„200 slov“

Z písklete pískařem. Náhled do adršpašského vzdělávacího systému

07. 09. 2019, Ela Zýková

Starostová, Vévoda, Cukrovarák, Křídlo, Herkules… Svět ve světě, sílu té atmosféry nejde ignorovat. Rve se ti na jazyk a do hrdla, ať ve formě kouře z večerního ohně nebo z pachuti, která zůstává potom, co se podruhé, potřetí a někdy i víckrát narodíš. Občas během jediné cesty.

Tenhle porod ale není jen tak nějakým zrozením. Ádrovská porodnice z pískovcových věží má totiž dva sály. V tom jednom mamky nestíhají ani druhou kontrakci a z břich jim už skáče jeden Polák za druhým. Hurá, rovnou k prsu, ze kterého teče kofola a ideálně přepasírovaný smažák s hranolkami. Plenky si neberou, a tak celé skály poserou. Za to jsou foneticky velmi nadaní a hlasití.

Na druhém sále už je to jiný boj. Zde se na svět rodí noví lezci. Co lezci – pískaři! Někdy se človíček zakutá hodně hluboko, protože začne mít z výlezu ven panickou hrůzu. Co kdyby vypadl? Přitom moc dobře ví, že stejně ven bude muset a vevnitř napořád zůstat nemůže. Jenže zůstat zaseknutý, ať už v jakkoliv roztodivné pozici, z krátkodobého hlediska někdy holt vypadá bezpečněji. Pak se konečně odhodlá a snaží se prosoukat ven. Nejdřív opravdu opatrně, ale s přibývajícím časem a panikou je z toho nakonec „boj o holej“. Vyleze ven flekatý a celý dodřený jak zapomenuté jablko v krosně a všude je i přes původní opatrnost hodně krve. Ale je na světě! Odváže si pupeční šňůru a svůj úspěch zpečetí zápisem do vrcholového rodného listu. Úleva. „Mámo, koukej! Je živý, zdravý a má dvě nohy a dvě ruce!“

Takový ontologický vývoj na českém písku zkrátka není úplná legrace. Jako novorozenec se bez mamky a taťky jen těžko obejdeš. Opuštění a zanechání tvému osudu by v této fázi vedlo pravděpodobně k marnému zhynutí, v lepší verzi k naraženému zadku. Tvoji pískovcoví rodiče tě prvotně formují a ty uctivě následuješ jejich šlápoty, ať už cupitáš po vybílených chytech a sbíráš presa nebo se plazíš mechem a vybíráš smyčky. Míra pozornosti tvých rodičů a forma výchovy je dost zásadní. Každý rodič jest individuálem. Jeden ti dává najíst každé tři hodiny a tahá tě v závěsu tak dlouho, že se od něj pak už nikdy nechceš odtrhnout.

Jiný rodič tě nakrmí pouze sem a tam a mezi tím „sem“ a „tam“ začneš mít přirozeně hlad. Dojde ti, že se na ty nohy přeci jen budeš muset jednou postavit sám. Přenést na ně váhu a „prostě jim věřit“. A tak za hlasitého povzbuzování dojde na první váhavé a rozklepané krůčky. Zkoordinovat nohu s rukou se zdá nemožné, ale nadšení tvé i tvého okolí, když se to povede, je k nezaplacení.

„Stará cesta“ VIIa na Bakchuse. Tady jsme skládali spárové přijímačky skoro všichni.
(foto: Standa Mitáč)

Jak to bývá, první batolecí pokusy jsou někdy dost nešikovné. Ale co, kdo nepadá, nenaučí se chodit… Nebo, kdo spadne nebude chodit? Přichází na řadu umění vybrat si to správné hřiště a vědět, na který píseček se nos, ruka, ani noha nestrká. Pokud máš štěstí, tak tvoji rodiče pořád budou někde okolo a případně ti přiběhnou podat pomocnou ruku nebo aspoň přidrží vypadávající zadek ze širočiny, ze které se „uaaaa“ nepadá. Jenže ty už přece nejsi to mimino v kočárku, že? Ten svět je tady všude, je překrásný a ty ho chceš objevit, tak se místo s rodiči paktuješ s dalšími batolaty. Vybaveni pochybným morálem a plenou vyrážíte na výpravy plné kvaků a adrenalinu. Fakt, že ti mamka před odchodem z domu přesně nadiktovala, ze kterého chytu se cvaká a nabalila do batůžku tu správnou smyci, nekalí tvůj pocit samostatnosti.

Pomalu se blíží období školní docházky, pocit opravdového začlenění. Máš konečně svoji první (a nezděděnou!) aktovku, která byla v akci v setu s penálem a bačkůrkami. Začíná se pomalinku formovat tvoje vlastní osobnost. Shybující silák či ladná baletka? Každý metr v tvých očích vypadá jak metrů 100 a jediné, co narušuje tenhle dokonalý egocentricko-supermanský svět, jsou ti husťáci z druhého stupně. Sem tam je zahlédneš chodit ve vyšších patrech školy… Studují zajímavější problémy, někdy dělají věci, které se prý dělat nemají, a ty očima hltáš jejich zápisy v deníčcích, či prváče v průvodcích. Připadají ti fakt cool a ty nervózně polykáš svoje „ahoj“, když náhodou procházejí kolem tvých žblebků směrem na veliké věže. Zkrátka jsou to už velcí kluci a holky a tobě přijde, že nemáš šanci nikdy dorůst jejich velikosti. To naštěstí nekalí tvoji radost z jakékoliv šestky či sedmy, která tě pustí, a tak se neúnavně plácáš od kruhu ke kruhu, naplňujíc zlatý věk učení.

A tak na to časem dojde. Ať už se ti začnou rýsovat sekundární pohlavní znaky formou bicáků nebo dobré techniky, dříve nebo později se nějakým záhadným způsobem nachomýtneš na druhém stupni. Cítíš se hrdě, i když tvou hodností jest zatím jen „jistič“. Pro ty husťáky, co tě vezmou do skal, vykřičník neznamená „stop“, ale „opatrně“. Zatímco ty marně hledáš kruhy, abys mohl lézt cesty, oni ti ukazují prázdné stěny, aby mohli cesty dělat. Berou tě za školu, kde to ještě není popsané v žádné učebnici, ale oni to tam znají nazpaměť a ty je nábožně následuješ. Paradoxně začínáš mít dojem, že to záškoláctví tě školí mnohem víc než škola samotná.

Někdy jen čučíš, co předvádějí Anglání na Erasmu. („Bílá růže“ IXa, foto: Standa Mitáč)

Výuka je to někdy kapku drsnější, ale i po „Prásknutí bičem“ se ti dostane cukru ve formě opojného pocitu úspěchu. I když se na sebe zlobíš za každé odsednutí do lana, tak jsi neskonale vděčný, že můžeš zkoušet TAKOVÉ cesty a uvědomuješ si, jak moc ti tyhle vzdělávací praxe dávají. S takovými učiteli se ani nenaděješ a základní vzdělání je za tebou. Ani nad tím nezauvažuješ a nadšeně letíš vstříc dalšímu studiu.

Střední škola už od tebe vyžaduje mnohem více individuální akce a nasazení. Stále si sem tam užíváš společnost těch skalních velikánů, které pořád obdivuješ. Zároveň tě ale odsedávání do lana už tolik nebaví, chceš být na tom správném konci. Vyrážíš na svoje samostatné výpravy a jsi to ty, kdo najednou může někomu z prvního stupně vytáhnout cestu a v klíči mu poradit oblíbenou větu: „Stůj víc na těch nohách, moc se držíš rukama.“

Během střední školy se už víc piluje technika a konkrétní dovednosti. Taky dochází na plnoletost, a ačkoliv se bráníš zuby nehty, stáváš se právě plnohodnotným dospělcem. Oblast střední školy hrdě opouštíš s pocitem vlastní individuality a maturitou, kterou se ti ke tvému překvapení povedlo prolézt i na nějakou tu devítku. A pokud se ti nezadařilo na začátku léta, tak složíš úspěšný opravňák teď na podzim – v lepší podmínce.

Lezecká dospělost s sebou ovšem přináší nové životní výzvy a nejedná se už jen o kruhy umístěné tak vysoko, že ani dioptrie a půl neprozrazuje, kde vlastně jsou. Je na čase se rozhodnout, kým chceš vlastně být. Můžeš ve studiu pokračovat dál, a jakmile se jednou rozhodneš bojovat o titul, tak se z univerzity už nehneš. Zároveň taky víš, že ti takové rozhodnutí vzdálí spoustu jiných věcí. Nejdůležitějším je ale uvědomění nedůležitosti toho, jak se rozhodneš. Lezení je zkrátka úchvatné a hodnota dosaženého titulu rozhodně neurčuje míru vzrušení a zábavy, kterou ve skalách prožiješ.



I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu