Dora­zi­li jsme do národ­ní­ho par­ku Grand Para­diso, rozkou­ka­li se po žulo­vých stě­nách lemu­jí­cích celé údo­lí Valle dell’ Orco. Pří­liš dlou­ho jsme nevá­ha­li a vyra­zi­li rov­nou otes­to­vat náš spá­rař­ský um. Pře­ci jen už jsme něja­kou tu leh­kou spá­ru na pís­ku občas vylez­li (rozu­měj: spá­ru s chy­ta­ma uvnitř, pozn. aut.) a občas jsme také potré­no­va­li i euro­žá­bu během zim­ních měsí­ců na uměl­ce.

Při pří­jez­du smě­rem k Ser­gen­tu, nej­zná­měj­ší­mu sek­to­ru celé oblas­ti, vidí­me po levé stra­ně nám z mno­ha videí vel­mi pově­do­mou boul­dro­vou spá­ru nesou­cí jmé­no „Fes­su­ra Kos­ter­li­tz“, obtíž­nost­ně hod­no­ce­nou při star­tu ze sto­je „jen“ za 6B (při sit-star­tu 7A boul­de­rin­go­vé kla­si­fi­ka­ce, pozn. aut.). Jed­ná se o sed­mi­me­t­ro­vý highball (vel­ký boul­der, pozn. red.), což se nám zdá­lo jako napros­to per­fekt­ní roz­lez, než se vydá­me do pořád­ných, vět­ších spá­ro­vých a více­dél­ko­vých kla­sik!

A nevy­zkou­šej to! Obzvlášť, když pří­mo pod tím­to highballo­vým pro­blé­mem leží erár­ní boul­dři­ce, kou­sek ved­le najdeš studán­ku s výbor­nou hor­skou vodou a k tomu vše­mu navíc i pří­jem­né pose­ze­ní pro zvě­da­vé kolemjdou­cí, turis­ty a dal­ší náhod­né divá­ky. Poho­do­vé mís­to, kde si uva­říš tře­ba kávič­ku nebo uži­ješ skvě­lou sní­da­ni, než se pus­tíš do drce­ní svých plá­no­va­ných pro­jek­tů!

Jen­že, ono to sak­ra nejde!? Při pár poku­sech o zalo­že­ní dla­ní do této, již poměr­ně sluš­ně vyleš­tě­né, mra­mo­ro­vé spá­ry to tam pros­tě nechce držet ani fun­go­vat! Roz­mě­ry se mění, hřbe­ty dla­ní bolí a o nohou, se kte­rý­mi abso­lut­ně neví­me, jak pohy­bo­vat, už rad­ši ani nemluvě!

Boul­der „Kos­ter­li­tz“ se leze stan­dard­ně jako zmí­ně­ný highball. Byli jsme však infor­mo­vá­ni míst­ní­mi lez­ci o pří­ho­dách, kdy neje­den zku­še­ný při výle­zu naho­ře ze spá­ry vypa­dl a jeho násled­ný dopad bohu­žel nebyl pří­liš pří­vě­ti­vý. Pro­to se bez váhá­ní roz­ho­du­je­me vyu­žít mož­nos­ti hor­ní­ho jiš­tě­ní (umís­tě­ný bor­hák naho­ře za hra­nou, pozn. aut.) a chce­me si vyzkou­šet naše poku­sy nejdří­ve na top rope. Není tomu tak dáv­no, co jsem měl zlo­me­né obě paty a jsem vel­mi rád, že už jsem se z vozí­ku a ber­lí dostal do tro­chu fun­gu­jí­cí­ho reži­mu. Tak­že ten­to­krát nene­chá­vám nic náho­dě!

Začne­me se postup­ně s mojí dra­hou polo­vič­kou pokus po poku­su stří­dat a ladí­me vše­mož­né (dle poří­ze­ných video­zá­zna­mů spí­še nemož­né) lezec­ké pohy­by, kte­ré by moh­ly naše mar­ná těla dostat ale­spoň o kou­sek výše a vzhů­ru. Ono to spá­ro­vé leze­ní asi nebu­de jen o té „žábo­vi­ci“ a jedi­ném mož­ném způ­so­bu vlo­že­ní dla­ně a nohy do spá­ry… To ovšem začí­ná­me vel­mi brzy a doslo­va na vlast­ní kůži zjiš­ťo­vat! „Co to?! Ona se ta spá­ra v prů­bě­hu ješ­tě i mění a nejsou všu­de uvnitř ty „úchyt­ky“, jak říka­jí začá­teč­ní­ci.

No, a tak vzhle­dem k naší per­fekt­ní a „vytří­be­né spá­ro­vé tech­ni­ce“ mís­to původ­ní­ho plá­nu leze­ní dlou­hých spár, více­dél­ko­vých cest a z prů­vod­ce vysně­ných lezec­kých linek, trá­ví­me něko­lik dní plá­cá­ním se v této „tré­nin­kov­ce“, kte­rá by mír­ně pokro­či­lým spá­ro­vým nad­šen­cům neza­bra­la snad víc jak pár minut času…

Kem­pí­me v Orcu něko­lik dal­ších dní, v pod­sta­tě už asi déle jak týden. Našli jsme zde napros­to kou­zel­né záze­mí poblíž lezec­ké­ho refu­gia Le Fon­ti Mine­ra­li, kte­ré může­me vše­mi dese­ti roz­hod­ně dopo­ru­čit! Rodin­né uby­to­vá­ní a piz­ze­rii pro­vo­zu­jí napros­to ochot­ní a milí lidé. Kou­sek poblíž je hned něko­lik hod­not­ných boul­drů, čis­tý potů­ček, lesík pro ran­ní medi­ta­ci a pří­mo upro­střed toho­to lesí­ka navíc i retro boul­de­rov­ka, „crack tra­i­ner“ nebo tře­ba nata­že­ná laj­na od míst­ních z refu­gia. Něko­li­krát jsme zašli na jejich výbor­nou piz­zu, kávič­ku a má žena jim na oplát­ku nakres­li­la obrá­zek s věno­vá­ním.

Po kaž­dé sní­da­ni však míří­me rov­nou za ran­ním roz­cvi­če­ním směr „Kos­ter­li­tz“. Po vyna­lo­že­ném úsi­lí a stej­ně tak i po mém nut­ném odlo­že­ní ega se koneč­ně dostá­vá­me pozvol­na (a to oprav­du vel­mi pozvol­na, pozn. aut.) spá­rou smě­rem vzhů­ru. Nadě­ji nám při­ná­ší kle­sa­jí­cí obtíž­nost lin­ky, kdy jsou všech­na nej­těž­ší mís­ta hned dole ze star­tu a hor­ní pasáž je (díky bohu) mno­hem leh­čí. Už se v tom hýbe­me lépe – až na to motá­ní se v posled­ních kro­cích a sápá­ní se po hra­ně při výle­zu…

Jak to celé vlast­ně dopadlo? Mé ženě se poved­lo spá­ru zkro­ko­vat a postup­ně pro­lézt celou vzhů­ru a mně se zada­ři­lo spá­ru vylézt v „kusov­ce na topin­ku“. Nicmé­ně na ost­ré poku­sy highballu bez lana, pou­ze s boul­der­mat­kou, se pros­tě stá­le ješ­tě ani jeden necí­tí­me dosta­teč­ně jis­tě. Tudíž nám spá­ra zůstá­vá pro­jek­tem, což zna­me­ná, že se bude­me muset brzy do těch­to krás­ných míst vrá­tit!

Ať už byly naše sna­hy jak­ko­liv vtip­né a tragi­ko­mic­ké, spá­ro­vé leze­ní nás abso­lut­ně nadchlo až pohl­ti­lo! Přes­to­že pat­ří­me dosud k úpl­ným spá­rař­ským začá­teč­ní­kům, nepře­stá­vá­me to zkou­šet, ať už na žule nebo při pří­le­ži­tost­ných návště­vách čes­ké­ho píseč­ku. Pro­lé­zá­me se prv­ní­mi komí­ny, zkou­ší­me leh­čí šiřo­či­ny, tré­nu­je­me žábo­vi­ci a občas nás vytres­ta­jí men­ší a užší roz­mě­ry spár – prs­to­vek.

Pře­je­me si, aby nám ten­to „spá­ro-zápal“ vydr­žel co nejdéle a snad se v něm bude­me poma­lič­ku kaž­dým rokem postup­ně zlep­šo­vat. V duchu mot­ta: „Věk nehra­je roli, je jed­no, kdy začneš… Když tě to baví a když ji milu­ješ, není co řešit!“

Sny i cíle máme vyso­ké a jed­no­ho dne se do těch Yose­mit pros­tě podí­vá­me! Jsme o tom napros­to pře­svěd­če­ni!