Od té doby, co jsem se stal zkušeným horolezcem, neb jsem (k značnému překvapení přihlížejících lezců-škarohlídů, kteří mě pro můj poněkud pokročilý věk a mírně nevýhodnou tělesnou hmotnost hrubě podcenili), kdy jsem po skvělém sportovním výkonu vylezl několik obávaných cest klasifikace IV, se právem se považuji za významného znalce skalního lezení a stal jsem se jeho nadšeným propagátorem. Ba pociťuji přímo, coby pravověrný horolezec, za věc stavovské cti nevynechat jedinou příležitost k předávání svých lezeckých zkušeností a nevšedních zážitků ze skal příslušníkům laické veřejnosti.

Jako tuhle ve Skaláku. Uvolil jsem ke spolulezení s jedním týpkem Jurou, co leze devítky, desítky, a který ví, že jsem už vybíravý a nelezu jen tak s někým. Tak mě dlouho prosil a přemlouval, ať mu vodjistím nějakou bombovou cestu. Protože jsem v jádru dobrák, tak jsem mu to vodkejval. Celý natěšený pak oběhl půl Českýho ráje, než nalezl skálu, kterou bych pak, na druhým, vylez taky. Když konečně našel nejlehčí pětku v okolí a vobul lezečky, potřeboval si odskočit. Což je taky dycky pech se do všeho nasoukat a pak zjistit, že musíš… Osaměl jsem u skály, opásaný sedákem, lano v ruce – no prostě na první pohled jasnej zkušenej horolezec, kterej marně přemejšlí, co v okolí ještě nevylez. No, to víte, že turisti přišli, přesně jak jsem doufal…

MANŽELÉ HOMOLKOVI

Prvními mými obdivovateli se stal vobtloustlej manželskej páreček, tak kolem čtyřicítky, oba přeplněni bezmezným obdivem k nám, báječným pravým mužům, kteří neváhají šplhat do těch hrůzostrašných výšek na skaliny kolem. Jó, to byla přesně voda na můj mlejnek…

„Dobrý den,“ pozdravila dáma v bezmezném obdivu ke mně jako první, „VY POLEZETE NAHORU?“
„Ruku líbám, milostivá,“ utrousil jsem ležérně, „jo, jo, polezu, jen co se vrátí jeden mladej nadějnej, kerýho vemu s sebou.“

Při tom jsem se nenápadně přesunul o kousek dál, pod naprosto nelezitelnej hladkej převis, kde by měl velký problémy i pavouk v reprezentační formě. A významně jsem hleděl vzhůru. Mezitím dorazili další diváci. Celkem jich na mě s obdivem zíralo sedm. Sedm kousků, pro které jsem v tu chvíli byl něco mezi přízrakem a Bohem (nechci se rouhat). Byla to rodinka mladých manželů se dvěma malými dětmi, krásná šťabajzna a již řečený páreček, nazvěme je třeba Homolkovi.

„To polezete TUDY?“ vyděsila se ta Homolková. „Vidíte to, lidi, to snad není ani možný!“
Její Kája chvíli zíral na skálu a pak to vyřešil: „Vy si tam natlučete ty skoby, že jo?“

„To by nám ochranáři hezky spočítali, čoveče,“ odfrknul jsem směrem k němu pohrdlivě. Nadmul jsem hrudník, zatáhl panděro, ba postavil jsem se i trošku na špičky a zahájil jsem školení: „Pro nás horolezce je skála víc než milenka, pantáto, do tý se železem nepíchá,“ a spiklenecky jsem mrkl na paničku. „Tenhle prvovýstup vylezu hezky čistě, už to mám promyšlený. Než se mladej vrátí, tak vám to vysvětlím.“ „Vidíte tenhletenc tutovej první chyt?“ pravil jsem a ukazoval jsem na prasklinku v převislé skále, do které by nedostal prsty ani primář gyndy, „tak tady do toho nastoupím. To víte, chce to pár let cviku. Pak dám pravou nohu támhle na tu lištu (žádná tam nebyla), levou nohu dám nad ní, a levou rukou se natáhnu támhle k tý dírce na dva prsty (ta tam byla). Uhodnete, proč levou, paninko?“ Taťku-skobaře jsem významně ignoroval. „Nevím,“ pravila turistka popravdě a zírala na mě jak na svatej obrázek.

„Protože pravou rukou založím smyci do támhletý spáry a zajistím se, abych přežil, kdybych náhodou hópnul.“ Ta spára byla tak dva metry nad travičkou, ale což. Jiná holt v dohledu nebyla. „Slyšíš, to, Kadle?“, pravila k tomu svýmu paninka s hlubokým pohrdáním v hlase, protože konečně poznala pravýho chlapa. Tak jsem jí krmil uši ještě asi čtvrt hodiny, a tak jsem se rozparádil, že jsem těm blbinám pomalu sám začínal věřit. Když mě Homolková poprosila, zda by si mě směla vyfotit, ochotně jsem souhlasil a postavil jsem se přesně tak, jako jistý Messner na vrcholu Nanga Parbatu. „Tohle bys TY nikdy nedokázal!“ pravidla Homolková ke svému Homolkovi a odkráčela za roh po červené značce. Kája se slovy: „Sbohem,“ poslušně odcupital za ní.

RODIČE A HARANTI ZVÍDAVÍ

Oba zmizeli z mého dohledu, ale zůstali tu další diváci. Ze sedmi jich zbylo pět. Neposední zvídaví haranti s unavenými rodiči a kráska, taková moje nová neznámá múza. Děcka řvaly a překřikovaly se, jak že se leze nahoru, zda přijede pro mě jeřáb, nebo mi ze shora někdo shodí žebřík a vymejšleli, jak by oni lezli nahoru. Samozřejmě, že neměly žádné zábrany a tahali mě za lano, sedák, karáble, všechno musely ošmatat, samozřejmě mi naházeli plno písku do lezaček… Byl jsem jimi doslova „nadšen“…

Takže jsem to vyřešil jednoduše: „Klucí, chcete ukázat ňáký uzle?“ „Jasně, strejdo, ukaž.“ „Takže, teď si zahrajeme na indiány a jejich zajatce. Takže si k sobě sedněte zády.“ Poslušně si hópsli do písku a já jim lanem svázal ruce a oba k sobě. „Tááák, a teď kluci bude soutěž, kdo se z toho uzle dostane, tomu se podepíšu na vstupenku. A jednou ten podpis bude mít véééélkou cenu.“ Ufff, zbavil jsem se jich na chvíli.

Rodiče se divili, jak si s nimi umím poradit, abych je zklidnil a znehybnil a začali se vyptávat. Pan otec byl zřejmě inžinýr (tipuji z Prahy), takže se ptal na samé kraviny: „Kolik vydrží ta karabina? Jak dlouho můžete slaňovat po jedné osmě? Kolik kilo a z jaké výšky zachytí lano pád a kdy se přetrhne?“ Nějak jsem cejtil, že tady jsem na to krátký, …on taky, tak vytáhl tužku, papír, mobil, našel v něm kalkulačku a začal si vše počítat… Zbyly tu na mě teď dvě ženské… Matka dětí, která vůbec nechápala, jak se někdo s takovou postavou, co mám, a v mém věku, dokáže vůbec nějak dostat, vyškrábat nebo vyšplhat nahoru. Okukovala mé svaly, ale zajímala se pak spíš o historii a přírodu. Takže jsem vytáhl z pomyslné kapsy příběh se zakopaným mamutem a klem na vrcholu Dračího zubu – dříve si lidé mysleli, že na vrcholu objevili zub z draka, ale byl to kel z mamuta, a žena – vědkyně? Nic nenamítala. Ptala se a já měl na vše odpověď a paní matka byla spokojená.

NEJKRÁSNĚJŠÍ OBDIVOVATELKA

Vedle sedící muž počítal, děcka se válela v písku, jak se snažila dostat ze svázání, a já měl konečně čas na svou krásku. Sedmou obdivovatelku, svou sedmou a poslední divačku. Ta slušně čekala, až se vyžvatlám s těmi ostatními před ní… Konečně nadešla její chvíle. Přistoupila ke mně a já se začal potit a došla mi slova. Má výřečnost byla ta tam…

A pravila: „Ty budeš lézt na tuhle skálu, a jak že se jmenuješ? A jsi odkud? Aha, a budeš to tahat nebo lízt na druhým? Budeš lízt skutečně tohle, a víš, za kolik to je?“ Začínal jsem tušit, že kráska není žádný benjamínek, její jazyk byl lezeckej, určitě už někdy někde lezla… Tak jsem se zeptal: „A vy jste už někdy lezla?“ Po kladné odpovědi jsem cítil, že mi nějak začíná téct do bot… Nebyl jsem ve své kůži… Cítil jsem, že je něco špatně… „A nějakou čtyřku, pětku nebo dokonce šestku jste už někdy vylezla? Nebo jste to jen zkusila na umělé stěnce? Nebo jak těžkou cestu už jste lezla?“

„No, příteli“, odpověděla dívčina, „tuhle Kauschkovinu vlevo jsem lezla, když mi bylo 11 let, tohle vedle ní je nová cesta z loňska za X, tu jsem dala jen na druhým, no a ty stojíš právě pod mojí novou cestou, která čeká na první přelez. Nejsem si právě jista klasifikací, zda jsem dala správně XIa nebo by to mohlo být XIb nebo naopak Xc? Tak jsem právě čekala, zda nebudeš první, abys to sčíhnul. Ráda na tebe i mrknu, jak se ti podaří vyřešit to místo u kruhu.“

Tak po tomhle jsem už málem omdlel… To byl průser, ona leze, a ještě daleko daleko líp než já, to je v háji… Až se to provalí…

Ale vše se vyřešilo za mě. Z křoví se přibelhal můj spolulezec, totálně z výkonu dorvaný jak borůvky, s tím, že má „hoňku“ asi ze včerejší kombinace zelených párků s teplým pivem, na to snědené zmrzliny a večer natrhaných třešní, a že to musíme dneska zabalit.

Spadl mi kámen ze srdce, nebudu vypadat jako trubka před múzou… Tak jsem jen prohodil: „Tak to je fakt škoda, úplně jsem cejtil, že dneska mám formu.“

A patrně, kdyby tahle „šťastná“ zažívací událost nenastala, bych vyrazil do hladké stěny a udělal ze sebe úplnýho vola. Takže občas je potřeba děkovat i náhodě…

Múza, když viděla, že nic neuvidí, svým ladným krokem odtančila a zašveholila: „Kucí, budete borci, dyž to dáte, tak se budu těšit na zápis ve vrcholovce příště…“

A já jen polkl na prázdno, utřel hřbetem ruky sliny, co mi sami vyjely, a začal balit… Ale vzpomínka na sedm obdivovatelů mi zůstane navždy.

____________________________

Tento článek se umístil se na pátém místě v naší letní soutěži „Sedma“. Před publikováním prošel drobnějšími redakčními úpravami. Nejlepší vybrané texty shromažďujeme sem.