Od té doby, co jsem se stal zku­še­ným horo­lez­cem, neb jsem (k znač­né­mu pře­kva­pe­ní při­hlí­že­jí­cích lez­ců-ška­ro­hlí­dů, kte­ří mě pro můj poně­kud pokro­či­lý věk a mír­ně nevý­hod­nou těles­nou hmot­nost hrubě pod­ce­ni­li), kdy jsem po skvě­lém spor­tov­ním výko­nu vyle­zl něko­lik obá­va­ných cest kla­si­fi­ka­ce IV, se prá­vem se pova­žu­ji za význam­né­ho znal­ce skal­ní­ho leze­ní a stal jsem se jeho nad­še­ným pro­pa­gá­to­rem. Ba poci­ťu­ji pří­mo, coby pra­vo­věr­ný horo­le­zec, za věc sta­vov­ské cti nevy­ne­chat jedi­nou pří­le­ži­tost k pře­dá­vá­ní svých lezec­kých zku­še­nos­tí a nevšed­ních zážit­ků ze skal pří­sluš­ní­kům laic­ké veřej­nos­ti.

Jako tuhle ve Ska­lá­ku. Uvo­lil jsem ke spo­lu­le­ze­ní s jed­ním týp­kem Jurou, co leze devít­ky, desít­ky, a kte­rý ví, že jsem už vybí­ra­vý a nele­zu jen tak s někým. Tak mě dlou­ho pro­sil a pře­mlou­val, ať mu vod­jis­tím něja­kou bom­bo­vou ces­tu. Pro­to­že jsem v jádru dob­rák, tak jsem mu to vod­kej­val. Celý natě­še­ný pak obě­hl půl Čes­ký­ho ráje, než nale­zl ská­lu, kte­rou bych pak, na dru­hým, vylez taky. Když koneč­ně našel nej­leh­čí pět­ku v oko­lí a vobul lezeč­ky, potře­bo­val si odsko­čit. Což je taky dyc­ky pech se do vše­ho nasou­kat a pak zjis­tit, že musíš… Osa­měl jsem u ská­ly, opá­sa­ný sedá­kem, lano v ruce – no pros­tě na prv­ní pohled jasnej zku­še­nej horo­le­zec, kte­rej mar­ně pře­mejšlí, co v oko­lí ješ­tě nevy­lez. No, to víte, že turis­ti při­šli, přes­ně jak jsem dou­fal…

MANŽELÉ HOMOLKOVI

Prv­ní­mi mými obdi­vo­va­te­li se stal vobtloust­lej man­žel­skej páre­ček, tak kolem čty­ři­cít­ky, oba pře­pl­ně­ni bez­mez­ným obdi­vem k nám, báječ­ným pra­vým mužům, kte­ří nevá­ha­jí špl­hat do těch hrů­zostraš­ných výšek na ska­li­ny kolem. Jó, to byla přes­ně voda na můj mlej­nek…

„Dob­rý den,“ pozdra­vi­la dáma v bez­mez­ném obdi­vu ke mně jako prv­ní, „VY POLEZETE NAHORU?“
„Ruku líbám, milos­ti­vá,“ utrousil jsem ležér­ně, „jo, jo, pole­zu, jen co se vrá­tí jeden mla­dej naděj­nej, kerý­ho vemu s sebou.“

Při tom jsem se nená­pad­ně pře­su­nul o kou­sek dál, pod napros­to nele­zi­tel­nej hlad­kej pře­vis, kde by měl vel­ký pro­blémy i pavouk v repre­zen­tač­ní for­mě. A význam­ně jsem hle­děl vzhů­ru. Mezi­tím dora­zi­li dal­ší divá­ci. Cel­kem jich na mě s obdi­vem zíra­lo sedm. Sedm kous­ků, pro kte­ré jsem v tu chví­li byl něco mezi pří­zra­kem a Bohem (nechci se rou­hat). Byla to rodin­ka mla­dých man­že­lů se dvě­ma malý­mi dět­mi, krás­ná šťa­baj­z­na a již řeče­ný páre­ček, nazvě­me je tře­ba Homol­ko­vi.

„To pole­ze­te TUDY?“ vydě­si­la se ta Homol­ko­vá. „Vidí­te to, lidi, to snad není ani mož­ný!“
Její Kája chví­li zíral na ská­lu a pak to vyře­šil: „Vy si tam natlu­če­te ty sko­by, že jo?“

„To by nám ochra­ná­ři hez­ky spo­čí­ta­li, čove­če,“ odfrk­nul jsem smě­rem k němu pohr­d­li­vě. Nadmul jsem hrud­ník, zatá­hl pan­dě­ro, ba posta­vil jsem se i troš­ku na špič­ky a zahá­jil jsem ško­le­ní: „Pro nás horo­lez­ce je ská­la víc než milen­ka, pan­tá­to, do tý se žele­zem nepí­chá,“ a spik­le­nec­ky jsem mrkl na panič­ku. „Tenhle prvo­vý­stup vyle­zu hez­ky čis­tě, už to mám pro­myš­le­ný. Než se mla­dej vrá­tí, tak vám to vysvět­lím.“ „Vidí­te tenhle­tenc tuto­vej prv­ní chyt?“ pra­vil jsem a uka­zo­val jsem na prasklin­ku v pře­vis­lé ská­le, do kte­ré by nedo­stal prs­ty ani pri­mář gyn­dy, „tak tady do toho nastou­pím. To víte, chce to pár let cvi­ku. Pak dám pra­vou nohu támhle na tu liš­tu (žád­ná tam neby­la), levou nohu dám nad ní, a levou rukou se natáh­nu támhle k tý dír­ce na dva prs­ty (ta tam byla). Uhod­ne­te, proč levou, panin­ko?“ Tať­ku-sko­ba­ře jsem význam­ně igno­ro­val. „Nevím,“ pra­vi­la turist­ka poprav­dě a zíra­la na mě jak na sva­tej obrá­zek.

„Pro­to­že pra­vou rukou zalo­žím smy­ci do támhle­tý spá­ry a zajis­tím se, abych pře­žil, kdy­bych náho­dou hópnul.“ Ta spá­ra byla tak dva met­ry nad tra­vič­kou, ale což. Jiná holt v dohle­du neby­la. „Sly­šíš, to, Kadle?“, pra­vi­la k tomu svý­mu panin­ka s hlu­bo­kým pohr­dá­ním v hla­se, pro­to­že koneč­ně pozna­la pra­vý­ho chla­pa. Tak jsem jí krmil uši ješ­tě asi čtvrt hodi­ny, a tak jsem se roz­pa­rá­dil, že jsem těm blbi­nám poma­lu sám začí­nal věřit. Když mě Homol­ko­vá poprosi­la, zda by si mě smě­la vyfo­tit, ochot­ně jsem sou­hla­sil a posta­vil jsem se přes­ně tak, jako jis­tý Messner na vrcho­lu Nan­ga Par­ba­tu. „Tohle bys TY nikdy nedo­ká­zal!“ pra­vi­dla Homol­ko­vá ke své­mu Homol­ko­vi a odkrá­če­la za roh po čer­ve­né znač­ce. Kája se slo­vy: „Sbo­hem,“ posluš­ně odcu­pi­tal za ní.

RODIČE A HARANTI ZVÍDAVÍ

Oba zmi­ze­li z mého dohle­du, ale zůsta­li tu dal­ší divá­ci. Ze sed­mi jich zby­lo pět. Nepo­sed­ní zví­da­ví haran­ti s una­ve­ný­mi rodi­či a krás­ka, tako­vá moje nová nezná­má múza. Děc­ka řva­ly a pře­kři­ko­va­ly se, jak že se leze naho­ru, zda při­je­de pro mě jeřáb, nebo mi ze sho­ra někdo sho­dí žeb­řík a vymejš­le­li, jak by oni lez­li naho­ru. Samo­zřej­mě, že nemě­ly žád­né zábra­ny a taha­li mě za lano, sedák, karáble, všech­no muse­ly ošma­tat, samo­zřej­mě mi nahá­ze­li plno pís­ku do leza­ček… Byl jsem jimi doslo­va „nad­šen“…

Tak­že jsem to vyře­šil jed­no­du­še: „Klu­cí, chce­te uká­zat ňáký uzle?“ „Jas­ně, strejdo, ukaž.“ „Tak­že, teď si zahra­je­me na indi­á­ny a jejich zajat­ce. Tak­že si k sobě sed­ně­te zády.“ Posluš­ně si hóps­li do pís­ku a já jim lanem svá­zal ruce a oba k sobě. „Tááák, a teď klu­ci bude sou­těž, kdo se z toho uzle dosta­ne, tomu se pode­píšu na vstu­pen­ku. A jed­nou ten pod­pis bude mít véé­é­él­kou cenu.“ Ufff, zba­vil jsem se jich na chví­li.

Rodi­če se divi­li, jak si s nimi umím pora­dit, abych je zklid­nil a zne­hyb­nil a zača­li se vyptá­vat. Pan otec byl zřej­mě inži­nýr (tipu­ji z Pra­hy), tak­že se ptal na samé kra­vi­ny: „Kolik vydr­ží ta kara­bi­na? Jak dlou­ho může­te sla­ňo­vat po jed­né osmě? Kolik kilo a z jaké výš­ky zachy­tí lano pád a kdy se pře­trh­ne?“ Nějak jsem cej­til, že tady jsem na to krát­ký, …on taky, tak vytá­hl tuž­ku, papír, mobil, našel v něm kal­ku­lač­ku a začal si vše počí­tat… Zby­ly tu na mě teď dvě žen­ské… Mat­ka dětí, kte­rá vůbec nechá­pa­la, jak se někdo s tako­vou posta­vou, co mám, a v mém věku, doká­že vůbec nějak dostat, vyškrá­bat nebo vyšpl­hat naho­ru. Oku­ko­va­la mé sva­ly, ale zají­ma­la se pak spíš o his­to­rii a pří­ro­du. Tak­že jsem vytá­hl z pomy­sl­né kapsy pří­běh se zako­pa­ným mamu­tem a klem na vrcho­lu Dra­čí­ho zubu – dří­ve si lidé mys­le­li, že na vrcho­lu obje­vi­li zub z draka, ale byl to kel z mamu­ta, a žena – věd­ky­ně? Nic nena­mí­ta­la. Pta­la se a já měl na vše odpo­věď a paní mat­ka byla spo­ko­je­ná.

NEJKRÁSNĚJŠÍ OBDIVOVATELKA

Ved­le sedí­cí muž počí­tal, děc­ka se vále­la v pís­ku, jak se sna­ži­la dostat ze svá­zá­ní, a já měl koneč­ně čas na svou krás­ku. Sed­mou obdi­vo­va­tel­ku, svou sed­mou a posled­ní divač­ku. Ta sluš­ně čeka­la, až se vyžvatlám s těmi ostat­ní­mi před ní… Koneč­ně nade­šla její chví­le. Při­stou­pi­la ke mně a já se začal potit a došla mi slo­va. Má výřeč­nost byla ta tam…

A pra­vi­la: „Ty budeš lézt na tuhle ská­lu, a jak že se jme­nu­ješ? A jsi odkud? Aha, a budeš to tahat nebo lízt na dru­hým? Budeš lízt sku­teč­ně tohle, a víš, za kolik to je?“ Začí­nal jsem tušit, že krás­ka není žád­ný ben­ja­mí­nek, její jazyk byl lezec­kej, urči­tě už někdy někde lez­la… Tak jsem se zeptal: „A vy jste už někdy lez­la?“ Po klad­né odpo­vě­di jsem cítil, že mi nějak začí­ná téct do bot… Nebyl jsem ve své kůži… Cítil jsem, že je něco špat­ně… „A něja­kou čtyř­ku, pět­ku nebo dokon­ce šest­ku jste už někdy vylez­la? Nebo jste to jen zku­si­la na umě­lé stěn­ce? Nebo jak těž­kou ces­tu už jste lez­la?“

„No, pří­te­li“, odpo­vě­dě­la dívči­na, „tuhle Kausch­ko­vi­nu vle­vo jsem lez­la, když mi bylo 11 let, tohle ved­le ní je nová ces­ta z loň­ska za X, tu jsem dala jen na dru­hým, no a ty sto­jíš prá­vě pod mojí novou ces­tou, kte­rá čeká na prv­ní pře­lez. Nejsem si prá­vě jis­ta kla­si­fi­ka­cí, zda jsem dala správ­ně XIa nebo by to moh­lo být XIb nebo nao­pak Xc? Tak jsem prá­vě čeka­la, zda nebu­deš prv­ní, abys to sčíh­nul. Ráda na tebe i mrk­nu, jak se ti poda­ří vyře­šit to mís­to u kru­hu.“

Tak po tomhle jsem už málem omdlel… To byl prů­ser, ona leze, a ješ­tě dale­ko dale­ko líp než já, to je v háji… Až se to pro­va­lí…

Ale vše se vyře­ši­lo za mě. Z křo­ví se při­belhal můj spo­lu­le­zec, totál­ně z výko­nu dorva­ný jak borův­ky, s tím, že má „hoň­ku“ asi ze vče­rej­ší kom­bi­na­ce zele­ných pár­ků s tep­lým pivem, na to sně­de­né zmrz­li­ny a večer natr­ha­ných třeš­ní, a že to musí­me dneska zaba­lit.

Spa­dl mi kámen ze srd­ce, nebu­du vypa­dat jako trub­ka před múzou… Tak jsem jen pro­ho­dil: „Tak to je fakt ško­da, úpl­ně jsem cej­til, že dneska mám for­mu.“

A patr­ně, kdy­by tahle „šťast­ná“ zaží­va­cí udá­lost nena­sta­la, bych vyra­zil do hlad­ké stě­ny a udě­lal ze sebe úpl­ný­ho vola. Tak­že občas je potře­ba děko­vat i náho­dě…

Múza, když vidě­la, že nic neu­vi­dí, svým lad­ným kro­kem odtan­či­la a zašve­ho­li­la: „Kucí, bude­te bor­ci, dyž to dáte, tak se budu těšit na zápis ve vrcho­lov­ce příš­tě…“

A já jen pol­kl na prázd­no, utřel hřbe­tem ruky sli­ny, co mi sami vyje­ly, a začal balit… Ale vzpo­mín­ka na sedm obdi­vo­va­te­lů mi zůsta­ne navždy.

____________________________

Ten­to člá­nek se umís­til se na pátém mís­tě v naší let­ní sou­tě­ži „Sedma“. Před pub­li­ko­vá­ním pro­šel drob­něj­ší­mi redakč­ní­mi úpra­va­mi. Nej­lep­ší vybra­né tex­ty shro­maž­ďu­je­me sem.