výba­vy pro fre­e­di­ving – vol­né potá­pě­ní na nádech.

Už ani nevím, jak mě to ten­krát napadlo, ale asi jak jsem se nau­čil číst nebo to viděl v Ábíč­ku. Někde jsem ukra­dl dědo­vi lano, vzal mlad­ší ség­ru a šli jsme sla­ňo­vat ská­lu, co byla za lou­kou. Svo­ji prv­ní potá­pěč­skou výba­vu jsem dopl­nil o dese­ti­me­t­ro­vou zahrad­ní hadi­ci, kte­rou jsem při­dě­lal na šnorchl a šel po vzo­ru dob­ro­dru­hů z Ver­ne­o­vek pro­zkou­má­vat dno nej­bliž­ší­ho ryb­ní­ka. Dob­ro­druž­ství bylo všu­de, sta­či­lo doma zalhat, taj­ně sba­lit věci a jít s kámo­še­ma pro­zkou­má­vat sto­ky nebo jenom tak pro sran­du str­kat sir­ky do zvon­ků. Byla to nej­svo­bod­něj­ší doba mého živo­ta. Nau­či­la mě vidět skry­tá dob­ro­druž­ství a vrcho­ly, kte­ré ostat­ní jen tak bez povšim­nu­tí pře­kra­ču­jí.

Pod­le mě má leze­ní a potá­pě­ní spous­tu spo­leč­né­ho. Hod­ně lidí si mys­lí, že to jsou adre­na­li­no­vé spor­ty. Hou­by. Jakmi­le se v tobě začne oprav­du vypla­vo­vat adre­na­lin, je to prv­ní znám­ka toho, že je něco blbě a blí­ží se prů­švih. Celé náde­cho­vé potá­pě­ní je o rela­xa­ci, kli­du, pří­ro­dě. Čím je člo­věk víc v kli­du, tím déle vydr­ží na jeden nádech pod vodou. Hod­ně věcí je o vlast­ní hla­vě a pře­ko­ná­vá­ní sama sebe, ale jenom fajn par­ťák nebo lépe ban­da stej­ně uje­tejch kámo­šů tě někam posu­ne. A pokud to oprav­du milu­ješ, neče­káš na jed­nu dvě dovo­le­né za rok, sebe­reš bágl a pár věcí a vyra­zíš za měs­to.

Jsou lidi, co si mys­lí, že exis­tu­je něco jako stu­de­ná voda a že se v tom potá­pět nedá, že tady u nás stej­ně pod vodou není nic vidět… Naštěs­tí už sedím v autě s pár kámo­še­ma a jede­me něja­kou roz­blá­ce­nou polňač­kou k lomu. Teď na začát­ku jara jsou pod­mín­ky pro potá­pě­ní nej­lep­ší. Voda je čis­tá a ven­ku, když vyle­zeš z vody, už ti nemrz­nou nudle u nosu. Nasou­ká­me se do neo­pre­nů a jde­me se podí­vat dolů. Tohle pěti­mi­li­me­t­ro­vé brně­ní sice tro­chu ome­zu­je v pohy­bu, ale zajiš­ťu­je ale­spoň něja­kou ochra­nu před stu­de­nou vodou.

Říká se, že svět pod hla­di­nou moří a oce­á­nů je stej­ně krás­ný a boha­tý jako nad hla­di­nou. Pod­le mě to pla­tí i o našich řekách, lomech, písá­cích, jeze­rech… ale je tře­ba se dob­ře kou­kat. Tam, kde se respek­tu­je pří­ro­da, může­me zase nara­zit na vzác­né dru­hy. Potkat v šeru u dna tří­me­t­ro­vé­ho sum­ce je záži­tek na celý život, naštěs­tí neo­pren sta­čí dob­ře vyplách­nout. Kam se na něj hra­bou něja­cí žra­lo­ci v Egyp­tě. Hej­no ocho­če­ných kap­rů, co čeka­jí, že je budeš krmit. Šti­ka, kte­rá se ti vydr­ží nehnu­tě kou­kat z očí do očí. Pod naší slad­ko­vod­ní vodou je toho spous­ty k vidě­ní a obje­vo­vá­ní.

Na zná­mých loka­li­tách můžeš pro­pla­vat sta­rým auto­bu­sem nebo vrtu­l­ní­kem, obdi­vo­vat pod­vod­ní sochy, pro­jet se s nákup­ním vozí­kem nebo se jen tak vzná­šet zato­pe­ným lesem. Navíc, někte­rá mís­ta mají své jedi­neč­né a neo­pa­ko­va­tel­né kouz­lo. Za krá­sou a pozná­ním tedy není nut­né hned lítat někam tisí­ce kilo­me­t­rů. Málo­kdo ví, u nás máme také polo­za­to­pe­né jes­ky­ně – ceno­ty (zato­pe­né závr­ty, pozn. red.) s křiš­ťá­lo­vě čis­tou vodou. Nebo se podí­vat pod hla­di­nu lomu Vel­ká Ame­ri­ka. Ale čím jsem star­ší, tím víc si mys­lím, že nezá­le­ží na tom kde, ale s kým. Navíc umíš si před­sta­vit, jak někde ve ved­ru u moře opej­káš buř­ty?

Utí­rám si mast­nou hubu, had­ry mi smr­dí kou­řem, uklí­zí­me uku­le­le a bude­me poma­lu vyrá­žet zpát­ky do civi­li­za­ce. Jakmi­le se vyloup­ne­me na okraj lomu, uvi­dí­me ješ­tě zapa­da­jí­cí Slun­ce a tele­fo­ny se zavr­ní pří­va­lem nepři­ja­tých zpráv a hovo­rů.


_____________________________

Fre­e­di­vin­gu jsme se víc věno­va­li v břez­no­vém Hori­zon­tu. V obsáh­lém člán­ku Hon­za Bareš zkou­mal psy­cho­lo­gii náde­cho­vých potá­pě­čů a vyzpo­ví­dal dva čes­ké elit­ní fre­e­di­ve­ry – Davi­da Venc­la a Mar­ti­na Zaja­ce, pozn. red.