Dorazili jsme do národního parku Grand Paradiso, rozkoukali se po žulových stěnách lemujících celé údolí Valle dell’ Orco. Příliš dlouho jsme neváhali a vyrazili rovnou otestovat náš spárařský um. Přeci jen už jsme nějakou tu lehkou spáru na písku občas vylezli (rozuměj: spáru s chytama uvnitř, pozn. aut.) a občas jsme také potrénovali i eurožábu během zimních měsíců na umělce.

Při příjezdu směrem k Sergentu, nejznámějšímu sektoru celé oblasti, vidíme po levé straně nám z mnoha videí velmi povědomou bouldrovou spáru nesoucí jméno „Fessura Kosterlitz“, obtížnostně hodnocenou při startu ze stoje „jen“ za 6B (při sit-startu 7A boulderingové klasifikace, pozn. aut.). Jedná se o sedmimetrový highball (velký boulder, pozn. red.), což se nám zdálo jako naprosto perfektní rozlez, než se vydáme do pořádných, větších spárových a vícedélkových klasik!

A nevyzkoušej to! Obzvlášť, když přímo pod tímto highballovým problémem leží erární bouldřice, kousek vedle najdeš studánku s výbornou horskou vodou a k tomu všemu navíc i příjemné posezení pro zvědavé kolemjdoucí, turisty a další náhodné diváky. Pohodové místo, kde si uvaříš třeba kávičku nebo užiješ skvělou snídani, než se pustíš do drcení svých plánovaných projektů!

Jenže, ono to sakra nejde!? Při pár pokusech o založení dlaní do této, již poměrně slušně vyleštěné, mramorové spáry to tam prostě nechce držet ani fungovat! Rozměry se mění, hřbety dlaní bolí a o nohou, se kterými absolutně nevíme, jak pohybovat, už radši ani nemluvě!

Boulder „Kosterlitz“ se leze standardně jako zmíněný highball. Byli jsme však informováni místními lezci o příhodách, kdy nejeden zkušený při výlezu nahoře ze spáry vypadl a jeho následný dopad bohužel nebyl příliš přívětivý. Proto se bez váhání rozhodujeme využít možnosti horního jištění (umístěný borhák nahoře za hranou, pozn. aut.) a chceme si vyzkoušet naše pokusy nejdříve na top rope. Není tomu tak dávno, co jsem měl zlomené obě paty a jsem velmi rád, že už jsem se z vozíku a berlí dostal do trochu fungujícího režimu. Takže tentokrát nenechávám nic náhodě!

Začneme se postupně s mojí drahou polovičkou pokus po pokusu střídat a ladíme všemožné (dle pořízených videozáznamů spíše nemožné) lezecké pohyby, které by mohly naše marná těla dostat alespoň o kousek výše a vzhůru. Ono to spárové lezení asi nebude jen o té „žábovici“ a jediném možném způsobu vložení dlaně a nohy do spáry… To ovšem začínáme velmi brzy a doslova na vlastní kůži zjišťovat! „Co to?! Ona se ta spára v průběhu ještě i mění a nejsou všude uvnitř ty „úchytky“, jak říkají začátečníci.

No, a tak vzhledem k naší perfektní a „vytříbené spárové technice“ místo původního plánu lezení dlouhých spár, vícedélkových cest a z průvodce vysněných lezeckých linek, trávíme několik dní plácáním se v této „tréninkovce“, která by mírně pokročilým spárovým nadšencům nezabrala snad víc jak pár minut času…

Kempíme v Orcu několik dalších dní, v podstatě už asi déle jak týden. Našli jsme zde naprosto kouzelné zázemí poblíž lezeckého refugia Le Fonti Minerali, které můžeme všemi deseti rozhodně doporučit! Rodinné ubytování a pizzerii provozují naprosto ochotní a milí lidé. Kousek poblíž je hned několik hodnotných bouldrů, čistý potůček, lesík pro ranní meditaci a přímo uprostřed tohoto lesíka navíc i retro boulderovka, „crack trainer“ nebo třeba natažená lajna od místních z refugia. Několikrát jsme zašli na jejich výbornou pizzu, kávičku a má žena jim na oplátku nakreslila obrázek s věnováním.

Po každé snídani však míříme rovnou za ranním rozcvičením směr „Kosterlitz“. Po vynaloženém úsilí a stejně tak i po mém nutném odložení ega se konečně dostáváme pozvolna (a to opravdu velmi pozvolna, pozn. aut.) spárou směrem vzhůru. Naději nám přináší klesající obtížnost linky, kdy jsou všechna nejtěžší místa hned dole ze startu a horní pasáž je (díky bohu) mnohem lehčí. Už se v tom hýbeme lépe – až na to motání se v posledních krocích a sápání se po hraně při výlezu…

Jak to celé vlastně dopadlo? Mé ženě se povedlo spáru zkrokovat a postupně prolézt celou vzhůru a mně se zadařilo spáru vylézt v „kusovce na topinku“. Nicméně na ostré pokusy highballu bez lana, pouze s bouldermatkou, se prostě stále ještě ani jeden necítíme dostatečně jistě. Tudíž nám spára zůstává projektem, což znamená, že se budeme muset brzy do těchto krásných míst vrátit!

Ať už byly naše snahy jakkoliv vtipné a tragikomické, spárové lezení nás absolutně nadchlo až pohltilo! Přestože patříme dosud k úplným spárařským začátečníkům, nepřestáváme to zkoušet, ať už na žule nebo při příležitostných návštěvách českého písečku. Prolézáme se prvními komíny, zkoušíme lehčí šiřočiny, trénujeme žábovici a občas nás vytrestají menší a užší rozměry spár – prstovek.

Přejeme si, aby nám tento „spáro-zápal“ vydržel co nejdéle a snad se v něm budeme pomaličku každým rokem postupně zlepšovat. V duchu motta: „Věk nehraje roli, je jedno, kdy začneš… Když tě to baví a když ji miluješ, není co řešit!“

Sny i cíle máme vysoké a jednoho dne se do těch Yosemit prostě podíváme! Jsme o tom naprosto přesvědčeni!