CESTA DO HLUBIN VLASTNÍHO NITRA

Freediving má mnoho forem – od rekreačního šnorchlování až po extrémní sport, ve kterém se muži i ženy vydávají na jeden nádech víc než 100 m pod vodní hladinu. Do hlubin světových oceánů, ale i svého vlastního nitra.

TEXT: JAN BAREŠ
FOTO: DAAN VERHOEVEN, DAVID VENCL, JAN BAREŠ, JAN KEPIČ, MARTIN ZAJAC, MILAN STRYJA, VÁCLAV KRPELÍK, ZDENĚK ZRŮST
| BŘEZEN 2022

DŮVĚRA VE VLASTNÍ TĚLO

Proč někdo dobrovolně vstupuje na dlouhé minuty do prostředí, ve kterém se nedá dýchat, a kde možnost se nadechnout je zatraceně daleko? Co hledají a nacházejí moderní lovci perel, kterým o perly vůbec nejde? A proč si s sebou neberou přístroje, které by jim umožnily dýchat?

Freediveři mívají společnou radost z pobytu pod vodou a chuť pracovat s vlastním tělem a myslí. Alfou a omegou je klid a relaxace. Je potřeba se soustředit a uvolnit. Pod vodou na tebe čeká svět bez mobilů, emailů nebo aut. Svět, kde to, co bylo před hodinou, není důležité, a to, co bude za hodinu, taky ne.

Říká se, že přístrojoví potápěči se pod hladinou koukají hlavně kolem sebe, kdežto freediveři pod vodou nahlížejí do svého nitra. Daleko za horizontem podvodní turistiky se zatajeným dechem zkoumáme vlastní tělo a mysl. Protože bez toho to nejde. Aby tě oceán přijal, musíš s ním splynout. Je zapotřebí zklidnit mysl – potom můžeš pomalu a s respektem vstoupit do podvodní říše.

Nepotřebuješ drahou techniku, aby ses mohl podívat na vrak lodi 20 metrů pod hladinou. Vystačíš si jenom s maskou. Šnorchl a ploutve jsou dobré doplňky, bez kterých se ale obejdeš. Bez čeho se neobejdeš, je klidná mysl. Dvacet metrů je na freedivingové poměry mělko, pořád je to ale hloubka, jako když se díváš ze střechy šestipatrového paneláku.

„Aby tě oceán přijal, musíš s ním splynout. Je zapotřebí zklidnit mysl – potom můžeš pomalu a s respektem vstoupit do podvodní říše.“

Klid je klíč k úspěchu a panika základem k selhání. Většina lidí při šnorchlování pospíchá s ustaraným výrazem a akutním pocitem nedostatku vzduchu zpátky k hladině. Mají strach. Ten pod vodou není ani příjemný, ani žádoucí. Freediveři se naopak většinou vynořují v klidu a s úsměvem.

„Nevím, jestli zvládnu doplavat na hladinu,“ je jedna z nejnepříjemnějších myšlenek pod vodou. Možná ta nejhorší. Kouzlo a trik freedivingu je v tom, že se učíme pod vodou nepospíchat. Protože kdo nespěchá, ten má dost času.

Už u začínajících freediverů je pozorovatelná a pozoruhodná schopnost uvolnit se a zůstat pod vodou v klidu. Jak člověk proniká do větší a větší hloubky, začíná chápat své tělo jinak než dřív – začíná mu o hodně víc důvěřovat. A tahle důvěra v sebe, chceš-li sebedůvěra, je něco, co si můžeš z hloubek přinést na povrch do „normálního života“.

– „KDO POD VODOU NESPĚCHÁ, MÁ DOST ČASU.“ (f: Václav Krpelík) –

Pro někoho je freediving hlavně o dovolené, relaxu, barevných rybičkách a tropických rájích. Jiní nadšenci v Čechách se zase potápí na nádech ve studených a tmavých lomech, kde mnohdy není vidět ani na metr daleko. Freedivingoví atleti trénují svá těla v posilovnách, jógových pozicích a bazénech, a mnohdy při svých výkonech docházejí až na samou hranici svých fyzických možností, na hranu blackoutu – omdlení.

Je to logické. V každém vrcholovém sportu máme tendenci zajít až na hranu lidských možností. Pro nádechové potápěče je tou hranou okamžik, kdy jim zbývá v těle tak málo kyslíku, že ztratí vědomí. Zajímavé ale je, že se skoro nikdo z nich ve vodě neutopí. Freediving je velmi bezpečný sport, protože se většinou provádí obezřetně a pod dohledem parťáka, který ví, co dělá. Ví taky, co děláš ty, a ví, co má dělat on, kdyby se něco nepovedlo.

Na samé hranici fyzických možností. David Vencl pod ledem. (f: Jan Kepič)

VNITŘNÍ KLID A POZITIVNÍ VIZUALIZACE

Freediving je zároveň extrémním sportem. Sportovci na té nejvyšší úrovni se potápí do hloubek více než sta metrů a s časy blížícími se klidně i deseti minutám bez dechu. Tyhle ponory neustále posouvají hranice možného – fyzické, i ty mentální. A mezi světovou elitou figuruje i několik českých sportovců.

Martin Zajac byl dlouhá léta trenérem české freedivingové reprezentace. Je uznávaným freedivingovým koučem a mezi jeho osobní úspěchy patří páté místo na mistrovství světa.

Martin Zajac (f: archiv MZ)

Proč se potápíš na nádech?
Od malička mě voda bavila, přitahovala. Už jako dítě jsem chodil do Svazarmu potápět se s přístroji. No, a nějak mi to zůstalo. Když jsem si v roce 2005 udělal kurz nádechového potápění, tak mě to totálně sešrotovalo, chytlo a odložil jsem všechny přístroje. Od té doby už jsem se potápěl jenom na nádech. Je na tom nádherná volnost. Nepotřebujeme základny, nepotřebujeme k tomu žádný velký servis a nejsme závislí na technice. Baví mě v podstatě nádechové potápění jako takové. Je to pro mě sport číslo jedna a miluji pohyb ve vodě. Taky mě baví posouvat limity. Freediving je hodně seberozvojový sport – víme, že abychom se mohli zlepšovat, musíme pracovat jak na fyzické stránce, tak ale i na té mentální.

Co je největší psychologická výzva při freedivingu?
Řekl bych, že největší psychologická výzva je udržení a rozvinutí vnitřního klidu a vnitřního pozorovatele tak, jak to mají zmáknuté všichni šampioni. To znamená, že dokážou s klidem a úsměvem podávat maximální výkony. Díky tomu, že dokážou držet svůj vnitřní klid a mít plnou kontrolu nad tím, co dělají. Nemusí chodit na hranu – ví, kde jsou, ví, kdy se mají vynořit, a obtížné procesy spojené s freedivingem je mentálně vůbec nezatěžují.

Jaký je rozdíl mezi myslí začátečníka a zkušeného freedivera?
Začátečník se potřebuje postupně dopracovat a nabrat zkušenosti. Potřebuje mít také dobré vedení, které mu tenhle vývoj urychlí, aby věděl, že se má zaměřit spíš na proces než na výkony. Je to o radosti, relaxaci a ne o číslech. Mysl nám tam samozřejmě vždycky nějaká čísla háže. Ale pokud mám dobré vedení a zaměřím se na to, aby procesně bylo všechno fajn, abych měl z toho, co dělám, radost, tak to je to nejlepší, co můžeme dělat pro rychlý rozvoj každého freedivera.

Co je pro tebe pod vodou ta nejnebezpečnější myšlenka?
Osobně pod vodou nemám nějaké nebezpečné myšlenky, ale asi bych řekl, že je nebezpečné upínat se jenom na výkon. Když mysl nasměrujeme jenom na výkon a necháme rozhodovat ego, tak ztrácíme pozornost k procesu. Pozornost k tomu, v jakém jsme stavu, a snadno zajdeme za hranu nebo si snadno ublížíme. Je nebezpečné být nesoustředěný a hnát se za výkony.

V roce 2011, když se mi povedlo dát svých prvních -100 m v závodě v disciplíně free immersion (disciplína, při které se freediver přitahuje do hloubky i zpátky k hladině po laně, pozn. red.) a byl jsem pátý na mistrovství světa, v disciplíně constant weight (plavání dolů i nahoru podél lana, pozn. red.) jsem měl lehký blackout na hladině. Tahle zkušenost se mi negativně zapsala a při dalších ponorech jsem měl obavy „co když“… Cestou dolů to bylo v pohodě, ale po obrátce, když jsem stoupal nahoru, jsem si říkal: „Co když nahoře blackneš?“ Negativní zkušenosti, když zbytečně moc tlačíme na pilu, nás můžou takhle poznamenat a je náročné je vymazat. Ve vizualizacích se potom musíš naprosto jednoznačně naprogramovat a mít výkony podložené tréninkem. I proto je dobré jít krok za krokem a snažit se potápět tak, abychom tyhle negativní zkušenosti neměli. Teď, když už je člověk mazák a náhodou se mu stane, že během závodního ponoru má blackout (mně se to stalo teď na posledním mistrovství světa z nepochopitelných důvodů), tak už to na mě nemá vůbec žádný vliv. Prostě se to stalo a jede se dál.

„Je nebezpečné být nesoustředěný a hnát se za výkony.“ (f: Zdeněk Zrůst)

Jak vypadá tvoje psychická příprava na ponor?
Moje psychologická příprava na ponory je v podstatě jednoduchá: Dělám si vizualizace, při kterých jsem úplně uvolněný. Mám radost stejně tak, jako kdybych se potápěl. Pociťuju radost, dělám to rád, miluju to a těším se na ponory. Takže pozitivní vizualizace v plné radosti, mentální i fyzické.

Když se otáčíš v nejhlubším bodě svého ponoru, cítíš samotu?
Necítím samotu. Jsem během svých sportovních i tréninkových výkonů maximálně koncentrovaný na to, co dělám a snažím se v daný okamžik dělat to, co je potřeba pro ten daný výkon. Když dělám obrátku dole, tak se soustředím na to, abych vzal tag, dal ho na správné místo, abych se nepřitáhl mimo zónu nebo abych neudělal technickou chybu, která by mi mohla způsobit vnitřní zranění. (Aby freediver prokázal, že dosáhl nahlášené hloubky, musí dole na konci lana sebrat cedulku a přinést ji zpátky na hladinu. Zóna je označené místo na konci lana, kde se freediver při disciplíně Constant Weight smí za lano chytit a přitáhnout, aby si usnadnil obrátku a získal počáteční rychlost na cestu k hladině, pozn. red.) Soustředím se na to, aby ponor měl to, co v danou chvíli vyžaduje. Samotu tam rozhodně necítím, na to jsem ani popravdě nikdy nepomyslel.

Co ti freediving přinesl do života nad hladinou?
Freediving je hodně seberozvojový sport a rozhodně ovlivnil mé vnímání života, různých situací nebo vnímání pracovního výkonu. Freediving spojuje fyzický, mentální, relaxační výkon a práci s vnitřními energiemi.

„Když mysl nasměrujeme jenom na výkon a necháme rozhodovat ego, ztrácíme pozornost k procesu.“

ZACHOVAT CHLADNOU HLAVU

David Vencl drží světový rekord v plavání do dálky pod ledem bez neoprenu. Své zkušenosti v nádechovém potápění i otužování sdílí jako kouč a instruktor.

Proč se potápíš na nádech?
Voda je médium, které mě provází životem. Už si nepamatuji, jaké pocity jsem měl v dětství, ale dnes když vidím vodu v přírodě a krásném prostředí, tak mě přitahuje a mám chuť se do ní ponořit. Pod hladinou pak cítím volnost, kterou jinde necítím. Je to svoboda.

David Vencl (f: Milan Stryja)

Co je největší psychologická výzva při freedivingu?
To je hodně o přístupu a zkušenostech. Při potápění pro radost je jednodušší být uvolněný. Psychologickou výzvou je pro mě závodní nebo maximální ponor. Tam se pracuje s hlavou. Nejtěžší pro mě bylo obden potápět maxima na hloubkách.

Jaký je rozdíl mezi myslí začátečníka a zkušeného freedivera?
Sebejistota, kterou získáváme zkušenostmi. Někdo pro to potřebuje stovky ponorů a někdo jen jednotky. A samozřejmě i sebevědomí nebo ještě lépe řečeno vědomí sebe samého. Freedivingem se poznáváme stále do jemnějších detailů a tak dokážeme lépe vyhodnotit své schopnosti.

Co je pro tebe pod vodou ta nejnebezpečnější myšlenka?
Cokoliv dělám se snažím do detailu promyslet a minimalizovat rizika. Znám plán B a plán C. Vše se tak odehrává automaticky. Nedostal jsem se do situace, kdy bych nevěděl. Několikrát jsem se „ztratil“ na nádech pod ledem a přesto jsem nezaváhal, zachoval chladnou hlavu a vyřešil to se záložním plánem.

Jak vypadá tvoje psychická příprava na ponor?
Poslední dobou na to dávám větší důraz. Plánuji ponor na minuty a vteřiny. Ale i to, co se děje desítky minut nebo i jednotky hodin před ponorem. Právě proto, aby vše bylo bez myšlenek. Rutina a vizualizace je mocný nástroj.

Když se otáčíš v nejhlubším bodě svého ponoru, cítíš samotu?
Nikdy jsem ji nevnímal negativně, ale asi ano. Vnímám ji tak, že jsem nepřekonatelný, svobodný a zároveň pokorný. Umřít můžu kdykoliv. Je to čistý stav vědomí, že jsem plně zodpovědný za svůj život. Je jen na mně, jestli to otočím a půjdu vzhůru.

Co ti freediving přinesl do života nad hladinou?
Klid. Pohybujeme se v prostředí, které je z krátkodobého hlediska smrtelné, ale naučili jsme se zachovat klid a chladnou hlavu. Rozvahu a trpělivost.

„Jsem nepřekonatelný, svobodný a zároveň pokorný.“
(f: Karel Hytha)

„Pohybujeme se v prostředí, které je z krátkodobého hlediska smrtelné, ale naučili jsme se zachovat klid a chladnou hlavu.“

POD VODOU NEUTEČEŠ

Ne každý freediver je seberozvojový nadšenec, jogín, sportovec nebo vegan. Je ale pravda, že freediving člověka vede ke zdravějšímu životnímu stylu. Pro mě osobně znamená freediving vyléčené astma, větší míru klidu v mysli a důvěru vůči vlastnímu tělu. Dále spoustu zážitků na nádherných místech pod vodou i nad vodou a mnoho přátel, které jsem díky tomuhle sportu získal.

Neláká mě neustálé překonávání vlastních limitů. Jde mi o něco trochu jiného. Začínal jsem jako psychoterapeut, pak jsem pár let cestoval a přičichl k freedivingu. Pak mi došlo, že práce terapeuta a instruktora je vlastně podobná. Je to o komplexním seberozvoji, jen tou „kanceláří“ je v případě freedivingu pláž a korálový útes. Studenti z vody odcházejí s úsměvem od ucha k uchu, protože dokázali věci, o kterých si dříve mysleli, že jsou nemožné. Právě umožnění nemožného je podstatou jakékoli terapie – ať už je to pomocí freedivingu nebo rozhovoru na terapeutickém křesle.

Freediving je jeden z mála sportů, kde ženské rekordy šlapou na paty těm mužským. Asi proto, že je celý tenhle sport víc v hlavě než ve svalech. Pod hladinou sám před sebou nikdo neuteče a není tu prostor si lhát. Tam dole jsme si všichni rovni, a zároveň sami před sebou tak nějak nazí.

– „POD HLADINOU SÁM PŘED SEBOU NIKDO NEUTEČE A NENÍ TU PROSTOR SI LHÁT.“ (f: Václav Krpelík) –

__________

Jan Bareš

Autor

Bývalý psychoterapeut, cestovatel a zakladatel freedivingové školy Freedive Praha. Věnuje se rekreačnímu freedivingu v teplých mořích a jeho nejoblíbenější disciplínou je plavání bez ploutví.

Jakub Freiwald

Editor

Absolvent mediálních studií, profesionální střihač, kameraman a příležitostný fotograf. Točil cestopisné reportáže třeba v Číně, Argentině, Indonésii nebo Indii. Motto: „Když se chce, všechno jde.“

Nezávislá redakce | Pokud se ti líbí naše tvorba, zvaž prosím dobrovolný příspěvek.